Jaká lidská vlastnost vládne této planetě, když celá její historie je historií válek? Jsme Homo sapiens, člověk rozumný. Vážně?
Literární čtvrtek 6.září 2023 - Sedmdesátka Tachov
Molière, vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, (15. ledna 1622 Paříž – 17. února 1673 Paříž) byl francouzský herec, spisovatel a dramatik období francouzského klasicismu, tzv. Velkého století, během vlády krále Ludvíka XIV.[1] Patří k nejslavnějším dramatikům v historii divadla, jeho hry se dodnes objevují na jevištích, především pak Tartuffe, Misantrop, Lakomec a Zdravý nemocný, jež byla jeho poslední hrou, a při ztvárňování jejíhož hlavního hrdiny také zemřel.
Bože země a oltáře shlédni a skloň se k nám, ti, co nám vládnou blábolí, náš lid je na smrt hnán. Jsme ve zlatých hrobkách pohřbeni, meč závisti nás straší, své hromy od nás nevzdaluj, zbav nás jen pýchy naší.
Hlavně a především: děda už není. Trochu drsný začátek příběhu, jenže tenhle fakt se dá popřít jen stěží. Nejde s tím dělat o moc víc, než se skutečností, že ráno vychází slunce a že v poledne dostane člověk hlad... ( literární čtvrtek 16.2.2023 - Sedmdesátka Tachov )
Ať už je tomu jakkoliv, faktem zůstává, že tiskař jednoho polského slovníku Johannes Daubmannus vydal uvedeného roku 1691 svod pramenů o chazarské otázce a to v jediné podobě schopné obsáhnout všechno to různorodé čtení, které ti, co nosí pero v náušnici a z úst si dělají kalamář, shromažďovali a ztráceli po staletí. Dílo vyšlo jako lexikon o Chazarech pod názvem Lexicon Cosri.
Ve Frankfurtě nad Mohanem se za jarního veletrhu Léta Páně 1629 ukazovalo plno všelijakých pozoruhodností, jež měly sloužit k obveselení domácích nebo odjinud příchozích vystavovatelů, zákazníků nebo také jen zvědavých zevlounů…
Vyrazili jsme vlakem s Vláďou Brabencem. Bylo to v zimě. Naproti faře byla hospoda. Nejdřív jsme se šli podívat k faře, nechávali jsme tam za sebou ve sněhu stopy, a protože byla zima, vrátili jsme se brzy do hospody. Tam seděli dva pánové a pozorovali nás.
Skutečná, hluboká a trvalá proměna poměrů k lepšímu nemůže totiž dnes asi už opravdu vzejít z toho, že se prosadí, i kdyby to šlo, ten či onen, o tradiční politické představy opřený a koneckonců jen vnějškový, politický koncept.
Je to už sedmnáct dní, co nemůžu spát. Nemám tím na mysli běžnou nespavost. O nespavosti já totiž něco málo vím. Na vysoké škole mě už jednou podobná záležitost postihla. Říkám podobná záležitost, poněvadž nemám jistotu, jestli se její příznaky opravdu shodnou s tím, co se obvykle nespavostí nazývá…