Krize v rodině
(Rozhovor Petra Vaďury s Ivanou Koryčánkovou)
Paní Koryčánková, vy jste prožila se svým synem sedm let velkého trápení. O co šlo?
S manželem máme jednoho syna Roberta, kterému je dnes víc než 30 let. Jsme úplně normální rodina, jakých je spousta. Náš syn byl velice temperamentní, šikovný a celkem i rozumný a hodný kluk. Sportoval – věnoval se hokeji, chvíli i tenisu. Hodně se zabýval hudbou, protože je po manželovi muzikální – hrál na flétnu a později na violoncello. Asi ve třinácti letech se s ním však najednou stala změna. Ze dne na den opustil všechno, co měl dřív rád. Přestal sportovat, přestal navštěvovat uměleckou školu. Objevilo se záškoláctví a naše vztahy s ním se prudce zhoršily, protože najednou neuznával žádné autority. Tato změna nastala někdy v roce 1992, což pro nás s manželem byla jinak doba radostná, neboť jsme upřímně vítali změny v naší zemi. Všechno se však tehdy měnilo a události u nás doma mě najednou uvrhly do chaosu. Měla jsem pocit, že už se nevyznám vůbec v ničem.