Na konci léta byl do českých kin uveden nejnovější film současného amerického režiséra Terrence Malicka Strom života. Dílo vyvolalo poměrně značný a rozporuplný ohlas. Proto jsem požádal o rozhovor znalce Malickova života a díla, jezuitu a katolického kněze Petra Vacíka z Akademické farnosti Praha.
Kdo je Terrence Malick?
Odpověď na tuto otázku by si přálo znát mnoho lidí. O tomto významném tvůrci toho totiž moc nevíme. Narodil se v roce 1943 ve Spojených státech Amerických. Pochází z rodiny, která má vazby na východní křesťanství, jímž je on sám ovlivněn. Daleko více však je ovlivněn západní filosofií, kterou studoval v polovině 60. let nejprve na Harvardu, později v Oxfordu. Zde začal pracovat na doktorátu a současně překládal Martina Heideggera do angličtiny. Doktorát z neznámých důvodů nedokončil (podle neoficiálních informací měl konflikt s vedoucím své práce). Opustil Oxford a vrátil se do Ameriky. Zde se usadil nejprve v Massachusetts, kde v Bostonu vyučoval filosofii na MIT (Massachusetts Institute of Technology), což je jedna z nejvýznamnějších technických univerzit na světě. Po roce toto místo opustil a přešel k novinařině. Pracoval pro několik významných amerických týdeníků, jezdil po světě a připravil například zajímavý článek o Che Guevarovi. Ani tuto práci však nevykonával déle než rok a koncem 60. let přesídlil do Hollywoodu. Zde v AFI (American Film Institute) vystudoval film a stal se rrežisérem.
Jaké byly jeho první filmy?
Malickův první film se jmenuje Badlands, v Čechách někdy promítaný pod názvem Zapadákov. Mezi kritiky sklidil obrovský úspěch. Po jeho uvedení Malick s výjimkou dvou krátkých rozhovorů přestal komunikovat s médii. V roce 1978 uvedl svůj druhý, opět velmi úspěšný film Nebeské dny (Days of Heaven). V následujících dvaceti letech nic nenatočil. Z Ameriky zmizel a usadil se ve Francii. Co v této době dělal, nevíme, jen se domníváme, že k filmu se vrátit nehodlal. V polovině 90. let se ovšem dva hollywoodští producenti rozhodli jej na scénu vrátit, což se jim nakonec podařilo. Během několika let zahrnovali režiséra pozorností i dary. Dodnes se vyprávějí zkazky o konspirativních setkáních, na která Malick docházel tak, aby nikdo nemohl odhalit jeho bydliště. Z těchto schůzek si odnášel i veškeré materiály, které měl v ruce, např. poznámky. V roce 1996 souhlasil s tím, že napíše scénář k filmu Tenká červená linie podle knihy ze 60. let o bitvě o Guadalcanal. Když byl scénář hotov, producenti na něj začali naléhat, aby film také natočil. To vyvolalo v Hollywoodu vlnu zájmu, díky níž se podařilo sehnat vysoké sumy peněz a film mohl být natočen. Tak se zrodila a v roce 1998 byla představena Tenká červená linie.
Film byl nominován na Oscara, kterého nezískal (za režii byl oceněn film Zachraňte vojína Ryana Stevena Spielberga), ovšem Malick stejně žádné filmové ceny nepřebírá.
Všechny jeho filmy byly uvedeny na důležitých mezinárodních festivalech a kromě jednoho, který byl pouze nominován, všechny na těchto festivalech vyhrály. Malick se však přebírání cen straní. Několikrát byl nominován na Oskara, je držitelem Zlaté palmy, Stříbrného medvěda, Zlaté mušle a podobných exemplářů, které si nevyzvedává, nicméně je vlastní.
Co následovalo po Tenké červené linií?
V roce 2005 Malick představil film Nový svět, který zpracovává známý příběh indiánské princezny Pocahontas. Tento film sice vyhrál na festivalu v argentinském Mar del Plata hlavní cenu, nicméně stojí trochu ve stínu jeho ostatní tvorby. Zatím poslední Malickovým filmem je Strom života uvedený letos.
Čím vzbuzuje dílo Terrence Malicka tolik pozornosti? Vy dokonce pořádáte s jeho filmy exercície. Proč?
Jedinečnost Malickových hluboce lidských filmů se projevuje v různých rovinách. Především je to rovina estetická, protože se jedná o filmy krásné, dokonce až extrémně krásné. Diváci, kteří nechápou jejich další vrstvvy, je proto někdy nazývají kýčem. Jenomže Malickovi jde o krásu s hlubokým symbolickým významem, neboť se jedná o krásu přirozenosti. S tím souvisí i metody, pomocí nichž své krásné obrazy natáčí. Často čeká na přirozeně krásné světlo pozdního odpoledne, nic nedosvěcuje a nepoužívá žádné filtry. Mnohdy natáčí po západu slunce a dokonce i proti světlu, tedy v extrémních podmínkách a v situacích, které by si studio u jiného tvůrce z hlediska pojištění vůbec nemohlo dovolit.
O co při zobrazení krásy Malickovi jde?
Především o zachycení nevinnosti. Malick pokládá nevinného člověka za člověk ideálního, tedy za člověka, který se nachází v ideální, původní, nezkažené konstelaci lidského nitra a lidského srdce. Na pozadí této nevinnosti pak klade otázky po původu zla, viny a ztráty této nevinnosti. Všichni jeho hrdinové jsou totiž nějak konfrontováni s násilím, které páchají. Přistihují sebe samotné, jak ubližují druhým lidem nebo jak kolaborují se systémem „tohoto světa“, tedy se systémem manipulativním, používajícím násilí a různé ideologie. Názorným příkladem je Tenká červená linie. Malick představil tento film ve stejné době jako Spielberg snímek Zachraňte vojína Ryana, tedy v prosinci 1998. Přestože se v obou případech jedná o filmy válečné, každému z režisérů šlo zcela o něco jiného. Malick bývá občas nazýván „antispielberg“, neboť je naprosto dalek jakékoli národní ideologie Spojených států, zatímco heroický film Spielbergův ji oslavuje. Malickovy stěžejní otázky v tomto filmu zní: Jak se stalo, že jsme ztratili nevinnost? Jak se stalo, že jsme ztratili Boha? Kde a jak se stalo, že jsme ztratili sebe samé, že jsme se namočili, souhlasili s násilím a začali jsme kolaborovat se systémem zla?
Řeší podobné otázky i ve svých předchozích filmech?
Řeší. Badlands pojednává o kriminálníkovi a jeho slečně, kteří projíždějí Amerikou, trošku kolem sebe zabíjejí a diví se, co to v jejich životech dělá. Zápletka filmu Nebeské dny se rozvíjí kolem rozhodnutí jiného mladého páru podniknout určitý morální kompromis, o kterém v budoucnu nebude nikdo vědět a který by nemusel ani nikomu ublížit, ovšem je jednoznačně špatný. Přestože si hrdinové tuto špatnost uvědomují, do morálního experimentu jdou a jsou zničeni. Malick zde ukazuje, jak má morální zlo devastující následky. Současně odhaluje, že když už jsme v nemorálním jednání namočeni (a namočeni jsme všichni), nemáme ve skutečnosti plnou svobodu. Tento motiv je vyostřen v Tenké červené linii, která pojednává o vojácích ve válce, kteří už němají volbu žádnou, neboť zabíjet musejí. Když se jeden z nich proti tomuto systémů obrátí a odmítne vykonat rozkaz, je v důsledku toho odstranen. Malick odhaluje, že ve válce je nemožné se od zla distancovat. Proto i pozitivní hrdinové, kteří zabíjet nechtějí, zabíjejí, byť jsou z toho v šoku. Jiný hrdina si klade typicky malickovské otázky: „Proč válčíme? Proč zabíjíme? Proč jako lidstvo kolaborujeme se systémem, který nás chce zničit? Odkud tento systém, tato struktura zla pochází? Je z přírody? Nejsou v přírodě dvě síly – síla pozitivní, která dává život, i síla násilná, která jej ničí a zabíjí? Co z toho však příroda má, že se zabíjíme?“ Přírodou Malick nemyslí stromy a louky, ale spíš to, co v Bibli překládáme slovy „lidská přirozenost“ nebo „svět“ (v angličtině „nature“). Podle Bible je tato přirozenost zkažená a zkorumpovaná.
Zatím posledním Malickovým filmem je Strom života. U českých diváků vyvolává ohlasy jak krajně negativní, tak velmi pozitivní. Zkuste nám nabídnout nějaký klíč, jehož pomocí bychom tomuto filmu lépe rozuměli.
Strom života vznikal třicet let, neboť Malick měl jeho scénář napsán už v sedmdesátých letech. Nechtěl jej však natočit v té době, neboť si byl vědom limitů filmařské práce. Po třiceti letech se však možnosti filmařů velmi posunuly, takže díky rozvoji moderních technologií jsou ve filmu obrazy, které působivě zobrazují skutečnosti transcendentní. Mnozí diváci říkají, že film je hezký, ale nesrozumitelný. Je rozstříhán na kusy a celý je jakoby zmuchlaný. Mají pocit nedisciplinovanosti: hezká hudba, hezké obrazy, chvíli i příběh, který však na půl hodiny mizí. Tyto námitky jsou po prvním shlédnutí celkem pochopitelné. Musíme si však uvědomit, že Strom života vznikal třicet let. Snad proto klade na diváky mnohem větší nároky něž jiné filmy. Příkladem může být střih: dílo je sestříháno do dvou hodin patnácti minut z tří set hodin filmového materiálu. Je známo, že Strom života byl připraven do soutěže na festivalu v Cannes již v roce 2010, avšak tři týdny před festivalem byl z oficiálního programu stažen a Malick se s ním zavřel na dalšího půl roku do střižny, aby jej přestříhal. Ještě s dalšími spolupracovníky totiž uznal, že film dosud není zralý. Snímek, který se rok stříhal a potom se ještě půl roku přestříhával, rozhodně nelze označit za ledabyle a nedisciplinovaně sestříhaný chaos. Působí-li tak na diváka, je v tom zcela jistě úmysl. Sekvence obrazů a scén jsou promyšlené a určitá neuspořádanost příběhu je chtěná. Zmatek vyvolaný u diváka po prvním zhlédnutí je tedy pravděpodobně také chtěný. Film se totiž začne otvírat teprve po několikerém shlédnutí, možná dokonce i s odstupem několika týdnů či měsíců.
Na počátku Stromu života se objevuje motto z Jóba. Jak dalece je určující?
Jedná se o klíč k porozumnění a četbě celého filmu. Cituje 38. kapitolu starozákonní knihy Jób: „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi /…/, zatímco jitřní hvězdy společně plesaly a všichni synové Boží propukli v hlahol?“ (Jb 38,4a.7) Připomeňme si, oč v knize Jób jde. Spravedlivý muž je stižen sérií hrozných pohrom, při nichž přichází o svou rodinu, majetek i zdraví. Sedí v prachu a ptá se: „Proč?“ Řešení, která mu nabízejí jeho blízcí, odmítá: nechce Boha proklínat, avšak odmítá i myšlenku, že celé jeho neštěstí je důsledkem provinění, za niž je trestán. S úzkostí se přitom ptá: „Jak je možné, že dobrý Bůh dopouští zlé věci?“ V závěrečné části knihy vstupuje na scénu sám Bůh a uvede se právě těmi slovy, jimiž začíná Strom života. Po té, co jsme slyšeli přes třicet kapitol plných filosofických a náboženstkých řešení závažné teodicejské otázky, zazní od Boha slova: „Kdo to zatemňuje úradek Boží neuváženými slovy?“ (Jb 38,2) Všechny moudré řeči tedy Bůh hodnotí jako nesmyslné žvanění. Jóba pak vyzve k rozhovoru ironickými slovy: „Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě.“ Pak se začíná ptát: „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz mi, víš-li něco rozumného o tom.“ (Jb 38,3-4) Na otázku teodiceje, tedy kde se bere zlo a jak je možné, že trpíme a dobrý Bůh to dopouští, zde přichází odpověď ve formě otázky. Ve filmu Strom života se na počátku ptá Boha matka, které zemře syn: „Jak jsi mohl něco takového dopustit? Kde jsi byl? Věděl jsi o tom? Věděl jsi, že se to stane? Ozvi se! Řekni mi něco! Obhaj se!“ Žena je ve stejné situaci jako Jób a Bůh jí v odpověď stejně jako Jóbovi předkládá obraz stvoření: „Viděla jsi tohle? Byla jsi u toho? Víš vůbec, co je to univerzum? Víš vůbec, co je svět? Víš, kdo jsem já?“ Po delším čase se matčina reakce mění a ona dojde k určitému smíření. Vedle matky se ve filmu vyrovnává se smrtí blízkého člověka (tentokrát dcery) také její starší, teď už dospělý syn. Přemýšlí přitom, jak se jeho matka mohla vyrovnat se smrtí jeho bratra. A znovu se objevují odkazy na knihu Jób. V polovině filmu dokonce zaznívá celé kázání inspirované touto knihou. Pastor je uzavírá slovy: „Vidí Boha jenom ten, ke komu se Hospodin obrací svou tváří, nebo jej vidí i ten, k němuž se obrací zády?“ A právě na tuto otázku film odpovídá.
Při povrchním čtení se zdá, že kniha Jób končí happyendem: Jób získá zpět majetek, narodí se mu další děti a on je opět váženým mužem. Hebrejské znění však naznačuje hlubší řešení. V 9. verši 42. kapitoly je napsáno: „A Hospodin nese Jóbův obličej.“ (V ekumenickém překladu: „A Hospodin Jóba milostivě přijal.“) Naznačuje takový hlubší pohled i Malick?
Řekl bych, že směřuje stejným směrem. Znovusjednocení Jóba s Bohem nacházíme už v jeho vyznání z devatenácté kapitoly knihy: „Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi i kůži sedřeli, ve svém těle uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru.“ (Jb 19,25-27) Bůh Jóba nechává projít utrpením, avšak důsledkem bolesti je velmi intimní vztah, který mezi nimi vzniká. Čte-li knihu křesťan, nemůže nemyslet na Krista. I Malick mnohé své postavy skrytě spojuje s Kristem. Knihu Jób (a také Strom života) můžeme tedy vnímat jako příběh člověka, kterého prožité utrpení pročistilo a on se díky tomu na konci vrací k jakési snadnosti či lehkosti vztahu s Bohem. Dostal se však mnohem hlouběji, než byl před tím. V knize je to vyjádřeno jednak v materiální rovině (opět disponuje majetkem a rodinou), ale především tím, že má odvahu obrátit se přímo k Bohu a vyznat mu, že jej spatří.
V závěrečné části Stromu života jsou velmi zvláštní scény, které bychom při povrchním a materialistickém hodnocení mohli pokládat za scény v nebi. Ve skutečnosti jsou pokusem zobrazit prozření hlavního hrdiny, který prošel utrpením i Jóbovskými otázkami, ale navíc pochopil, že i skrze něho prošlo násilí na druhé lidi a ptá se po jeho příčině. Součástí tohoto prozření je však i hledání cesty zpět k původní čistotě. Ve zvláštní eschatologické otevřenosti vidí smrt lidí i smrt vesmíru a v důsledku této perspektivy se setkává sám se sebou, ale i se všemi ostatními a s Bohem. Filmový komentář umlká a na scéně se objevuje plamen. Snad plamen Boží. Může se ovšem jednat i o světlo, které plane v nás a o němž mluví Tenká červená linie. Ten plamen může představovat i něco, co vyvstane z osobní konfrontace diváka s filmem, pokud je „osvícen“ a pozná, že i na něm lpí vina. Pak v sobě může najít něco z té původnosti a nevinnosti, kterou Malick ve všech svých filmech tak naléhavě zkoumá.
