Ve svém Lisabonském příběhu vypráví mág filmového umění Wim Wenders o filmovém zvukaři, který přijíždí do Lisabonu, aby svému příteli pomohl dokončit roztočený film. A protože svého přítele nenachází, toulá se po ulicích Lisabonu, nahrává zvuky a promítá si filmový materiál, který jeho přítel už stihl před svým záhadným zmizením natočit. Vše je nasnímáno starou kamerou na kliku. Poznáváme rázovité postavičky pradlen, obchodníků, náhodných kolemjdoucích. Město nás opájí magickou atmosférou svých oprýskaných, křivolakých uliček se stařičkými tramvajemi šplhajícími se do kopců.
Po nějaké době zvukař svého přítele nachází. Chodí po městě s kamerou připevněnou na zádech. Vysvětluje, jak se pokouší zbavit film všeho komerčního, umělého, všeho „na efekt“. Proto se nejprve pokusil vrátit k počátkům filmového umění, kdy ještě nešlo o peníze, ale o „čistou filmařinu“. Ani to ale nebylo to pravé, proto teď natáčí jen bezděky, s kamerou na zádech, aby neovlivnil „svým“ viděním to, co natočí. Filmový materiál pak navíc vyhazuje do odpadkových košů, aby úplně vyloučil jeho zneužití.
Cesty obou přátel se rozcházejí. Náš hrdina nemá pochopení pro sterilní metodu svého přítele. Píše mu však dopis, kterým se jej pokouší přesvědčit, že je-li něco na filmu cenného, je to právě to „jeho“ vidění světa. Je to to subjektivní, co ve filmu divákům předává ze sebe. Je bláhové chtít dělat „čistý film“, protože ten nikomu nic nedá. Proto musíme riskovat, že budeme chtít dělat filmy na efekt, že v nich bude kalkul, že se nás při jejich tvorbě zmocní touha po úspěchu a penězích. To vše může sice dílo znehodnotit, a přesto v něm zůstane třeba jen střípek toho, co jsme do něj vložili pravdivého a co vypovídá o nás a našem vidění světa.
Lisabon sám o sobě je město jako každé jiné. Lisabon, jak jej vidí filmař, který se jeho atmosféru a život v něm pokouší dostat na filmový pás, je však městem zázraků, městem jedinečných lidí, městem obrazů a zvůků, hlasů a barev. Je to město, v němž se mísí muzika skupiny Madredeus s kříkem racků a lodí houkajících na řece. Jen zde jezdí žluté tramvaje, které vám zastaví kdykoli, když to potřebujete.
*
Miluji a obdivuji filmy Wima Wenderse. Inspirují mě a nutí přemýšlet nad životem a vírou. Lisabonský příběh mi připomněl úsilí některých křesťanů po absolutní čistotě života. Jak rádi by se vrátili k prvokřesťanské praxi církve, k naprosté duchovnosti a oproštěnosti od všech nánosů světa! Jak by chtěli dodržovat vše původní a nepoužívat ani slůvka, která nejsou napsána v bibli. Oddělit se od světa, zbavit se vlivů civilizace, nemuset řešit ty tisíce problémů, kterými na nás svět tlačí. Být těmi pravými, jedinečnými, dokonalými, božskými…
*
Jak jsem šťasten, že mohu své křesťanství žít autenticky, po svém. Že mohu lidem vyprávět o Kristu tak, jak jsem jej poznal já. Jak jsem vděčný za církev, která nemusí být sterilní napodobovatelkou církve prvního století, ale může být pevně zakotvena ve století jedenadvacátém. Jak jsem vděčný Kristu za to, že navzdory mým selháním a falším on zůstává věrný a pravdivý.
*
Od chvíle, kdy jsem viděl Lisabonský příběh, toužím se do Portugalska podívat. Než zbohatlí developeři zastaví starý Lisabon supermarkety a z křivolakých uliček plných oprýskaných domů se stanou prázdná kancelářská střediska. A než starobylé žluté tramvaje nahradí nějaké moderní, ze kterých už nelze vyskočit za jízdy.
P.V. (Živé slovo 2/2009)
