V onen čas, je výrok Hospodinův, budu Bohem všem čeledím Izraele a oni budou mým lidem.
Toto praví Hospodin: „Milost na poušti nalezl lid, který vyvázl před mečem. Jdu, abych přinesl mír Izraeli.“
Hospodin se mi ukázal zdaleka: „Miloval jsem tě odvěkou láskou, proto jsem ti tak trpělivě prokazoval milosrdenství.
Znovu tě zbuduji a budeš zbudována, panno izraelská.
Znovu se ozdobíš bubínky a vyjdeš k tanci s těmi, kdo se smějí.
Znovu budeš vysazovat vinice na samařských horách.
Budou vysazovat, a ti, kteří budou sázet, budou i sklízet. Vždyť už tu je den, kdy zavolají hlídači na Efrajimském pohoří: ‚Vzhůru, vydejme se na Sijón k Hospodinu, svému Bohu.‘“
Toto praví Hospodin: „Radostně plesejte vstříc Jákobovi, jásejte nad tím, který je hlavou pronárodů, vzdávejte chválu, rozhlašujte: ,Hospodin spasil tvůj lid, pozůstatek Izraele.‘
Hle, přivedu je ze země severní, shromáždím je z nejodlehlejších koutů země. Bude mezi nimi slepý a kulhavý, těhotná i ta, jež právě porodila. Vrátí se sem veliké shromáždění. Přijdou s pláčem a s prosbami o smilování, já je povedu. Dovedu je k potokům, jež mají vodu, cestou přímou, na níž neklopýtnou. Budu Izraeli otcem, Efrajim bude můj prvorozený.“
(Jeremjáš 31,1-9)
Zkuste si vzpomenout, kdy jste naposledy plakali. Nemyslím slzy dojetí, ale skutečný pláč, který způsobila smrt někoho blízkého, velký žal, fyzická bolest nebo nějaké jiné pohnutí. Někdy člověk může plakat i sám nad sebou, nad marností a zbytečností života.
Pláč je vnějším projevem silné emoce, je výrazem bezbrannosti, v pláči se demaskujeme, dáváme všanc svou duši, pláč nás činí zranitelnými, zvláště pokud pláčeme před někým. Pláčem také voláme o pomoc.
V kázání na rovině se Ježíš obrací k učedníkům, což je taková Lukášova šifra jejíž pomocí nám evangelista sděluje, že Ježíš zde promlouvá ke křesťanům, že to slovo je určeno věřícím lidem, tedy nám.
Člověk prostě musí padnout. Musí dojít do stádia svého života a někdy se to týká celého národa, kdy si uvědomí velmi bytostně:
- svou slabost
- ohroženost
- křehkost
- svou proradnost
- špatnost
- zákeřnost
- záludnost
- neschopnost milovat
- to že je člověk odsouzen beznadějně k tomu, aby odpadl od Hospodina
Ta entropie našeho duchovního života je zákonitost. My to nedokážeme udržet se sami na nějaké úrovni.
Více v nahrávce:
Autor: Petr Vaďura
Zdroj: ECM Tachov
Download: MS OneDrive
