Moc slova

ROZHOVOR S ROBERTEM ELVOU FROUZEM

Co je slovo?

Jedna z možných odpovědí říká, že slovo je soustava hlásek, zvuková či grafická jazyková jednotka, v níž je ukryt nějaký význam. Je to základní stavební prvek řeči, díky níž se spolu jako lidé mezi sebou dorozumíváme.

Filosofové a lingvisté se přou o to, zda se význam ukrývá ve slově samotném nebo je někde jinde a slovo kolem něj jakoby volně krouží a snaží se ho zachytit. Co si myslíš ty?

Nemám na to úplně jednoznačný názor, myslím, že oba postoje mají svou oprávněnost.

Že slovo je

• to, čím označujeme skutečnost
• to, čím se snažíme skutečnost vyjádřit
• to, čím se skutečnost utváří

Napadá mě příklad: výroky „vinen“ nebo „nevinen“ – to jsou slova, která mají obrovský dosah. A je v nich obsaženo obojí.

Pokud je někdo vinen a ty řekneš: „Nevinen“, změníš realitu. Pokud je naopak nevinen a ty řekneš: „Vinen“, opět změníš realitu. Oba výroky přitom mohou mít fatální důsledky.

A je samozřejmě možno být i v souladu s realitou, když je za viníka označen opravdový viník nebo když je člověk nevinný zbaven obvinění.

Je v tom všem určitá ambivalentnost, protože realitu změním jen do určité míry nebo pouze na nějaké rovině skutečnosti. Pokud se někdo skutečně provinil a soud řekne: „Nevinen“,  může to viník přijmout jako vysvobození, ale to neznamená, že to, co se reálně stalo, se tím odestálo. Zároveň pokud prohlásím, že je nevinen někdo, kdo skutečně nevinen je, propojí to, co je skutečné, s tím, co je vyslovené, a tím se pravdivost skutečnosti znásobí.

V souvislosti s mocí slova a možností jejího zneužití je často uváděna propaganda. Jak funguje slovo jako nástroj propagandy?

Propagandu lze rozdělit do dvou typů.

Jeden, který se snaží jednoznačně narýsovat systém jakýchsi souřadnic, podle nichž je snadné určit, kdo je náš, kdo je nepřítel, co je pro nás pravda, co je lež, čemu je dobré věřit, čemu je dobré se vyhnout apod. Propaganda se snaží tento systém souřadnic všemi možnými prostředky prosazovat, často bez ohledu na to, jaká je skutečnost.

Druhá podoba propagandy je rozšířena zvlášť v posledních letech a spočívá v tom, že se jakýkoli systém souřadnic popírá. Znamená to, že je zde snaha zamlžit základní principy, podle nichž by se dalo rozeznat, co je pravda a co je lež, co je dobro a co je zlo. Tento systém, který ovládl sociální sítě a tvoří PR některých politiků, ničí samu možnost porozumění a dorozumění.

Zřejmě to souvisí s tím, že se bagatelizuje význam slova jako takového. Zvláště politici pak vypouštějí různé výroky jako pouhé balónky nebo mlhu – jsou prázdné, falešné, sám mluvčí je nebere vážně, ale podle jeho PR poradců to hezky vypadá.

Mám s tím zkušenost i z běžného života. Když pořádáme kontemplativní exercicie v horách, řadu dní mlčíme. Po takové zkušenosti člověk vnímá jakoukoli lidskou řeč mnohem citlivěji. Občas mě pak polévá horko, když mezi normálními lidmi vnímám, kolik slov je opravdu jen mlha. Slova se říkají, ale nenesou žádný obsah.

Navíc je tu problém s významem slov. Často na něco myslíme a chceme to vyjádřit. Použijeme přitom slovo, které ovšem nevystihuje to, co máme na mysli. Prostě to správné slovo neznáme, nemůžeme si na něj vzpomenout nebo jsme nedbalí. Navíc v rozhovoru vzniká problém v přenosu: kdo naslouchá, slyší úplně něco jiného, než co mluvčí říká.

Lze tomu nějak předcházet? Dá se na kultivaci dialogu pracovat?

Určitě ano. Problémy, které popisuješ, patří k dobrodružstvím používání jazyka. Když něco říkám, vkládám do své řeči nějaký obsah. A vždy je otázka, nakolik se to kryje s tím, co pak nese slovo, které vypustím.

Ovšem ten, kdo má slova slyší, se nachází v určité situaci, s nějakým předporozuměním, s nějakou představou, kterou v něm konkrétní slova vyvolávají. Pokud v takové situaci dochází k dorozumění, tedy pokud slovo propojí mluvčího s naslouchajícím, pak se jedná o zázrak.

Připadá mi vzrušující a zajímavé, že slovo v sobě obsahuje současně moc i bezmoc. Samozřejmě věřím, že pro vzájemné dorozumění je možno hodně udělat. Např. sám si mohu dávat větší pozor na to, jak mluvím, co říkám, proč to říkám, co mě k tomu motivuje, ke komu slova pronáším, v jakém prostředí se rozhovor odehrává.

Můžu sledovat i to, zda se jedná o dialog, v němž ten druhý naslouchá a pokouší se porozumět tomu, o čem je řeč, anebo se ta řeč vede mezi lidmi, kteří se vzájemně moc nevnímají. S tím vším se dá pracovat.

Je však třeba vidět i sebe samého s nadhledem a s pokojnou sebereflexí, která nám pomáhá k tomu, aby to, co vyslovujeme, dávalo smysl a abychom přitom brali ohled na ty, k nimž mluvíme.

Nedávno jsem se díval na televizní noviny z listopadu 1989. Připomněly mi, jak byla v době socialismu používána slova, kolik jich bylo vyprázdněných: slovo demokracie, lid, boj za mír, otevřenost, přestavba… Také si vzpomínám na chvíli, kdy jsem poprvé slyšel v rozhlase úvahu Václava Havla Slovo o slově. Tenkrát jsem si díky Havlovu textu uvědomil, jak je jazyk celé společnosti znetvořený. Ty třicet let staré televizní noviny jsou toho stálým dokladem.

Mě také už tenkrát Havlova esej oslovila. Mimo jiné v ní upozorňuje na to, že v komunistické části Evropy mají slova obrovskou váhu, protože za ně člověk může být pronásledován. Poukazoval na to, že komunistická moc se slov bojí.

Na druhou stranu se mohlo zdát, že na západ od nás jsou slova bezmocná, protože ani ta slova, která jsou vyslovována s nějakým závažným záměrem, nenacházejí posluchače. A pak Havel upozorňuje na to, co zmiňuješ, že totiž v té „socialistické“ části světa existují pojmy, které ztratily svůj význam, neboť jsou nadužívané nebo používané zlovolně.

Když člověk slyšel „mír“ nebo „dorozumění“, měl přirozenou tendenci takovým slovům nedůvěřovat. Ovocem Havlova Slova o slově je pro mě tedy určitá nedůvěra, skepse či kritičnost ke slovům a ostražitost vůči tomu, kdo „velká slova“ vyslovuje.

Jde o kritickou reflexi a nadhled – a to platí obecně.

Třeba i v církvi, neboť v tomto prostředí jsou „velká slova“ doslova nadužívána. Bohužel to, o čem jsi mluvil, není jen záležitost minulosti. Radka Denemarková v románu Hodiny z olova ukazuje, jakou moc mají slova v dnešní Číně. To, co známe z komunistického Československa, je tam zmnohonásobeno.

Smutné je, že v Číně jsou podle Denemarkové pronásledováni a popravováni lidé, kteří šíří Havlovy texty.

O tom svědčí nejen Denemarková, ale i mnoho sinologů a lidí, kteří prostředí této komunistické diktatury znají.

Václav Havel nás přivádí k přemýšlení nad dalším významem slova „slovo“. Slovo je totiž také pojem filosofický a teologický.

Zastavme se u teologie. Janovo evangelium začíná slovy:

„Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha a to slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecko povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.“

S prologem Janova evangelia souvisí také biblická zpráva o stvoření z knihy Genesis. Tam vidíme, jak Bůh tvoří svět slovem. Řekne – a stane se.

Co to řecké LOGOS použité pisatelem Janova evangelia znamená?

Kromě základního významu „slovo“, „tvořící slovo“, které není jen nějakým aktem Božím, ale je samo božské, má i významy zděděné z kontextu řecké filosofie, tedy „smysl“ nebo „řád“. Je to však něco živého, něco tvořícího, co zakládá skutečnost. V souvislosti s tím mě nepřestává fascinovat skutečnost, že když mluvíme, máme podíl na této síle slova, jež dovede zakládat světy.

To, že svět byl stvořen právě slovem, dává řeči důstojnost, která je výjimečná a specifická.

A vůbec si to neuvědomujeme, nepočítáme s tím a mnohdy meleme a meleme a meleme a naše slova jsou pustá a prázdná.

Je dobré si uvědomit, že vše, o čem mluvíme, se nás týká. Mám být bdělý, abych byl schopen posoudit, zda slova, která mám na jazyku, stojí za to, aby byla vyslovena.

Boží Syn před vtělením je v Janově prologu nazván LOGOS. V následujícím textu evangelia už však Syn Boží takto jmenován není, ale vystupuje jako člověk Kristus Ježíš. A mluví, káže, diskutuje. Možná se nám tím mezi řádky říká: „Nebojte se slov.“

Slovo nám svým vtělením dává určitý příklad a ujištění, že i my jsme v tomto světě vtěleni a že i naše slova se do tohoto světa vtělují. Proto se jich nemáme bát. Nejsme v tom sami – LOGOS nás podpírá a může působit také skrze nás, když se mu otevřeme.

Ještě bych chtěl otevřít jeden biblický text z 19. kapitoly knihy Zjevení:

„A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. Jeho oči plamen ohně a na hlavě množství královských korun; jeho jméno je napsáno a nezná je nikdo než on sám. Má na sobě plášť zbrocený krví a jeho jméno je Slovo Boží. Za ním nebeská vojska na bílých koních, oblečená do bělostného čistého kmentu. Z jeho úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy; bude je pást železnou berlou. On bude tlačit lis plný vína trestajícího hněvu Boha všemohoucího. Na plášti a na boku má napsáno jméno: Král králů a Pán pánů.“

Ta biblická vize obsahuje spoustu metafor a vystupuje zde Boží soudce, jehož jméno nikdo nezná. Přitom je označen jménem Slovo Boží. Domnívám se, že to je Kristus.

I já sdílím tento pohled, i když se to v nás může vzpírat: vidět Krista nejen jako toho, kdo stojí na začátku času a kdo je dárcem existence, ale i jako toho, kdo stojí na konci času a na konci všech časů, prostoru a dějin, může být nesnadné.

Skutečnost, že je při poetickém líčení závěru dějin použito tolik děsivě působících obrazů, je třeba přijmout. Nic to totiž nemění na tom, že za vším stojí ten, kdo je láska.

Jeden z obrazů nám ukazuje, že z Kristových úst vychází ostrý meč, aby jím pobíjel národy. Když vychází z úst, jedná se tedy pravděpodobně o slova. Kristus jako soudce slovy pobíjí národy.

Znamená to, že slovo může rozsoudit, rozdělit, vyřknout výrok, o němž jsme mluvili na začátku: „Vinen“ nebo „Nevinen“.

Může vyslovit, že něco v našich životech bylo falešné či prázdné, případně že jsme se v něčem dopouštěli podvodu a obelhávali i sebe samotné.

Slovo jako soudce, jenž nezastupuje člověka, ale který je poslán Bohem – to je v tomto obraze vidět velmi koncentrovaně. Když to domýšlíme, přijdeme opravdu k tomu, že slovo má moc oddělit pravdu od lži, dobro od zla a že může jasně ukázat, jaká je povaha i těch nejskrytějších činů, jaká je povaha vnitřních motivací lidského jednání.

Představ si, že v televizi běží Otázky Václava Moravce a některý z přítomných hostů lže. Moderátor může tuto lež odhalit a pak už je věc mluvčího, co s tím udělá. Důležité je, že fakt lži byl odhalen a soudní výrok byl vynesen. Jakoby se události konce dějin zpřítomňovaly každý den.

Co s tím usvědčený člověk udělá, to závisí na tom, jaký je jeho postoj k pravdě a k realitě vůbec. Někdo se to snaží rozmlžit, aby to na něj nedopadlo. To souvisí s tím, čemu říkáme relativizace pravdy. Mluvčí tedy řekne: „To je váš názor, já to vidím jinak,“ jako by pravda i v těch nejdůležitějších oblastech byla jen věcí názoru.

V horším případě řekne onen lhář: „Pane redaktore, vy máte právo říkat pravdu, já mám právo na lež.“ A je to. Zmiňovali jsme moc slova při stvoření světa. Biblista Jiří Beneš tvrdí, že ta nejzákladnější skutečnost, která platí o slovu, je, že má v sobě potenci se uskutečňovat. Jakoby mělo v sobě jakousi sílu či tažení k tomu, aby se stalo viditelnou realitou. Z toho plyne, že pokud pro někoho je běžným prostředkem komunikace lež, může se nakonec lež stát realitou a zaplevelí celý veřejný život.

To se může stát a víckrát v dějinách jsme zažili, že se to v masovém měřítku stalo. Dodnes jsou na světě země (a nemyslím jen Čínu), v nichž lež celý veřejný prostor ovládla. Tato lež je stále znovu vydávána za pravdu.

Nastolení státní lži je doprovázeno likvidací všech kanálů, jejichž prostřednictvím by se lidí mohli dozvědět pravdu.

A přesto mám naději v tom, že lež je vždy odvozená. Fakt, že na počátku bylo Slovo a Slovo byl Bůh sám, je pro nás nadějí v situaci, kdy se pravda překrucuje, lidé lžou a přetvařují se a i my sami leckdy děláme to, co je pouhou karikaturou, odvarem či znetvořením všeho dobrého, čistého a původního.

Už jsme, díky Bohu, mohli vícekrát v dějinách vidět, jak to, co svíralo jako zakletí celé státy a co drželo obrovské části světa pod příkrovem lži, bylo odhaleno. Jako by to někdo rozfoukal, až se za nějakou dobu zdálo, že to nikdy neexistovalo.

Proto věřím tomu, že když je někdy lež velmi fascinující a když se zdá, že definitivně zvítězila, je to ve skutečnosti odvozený a předem poražený princip.

V knize rozhovorů Timothyho Snydera s Johnym Judtem Intelektuál ve dvacátém století se oba historikové shodují na tom, že povinností intelektuála je v každém případě říkat pravdu, pokud se ve společnosti nebo ve vědeckém diskurzu rozšíří nějaká lež.

Jenomže není to povinností náš všech, nejen intelektuálů?

My často rezignujeme na pravdu a říkáme si, že nemá smysl se kvůli lži rozčilovat.

Ovšem není právě obrana pravdy a demaskování lži úkol farářů, učitelů, moderátorů, politiků, herců, zpěváků, veřejně činných lidí, ale doslova každého z nás?

Každý z nás přeci může hledat pravdu, nacházet ji a pak ji bránit a poukazovat na ni.

Bránit pravdu je povinností každého člověka, a když na ni rezignujeme, můžeme se velice snadno ocitnout v říši lži. Jenomže abychom mohli tuto povinnost rozeznat a abychom mohli jít určitým směrem, je nezbytné mít alespoň základní zkušenost s tím, že pravda osvobozuje. A že ta věta něco reálně znamená. Že žít v souladu s tím, co je pravdivé, vede k radosti a uvolnění.

Mít čisté svědomí je veliká hodnota, která přispívá ke kvalitnímu životu. K tomu se dá inspirovat v těch prostředích, o nichž jsi mluvil, ale i v mnohých dalších.

Kdo udělal zkušenost s osvobozující mocí pravdy, má touhu jednat pravdivě a mluvit pravdu i v situacích, kdy to pro něj může být nevýhodné nebo dokonce nebezpečné.

Zatím jsme se zabývali patologickými důsledky zneužití slova, ale slovo může být také uzdravující. Je to třeba tehdy, když je nositelem naděje nebo nabízí řešení svízelné situace.

Máš nějakou osobní zkušenost s uzdravující mocí slova?

Díky Bohu s tím mám řadu i velmi osobních zkušeností, kdy slovo nade mnou vyřčené nebo mně řečené přineslo proměnu. A mám zkušenost i z doprovázení druhých lidí, kdy se mnohdy stalo, že slovo přineslo zásadní průlom v situaci, kterou dotyčný člověk prožíval jako těžkou.

Platí to i ve veřejném prostoru?
Vzpomněl jsem si na nádhernou pohádku Hanse Christiana Andersena, v níž věta malého chlapečka „Král je nahý“ způsobila, že všechno bylo náhle jinak.

Nedávno jsme slavili 30. výročí Sametové revoluce. Když si vybavím tehdejší atmosféru i své subjektivní prožívání, bylo to velmi podobné okamžiku z této pohádky. Zaznělo „Král je nahý“, a bylo to zjevné. V tu chvíli bylo jasně poznat, jak to celou společnost osvobodilo od přetvářky a nutnosti lhát a překrucovat realitu. To jsou vzácné dějinné okamžiky a já jsem vděčný, že jsem u toho mohl být. Díky tomu věřím, že slovo má i ve veřejném prostoru osvobozující moc. Než to však zažijeme, musíme často dlouho a trpělivě čekat a dlouho a trpělivě se vracet k pravdě.

Dnes prožíváme dobu, kdy to má pravda zase hodně těžké, neboť mnozí veřejně činní lidé záměrně vypouštějí mlhu, přes kterou je těžké se dorozumět.

Rozhodně to však neznamená, že pravda umírá nebo je slabší než kdykoli dřív. Říkat dál a dál, že král je nahý, má smysl a vede to k tiché vnitřní radosti i ve chvílích, kdy to na povrchu může vypadat hodně těžce.

Má tedy i dnes slovo moc? Nedošlo k jeho devalvaci?

Mluvili jsme o tom, že slovo může vysvobozovat, uzdravovat a sjednocovat. Jeho moc se neztratila. Bohužel však slovo může na druhou stranu i zaklínat, proklínat a rozdělovat. Tato temná oblast souvisí s jeho zneužíváním.

Když však víme, že slovo umí i to dobré, že má v sobě moc k uzdravení, k propojení člověka s člověkem i člověka s jeho nejzákladnějšími silami, tedy s tím, co je v něm nejhlubšího, můžeme mu vrátit důstojnost, kterou si zaslouží.

Znamená to, že můžeme sobě i druhým vracet úctu k slovu. To nás povede k tomu, abychom s ním zacházeli moudře a obezřetně. A také k tomu, že budeme věrni Slovu, které je živé a nezničitelné a které má v sobě potenciál proměňovat nejen nás samé, ale i svět kolem nás.

Text je upraveným přepisem pořadu Ke kořenům s Petrem Vaďurou, který v rámci Spirituály bude vysílat Český rozhlas Vltava 26.1.2020. Robert Elva Frouz je trvalý jáhen, vede kontemplativní exercicie.

Zdroje:
1/ Slovo a život 2019/04
2/ rozhlasový pořad Spirituála
3/ Esej Slovo o slovu – Václav Havel
4/ https://www.cisthavla.cz/ – Četli jste něco od Václava Havla? Ne? Nevadí, zkuste s námi. Série krátkých videoklipů, v nichž osobnosti českého veřejného prostoru představují mladým čtenářům ikonické i méně známé texty Václava Havla.