Krása je pravda lásky (esej)

Pozdní září obtékalo koruny stromů a keřů hebounkými pavučinami, odlétali pavoučci na třpytivých andělských vlasech jako na létajících kobercích …

ucítil jak mu slabounce stiskla ruku, tiše, jakoby mimoděk, měla horké dlaně, mami, …

věděl, že ho vidí, ale nemůže mu to dát najevo, … občas na její tváři proběhl zdánlivě úsvit probuzení, možná stín letícího ptáka v zahradě za oknem, možná jen stín babího léta, … jejich spojené ruce plynuly jedna do druhé jako tichá hladina, na které se odrážely koruny stromů a podzimní listy plavaly do pozítří, kde září poklekalo na jedno koleno před korunou říjnové nádhery, mami …

a čtrnáct stromů na zahradě skloněných v trpění času, jako čtrnáct zastavení Krista … tolik jizev a slz v trávě, …

opět ten sotva znatelný stisk ruky, … díval se jí do očí, které viděly pravdivý svět, s prameny čtyř řek a lidským proviněním potupený strom …

bylo jasné, že od tohoto okamžiku její cestu už nezastaví, jen se o něj bude opírat jako o hůlku na procházce zemí, kde čas je opřený jako kulhavý poutník o všechno minulé, a tolik vznešenosti, mami …

náhle pocítil prudkou lítostivou bolest a tak závratnou krásu, že zavzdechl do trýznivého probuzení, vždyť u oné podzimní řeky, u tichého dýchání, kde jako veřeje otvíraly se vody v hladinu pokrytou křídly vážek …

záclony na okně se zvedly v zavanutí teplého vánku … venku kvetly astry v noční červánky… vešlo nebe a na jejich vplynuté ruce spadla kapka … mami …

Krása je skutečnost, zahrnující v sobě všechny základní a podstatné principy nejen lidských, ale především všeobecných hodnot smyslu bytí a jsoucna. Ona je dobrem, pravdou, radostí, bolestí, milostí, odpuštěním, smutkem, poznáním … a v tomto významu i podstatou našeho života.

Nelze ji vyslovit, nelze ji popsat, nelze na ni ukázat, protože se děje v nás.

Ale abychom se alespoň dotkli problému tak zásadní skutečnosti pro lidský život, jakým Krása bezesporu je, musíme začít v širších souvislostech a zejména od samého počátku lidské komunikace.

Právě v těchto vztazích spočívá hlavní problém. Zvláště v otevřené opravdovosti a pokoře při našem sdělování se i vnímání, protože:

Avšak, jak pochopit – sdělování se smyslu?!

Nejstaršími prvky lidského dorozumění byly zřejmě pohyb a zvuk. Což jsou od samého počátku přirozeně existující způsoby všeobecné komunikace v celé živočišné říši. Gesto, pohyb provedený celým tělem nebo jeho součástí a především mimika tváře. Pak zvuk vydávaný pomocí těchto pohybů (tleskání dlaněmi, dupání, údery do stehen, do hrudi, údery předmětem do dlaní, různými předměty o sebe atd.), ale především zvuk lidského hlasu. [1]

Hlasové vyjadřování se začalo pomalu přetvářet od systému informačních a sdělovacích signálů až k primitivnímu tvoření hlásek. [2]

Daleko později vznikl mimořádně složitý systém artikulovaných zvuků, skřeků, imitovaných výkřiků, do kterých už byl zapojen kromě hlasivek a rtů i jazyk. To byl zřejmě předstupeň k lidské řeči. Ta sice, na straně jedné, umožnila člověku jedinečnou vzájemnou komunikaci a podrobný popis vlastních potřeb, pocitů a poznání, ale současně, na straně druhé, vytvořila někdy až nepřekonatelnou hráz lidskému dorozumění.

Lidská řeč se skládá ze slov se zřetelným obsahem, který má v jistém smyslu tendenci pojmenovávat. Proto jsou slova zvláštní podobou jména.

Tato jména nemají obsah významově zřejmý, který lze vysvětlit naprosto jednoznačně, přestože se snaží jednoduše, výstižně a pomocí schématu pojmenovat podstatu toho, co sdělují. Jsou totiž víceznačná. A mnohoznačnost každého slova je onou nepatrnou, ale podstatnou obtíží k pochopení sdělované informace v tom smyslu, jak byla míněna. A nadto, člověk se postupem času odnaučil používat slova přesně, to znamená právě v jejich mnohoznačnosti. Tím pozbývá i schopnost uvažovat o jejich plnohodnotném významu, tedy vnitřně rozvažovat o skutečné podstatě sdělení, které poskytuje nebo dostává. Protože libovolnému slovu – jménu rozumíme každý odlišně, podle stavu svého vědomí o sdělovaném.

Jen malý příklad:

Krása je pojem

• estetický
• filosofický
• teologický
• spirituální
• emocionální
• předmětný
• didaktický ….?

Krásný člověk, krásné slovo, krásný tvar, krásné světlo, krásné ticho, krásná hudba … ?

Problém spočívá zřejmě v tom, že člověk pojmenovává nikoli určitou skutečnost, ale spíše se pokouší ne zcela konkrétní osobní subjektivní pocit, který v něm ona skutečnost vyvolala, co možná nejpřesněji spojit s vlastní emocí a vyvolat v sobě nečekanou vnitřní vzájemnost, o které podvědomě tuší, že není vysvětlitelná konvenčním způsobem. A následně se toto nesdělitelné pokouší sdělit.

Říkáme-li krásný strom, definujeme nebo pojmenováváme svůj pocit z duchovního prožitku subjektivního dojmu jednak ve zcela konkrétních osobních souvislostech a jednak v obecném smyslu našeho vědomí jako celku.

Otázka zní: co máme přesně na mysli, když vyslovíme například …

Krásná žena:

• fyzickou krásu
• erotickou přitažlivost
• působení jejího intelektu
• charakterové vlastnosti
• estetický vjem
• pocit sympatie
• celkový dojem vůbec
• nebo něco, co se skutečně nedá
  slovy pojmenovat?

To všechno jsou výsostně subjektivní charakteristiky.

Vysvětleme si to na pokusu popsat sdělení krásy ve filmu natočeném podle novely Thomase Manna SMRT V BENÁTKÁCH. [3]

Co obdivuje, miluje a čemu se poddává hudební skladatel Gustav von Aschenbach?
A co ho vlastně zabíjí?

Miluje právě to, co jej hluboce vnitřně oslovuje a uvádí jeho vědomí, emoce i celou podstatu jeho bytosti jako celku do stavu vytržení a plného duchovního prožití vznešenosti Lásky sdělující se jako Krása. On miluje své zotročení Krásou a radostně se poddává smrti, protože na takovou hlubinu vznešenosti nebyl připraven, avšak bezpodmínečně ji přijímá v celé její bolestné nedosažitelnosti.

Ale jakou krásou je zotročen a jaká vznešenost jej zabijí?
„Anděl“ v podobě dospívajícího chlapce Tadzia je ona nepostižitelná krása?

Ano i Ne. Tadziova krása jako komplexní pojem, který je zcela nedefinovatelný (kromě obrazného podobenství), totiž není jeho osobní krásou.

Tadzio je výlučně „odraznou plochou“, na které se Aschenbachovi vnitřní vnímání krásy zobrazuje jako v zrcadle.

Je pouze poslem svědčícím o Kráse jako principu, jenž vyjevuje Lásku jako niternou podstatu a smysl stvořeného světa. Je osobním důkazem, který z této lásky vyvěrá, protože je její jevící se pravdou. A toto plaché a nedefinovatelné vejde do nás a tam nás osloví zevnitř našeho srdce a tímto oslovením nás otevře, aby pomocí Krásy do nás vstoupilo něco absolutního ve své plnosti …. Bůh? Asi ne … nejspíše jeho dech …

Podívejme se na to z druhé strany.

První reálně popsatelnou zkušeností krásy, kterou emocionálně zaznamenáváme přirozenými smysly mimo intelekt, je velmi silný vjem neuchopitelného tvořícího pohybu, jehož podstatou je harmonie, tedy vnitřní souznění s „něčím“.

V tomto okamžiku vytušíme, že jsme součástí nám neznámého úchvatného procesu, ve kterém stále cosi přirozeně vzniká, a skrze toto vznikání vznikáme i my ve své věrohodnosti.

Je to opojně silný pocit z prožitku Krásy v nitru naší bytosti, která do této Krásy patří, protože je její přirozenou součástí. Tehdy je nám objektivně vyjevena skutečnost Krásy jako přirozeného řádu, ale současně i pravda o nás ve světle této Krásy.

To je ono: „Proč bolíš, radosti?“ 

Veškeré bytí existujícího světa se uskutečňuje uvnitř tohoto řádu jako jeho součást. To znamená, že všechno, co ze zákona řádu vznikne, obsahuje prvky podřízené tomuto zákonu přirozeného řádu, který se uskutečňuje jako harmonie.

Proto malé dítě v prvních okamžicích prozření v bytí plesá a raduje se ze světa, který je skutečností přirozeně existující jako radost a plesání. Protože tato skutečnost, která je, je přirozeně Krásná a raduje se a plesá spolu s ním v něm samém. Dítě to přijímá nikoli jako rozumovou reflexi, ale jako jásavé žasnutí nad samozřejmou Krásou světa.

Je to pro něj přirozený existenciální stav čistoty pokory v radosti oslavující velkolepou vznešenost jsoucna, které jej obklopuje, kde všechno vzniká skrze něj a každý okamžik je objevem hodným radostného úžasu, protože tento svět je podivuhodný a Krásný. Je to přirozený stav věcí a skutečností vznikajících v řádu tohoto přirozeného stavu věcí, a to ve velké míře bezděčně, nevědomě.

Tyto skutečnosti ve stavu čiré harmonie existují jako její zcela přirozené prvky: ptačí hnízda, pavučina, lesní porosty, moře, písečné duny, vápencové jeskyně, řeky, výbuch sopky, povodeň, stáda zvěře, barevné ladění přírody v průběhu ročního cyklu, rozmanitost druhů flory i fauny, velkolepá mnohost hlasů a zvukových projevů, barvy a souvztažnosti všech jednotlivých prvků mezi sebou atd.

Láska zobrazena Krásou jako nepochybný projev zázraku života.

Je však pavučina utkaná pavoukem nebo rozkvetlý květ na keři uměleckým dílem, tedy projevenou Krásou? Ano, nebo ne? Když připustíme, že umělecké dílo vzniká až druhotně jako samozřejmý důsledek vědomého, pokorného a přirozeného podání svědectví o podstatě jevící se Krásy, pak uměleckým dílem není? Avšak tato skutečnost, jež nebyla vytvořena za účelem vědomě vypovídat o kráse, o ní nepochybně svědčí, protože je přirozeně existující a tím je esteticky plnohodnotnou součástí struktury života, patřící do komplexu zjevené Lásky.

… vprostřed léta na zahradě spočinul tichý podvečer, vzduch voní rozkvetlými lípami a nebe je opřeno o vlastní malátnost …

najednou, mezi zelenými listy široké koruny stromu protkané modrým dechem, se ozval vášnivý, podivuhodně se měnící jásavý trylek, který naléhá, tak naléhá, abychom do němoty ztichli a ponořili se skrze svá srdce do hudby, jež rozeznívá všechno dobré v nás.

Sedmihlásek hajní.

Někde tam, vysoko, neviditelný ve větvích, malý nenápadný šedožlutý ptáček, kterého nelze spatřit pro jeho skrytou plachost, nám bezpodmínečně věnuje tolik krásy, že zabolí až do trýzně stud lidských marnivostí

…. je to velkorysé rozdávání lásky tak jsoucí, že pojednou jsme …. a stačí se rozhlédnout … vždyť jak mnoho nádhery, radosti a až hýřivé velkorysosti nám dává každá polní květina, kolik barvy, vůně, tvarů

… Bože, ani mnohá slza pokory a pokání to nemůže zaplatit … tolik blaženosti srdce …

Právě toto jsou hodnoty, jež přirozeně vycházejí z řádu mnohosti světa jako prvky jednoty Krásy.

Tyto prvky jsou nedílnou a nenahraditelnou součástí přirozeného systému, který by bez nich nebyl celistvý a komplexně harmonický. Jsou to ovšem skutečnosti, které byly vytvořeny činností zakódovaného evolučního procesu a nikoli jako cílevědomé rozumově – duchovní podání svědectví.

Skutečně ne?

Souvztažnostní komplex této otázky je ovšem daleko složitější, než se na první pohled může jevit.

Jak už jsme si řekli, nesnáz je v subjektivitě vnímání a chápání, které jsou zcela osobní, neopakovatelné a do velké míry pravděpodobně i nesdělitelné. A navíc, do velké míry zaměňujeme Krásu s líbivostí.

Krásné je to, co se nám líbí. A tady se už lidské vnímání ocitá na samé hranici nedorozumění a blíží se kýči, který navíc nevědomky zaměňujeme za nevkus. Ale to je jiné téma, i když se Krásy bytostně dotýká.

Na základě všech těchto záměn a neznalostí dochází k nepochopení, nedorozumění a omylům. Tadzio totiž může být pro někoho krásný, pro druhého ošklivý, pro třetího narcistní, pro čtvrtého obscénní, pro dalšího koketní …

Ovšem určit, jakou vlastně informaci o sobě podává skutečně, je fakticky nemožné. Ale hlavně je to zbytečné, protože nejde o konkrétního Tadzia.

Tuto zmatečnost pojmů člověk nahrazuje snahou o přesnější formulaci sdělované informace, a tak používá poměrně složitá slovní spojení nebo znak či symbol. U slova to může být výraz propojený do obrazu či obraz ve slově, jako je například kryptogram, ideogram, anagram nebo akrostichon.

Tyto jednoduché znaky, kupodivu ve své zkratce (nebo právě pro svou zkratku) vyjevují definici své informace a její význam daleko hlouběji a přesněji, než když se stejná skutečnost vyjadřuje pro ni obvyklým a ustáleným pojmem. [4]

Snad pro symbol sám nebo proto, že když člověk pozná a otevře skrytý význam, propadne se do souvztažností jeho hlubin. A v tom je veliká síla symbolu či znaku.

Určitou a jistě ne zanedbatelnou roli zde hraje přítomné nepostižitelné „duchovní chvění“, které samo o sobě emocionálně prohlubuje a tím podvědomě odkrývá i sám kořen utajeného pojmu.

Jako příklad bych uvedl akrostichon – je to slovo, jehož utajený smysl je skryt v symbolu, skládajícím se z jednotlivých písmen. Tato písmena sama o sobě jsou počátečními písmeny utajených slov, která dohromady tvoří logicky smysluplné sdělení vysvětlující utajovanou skutečnost v jedinečnosti a plnosti pravdy. Ovšem i tato počáteční písmena jsou složena tak, aby spolu dávala smysluplné slovo, které je také symbolickou nadstavbou utajované skutečnosti.

Ichthys (ryba) [5] – Iésús Christos Theú HYiós Sótér – Ježíš Kristus Boží Syn Spasitel. První pronásledovaní křesťané si kvůli utajení a z důvodu své negramotnosti malovali do písku jednoduché znázornění ryby, kterým si skrytě sdělovali vlastní vyznání, jeho hlubinnou podstatu, jeho smysl, jeho krásu, tedy Krásu pravdy. [6]

Člověk sám si tuto absolutní komplexnost Krásy uvědomuje jen mimovědomě, je příliš zahlcen konzumní společností a její postfaktickou pseudoalternativní nabídkou „krásného“, pohodlného života ve zmaru lži.

Všechno, co je skutečné a věrohodné, vyžaduje silnou aktivitu ducha, protože se jedná o souvislosti v kategoriích vnitřního sacrum (duchovně – hmotný imperativ stvoření je roven jeho imperativu estetickému, láska rovná se krása).

Každý vyhynulý živočišný či rostlinný druh, vyschlá řeka nebo smogem zakrytá průzračnost prostoru nevratně ochuzuje komplexnost Krásy jako mnohosti [7] esteticky nenahraditelných jednotek, definujících pravdu jednoty mnohosti právě jako Krásu. Tato jednota mnohosti vytváří základní a dokonalou estetickou celistvost harmonie existujícího jsoucna. A navíc je estetickým normativem, který přináší svůj nenahraditelný vklad nejen do estetického, ale i etického kánonu stvořeného jsoucna a bytí, jež jen jako celek vypovídá o smyslu, jehož je jednou z existujících forem.

Proto je každý jednotlivý prvek zařazen do koncepce svědectví o řádu této harmonie jako o neměnném kodexu bytí existujícího jako Láska a jevícího se jako Krása. A z prvopočáteční a nejhlubší podstaty tohoto systému (spirituálně – duchovní imperativ) přichází člověk, aby tuto harmonii prožil, pochopil, definoval a podal o ní „svědectví“ (třeba obrazem uměleckého díla) jako o neměnném řádu bytí.

Člověk je totiž jediná existující skutečnost schopná skrze smyslově poznaný prožitek duchovní radosti definovat takový prožitek jako – Lásku jevící se jako Krásu.

Umění se jeví jako obraz hlubinné skrytosti pravdy, která je skrze tvůrčí dar otevřeného a pokorného člověka vyjevena jako „vzpomínka na skutečný obraz věčnosti světa“ (platónské anamnésis). Není v tom omezení prostoru ani času.

Protože my sami jsme odrazem a obrazem, tedy znakem něčeho daleko vyššího a nekonečně nás samé přesahujícího (vzpomeňme na Tadzia). Jsme obrazným symbolem věčnosti a nekonečnosti pravdy života. Tato neohraničenost skutečně nezná minulost, přítomnost ani budoucnost a existuje jako součást všeho, je všude zároveň, poznává všechno současně v odkrytosti souvztažností a kauzálních návazností všeho na všechno.

A tím je umění tím jediným, jedině možným a absolutně pravdivým. Před věčností není nic skryto a všechno se děje v jediném okamžiku věčného bytí.

A právě z této neskrytosti čerpá povolaný tvůrčí duch pravdu života skrytou v kráse. Výsledkem je umělecké dílo jako fenomén obsahující znamení absolutní pravdy, dílo podle obrazu vzoru – archetypu, který je dokonalý. A tuto dokonalost skrze tvůrčí proces obsahuje v sobě jako vyjevující krásu.

A krása? Krása je pravda Lásky.

Autor: Vladimír Suchánek
Zdroj: časopis Slovo a život 04/2017

Autor je filmový vědec.

Poznámky:
[1] Jde o stále existující a neměnný systém pozorovaný nejen u primátů (gorila, šimpanz a orangutan), ale i u ostatních
opic a povýtce i skoro u všech živočišných druhů.

[2] Současná etologie to už dlouho studuje u primátů. Přelomové objevy u goril, šimpanzů i orangutanů donutily lidstvo zcela přehodnocovat jak
své poznatky, tak především sebe sama. Příkladem je telegram legendárního antropologa Louise Leakeyho v odpověď na vědecká pozorování
šimpanzů další legendou Jane Goodallovou: „Teď musíme nově definovat nástroj, nově definovat člověka nebo začít šimpanze považovat za
člověka.“

[3] Smrt v Benátkách (Luchino Visconti, Itálie-Francie 1971)

[4] V psaném textu se v tomto smyslu používala iluminovaná iniciála, která nejen že byla výsostným výtvarným dílem, ale svým způsobem
označovala (iniciovala) hlavní „smysl“ následujícího textu.

[5] Ryba v tomto znamení byla obrazem základní struktury křesťanské víry: byla připomínkou hlasatelů víry, apoštolů, většina z nich byla rybáři,
byla obrazem Krista, protože byla jídlem, které nabídl Kristus učedníkům po svém vzkříšení na břehu Tiberiadského jezera, byla postní
potravou, to je znamením pokání za hříchy a s tím spojené pokory a milosti odpuštění. Takže vyjadřovala celou základní koncepci křesťanské
konfese.

[6] Nebo, podle staré křesťanské legendy, význam prastarého námořního pozdravu, akronymu, kterým se hlídka na stožáru ozývala v husté mlze, aby nedošlo ke srážce, AHOJ – Ad HOnorem Jesu.

[7] Unitas multiplex – viz Aristotelés, Poetika, Praha, Oikoymenh 2008.