Jaká je spojitost mezi dětmi s poruchami chování a církví? Žádná. S tímto faktem se nemínili smířit manželé Jana a Vladimír Drbalovi z Křesťanského sboru v Brně, a proto už před 17 lety začali pravidelně docházel za dětmi do Dětského diagnostického ústavu na ulici Hlinky 140. A právě zde jsem si s nimi dal sraz.
Proč jste vlastně začali do Dětského diagnostického ústavu chodit?
Jana Drbalová: Po roce 1989 jsme využili příležitost i v tomto ústavu říci dětem, že Pán Bůh je má rád, že v jejich životě může způsobit změnu a pomoci řešit jejich problémy.
Můžeme se podívat dovnitř, do ústavu?
Vladimír Drbal: Jistěže můžeme.
Jak často do Dětského diagnostického ústavu chodíte?
Jana Drbalová: V současné době jednou za čtrnáct dní. Střídáme se s pracovníkem, který má protidrogovou osvětu.
Na chodbě nás potkává zástupce ředitele pan Norbert Tomek. Jaké děti vlastně do diagnostického ústavu přicházejí?
Jsou to děti, u kterých je soudně nařízena buď ústavní výchova, nebo předběžné opatření. Tyto děti jsou u nás na diagnostickém pobytu, který je zpravidla osmitýdenní, a po tomto pobytu odcházejí do různých typů zařízení. Takže jsou to děti, které mají jednak poruchy chování, ale potom jsou to také takové ty typické sociální případy, kdy z důvodů sociálních neplní rodina funkci a musí jim být nalezena náhradní rodinná péče.
Teď se obracím znovu na pana Drbala. To jste si nevybrali úplně jednoduchou skupinu pro tu vaši misii.
Někdy to bývá tak, že děti které jsou z tzv. dobrých rodin, si neuvědomují ve svém životě něco, co třeba dělali špatně. A máme za to, že právě zde děti v tom ústavu, pokud se trošku nad sebou zamyslí, si uvědomí, že v jejich životě není všechno takové, jak by mělo být. Tak možná si i tím více uvědomí potřebu pomoci.
Paní Drbalová, setkali jste se s nějakým kladným ohlasem, máte třeba s někým z těch dětí ještě nějaký kontakt, víte o nich něco?
O těch dětech nevíme, protože při tom prvním setkání se neptáme konkrétně na jejich jména, ani na důvod, proč tady jsou. Ale dostávají od nás letáčky, aby případně, když budou samy chtít, navázaly kontakt přes tady ty adresy a dostaly se do společenství lidí, kteří je mohou vést dál.
Pane Tomku, jak byste zhodnotil takovouto iniciativu křesťanů, která není zas tak úplně běžná?
Já jsem sám osobně přesvědčen, že to poselství, s kterým oni přicházejí, je smysluplné a že to je věc, která těm dětem může v jejich životech pomoci už tím, že je tady zaseto takové to první semínko, s kterým oni se setkávají. A v průběhu života určitě budou mít dost příležitostí k tomu, aby mohly na tom, co slyšely tady u nás, stavět. A ta Boží láska, která se projevuje nepřetržitě, tak může pro ty děti mnoho v jejich životě znamenat. A poselství Ježíše Krista je natolik výmluvné, že si myslím že může život našich dětí ovlivnit v budoucnosti.
