K mým oblíbeným filmovým režisérům patří Mexičan Alejandro Gonzáles Iňárritu, autor filmů Amores perros a Babel. Nedávno jsem viděl jeho další film 21 gramů. Položil mi otázky, na které stále musím myslet.
Jednímz hrdinů je bývalý zločinec, zloděj a narkoman, kterého hraje Benicio Del Toro. Jeho život po propuštění z vězení proměnila konverze ke křesťanství. Vidíme ho v jednom probuzeném sboru, jak promlouvá do duše mladému chuligánovi. Sledujeme jej na bohoslužbách, kde hlasitě vyznává, že Ježíš je jeho Pán a že má díky němu věčný život. Sledujeme jej při večeři doma, kde při jídle nutí svou maličkou dceru, aby nastavila bráškovi pravou ruku, protože on ji uhodil do levé a Ježíš nás přece učí nastavovat druhou tvář, dostaneme-li ránu do jedné. Pak ale dochází ke zlomu. Autem, o kterém věří, že mu jej dal Ježíš ke službě, přejede muže s dvěma maličkými dcerami. Z místa nehody ujede, a protože zraněným neposkytl včasnou pomoc, tatínek i obě holčičky umírají.
V následujícím ději režisér nemilosrdně proniká do nitra člověka, který se snaží sám sobě namluvit, že je jiný. Do tohoto zápasu zasahuje navíc pastor, který mu v rozporu s realitou cituje biblické úseky nabízející i v takové situaci naději. Hrdinu však napadají jiné, ty odsuzující, které mu jako vrahovi upírají nárok na věčný život. Pastor nad ním láme hůl, nicméně pomůže mu podvodně se dostat z vězení. Vrací se k rodině, ale žít normálně už nedokáže. Odchází do samoty a my se můžeme jen domýšlet, jaký je jeho další osud.
Co je to vlastně nové narození? Do jaké míry Pán Ježíš proměňuje toho, kdo se k němu obrací? Jak je možné, že křesťan, který se tolik snaží žít svou víru poctivě a důsledně, způsobí tolik zla? Otázky přicházejí a já se bojím odpovědí, abych si nepřipadal jako ten pastor z filmu: jako náboženský manipulátor a podvodník. Vlastně me napadá jen jediná odpověď, která není křesťanským klišé: vždycky být pravdivý, na nic si nehrát a nic nepředstírat.
Ano, vím to už dávno: pokud ze sebe křesťana dělám, nikdy mi to nevydrží déle než pár měsíců či let. Neumím se dlouhodobě stylizovat do někoho, kým nejsem. Neumím v sobě vyrobit přívětivost, toleranci, odpuštění, dobrotu, tichost… Neumím se trvale chovat zbožně. Vše mě naopak táhne kamsi dolů. Jenomže já také vím, že je zde i druhá cesta – pomalá, neefektní, ponižující. Je to cesta nového narození a pomalého růstu. Kolik let trvá nově narozenému děcku, než dospěje? Deset, dvacet, víc? Když se dítě chová jako dospělý, usmíváme se, když se tak chová puberťák, je nám trapně. Když ale nezralý křesťan hlučně a sebejistě dává najevo, kým je, chválíme ho jako příkladného věřícího. Ovšem jen do první nehody, kterou vše příkladné a papírové křesťanství končí.
Ve filmu 21 gramů je scéna, kdy hrdina po propuštění z vazby navštíví zase svůj křesťanský sbor. Všichni kolem něj zpívají, že Ježíš je jejich radost. On stojí a nezpívá. Z první řady se k němu otočí chuligán, kterého na začátku filmu tak horlivě evangelizoval. Je jasné, že nakonec uvěřil, ale teď má v očích otázku: „Tak jak to tedy vlastně je?“ No vážně, jak?
Petr Vaďura (Živé slovo 4/2007)
