Chodí k nám do sboru už mnoho let. Je to blázen, přesněji řečeno nemocný člověk – schizofrenik.Chová se různě, podle toho, jak s ním jeho choroba zápasí. Někdy se modlí, jindy pláče, občas během shromáždění silně vyrušuje, většinou je však tichý a klidný.
Jednou dostal náš sbor pozvánku od sousedního sboru, abychom spolu prožili společné shromáždění. Hostitelský sbor je velký, vše v něm funguje jako švýcarské hodinky a velmi se v něm dbá na bibličnost všeho, co se ve shromáždění koná. Probíhalo shromáždění s Večeří Páně. Tu se během modlitební chvíle postavil náš blázen a modlil se… za svého mrtvého otce, aby mu Pán Bůh umožnil ještě uvěřit a být spasen. „Amen.“ Znali jsme tyto modlitby za zemřelého otce a žijící matku – aby uvěřili. Mnohokrát jsme se pokoušeli mu vysvětlit, že se za mrtvé nemodlíme, protože… Ale vysvětlujte něco bláznovi. On chtěl, aby jeho rodiče patřili Pánu – proč by se tedy za ně nemodlil. A choďte za bláznem s teologií. U nás ve sboru jsme tedy tyto modlitby tolerovali ve víře, že Hospodin je milostivý a hledí k srdci. Jenomže teď se za svého mrtvého otce modlí tady, v tom z nejpravověrnějších sborů – a ještě při Večeři Páně!
Po shromáždění jsme se snažili starším hostitelského sboru vysvětlit, že ten člověk je blázen – tak ať se na něj i na nás nezlobí. Kývali hlavami.
Za několik týdnů se objevil dopis jistého biblického učitele z Ameriky, rozebírající herezi bující v našem sboru: modlitby za mrtvé. Naštěstí se našemu bláznu nedostal do ruky a my jsme jej s tichým povzdechem vyhodili do koše. Ano bylo by tak jednoduché se toho blázna zbavit. Stačilo by mu říci, že sem chodit nemůže, protože tohle je církev, ne ústav pro blázny. Jenomže ten člověk nám po každém shromáždění se slzami v očích děkuje: „Já jsem tak rád, že mezi vás smím chodit. Že vás mám. Mě nikde nechtějí a vy jste jediní, kdo mě přijímá, i když jsem blázen.“ No vážně, vyhoďte takového člověka! K čemu by pak vlastně ten náš sbor byl?
A že se modlí za mrtvého otce? To necháváme Hospodinu. Všichni však věříme, že jemu to nevadí. On přece dobře ví, kdo je blázen…
Petr Vaďura (Živé slovo 2/2008)
