Vnitřní realita člověka je těžko uchopitelná věc. Vteřinu za vteřinou se v nás odehrává neuvěřitelné množství věcí. Krom biologických procesů se neustále odvíjí příběh našeho emočního prožívání.
Možná budete překvapeni, ale ačkoli průměrně dokáže člověk pojmenovat přibližně 12 emocí, ve skutečnosti jich může prožívat až 34 tisíc. Ano, tisíc! 34 tisíc různých druhů neuvědomované psychické energie, která ovlivňuje naše tělo, naši náladu, prožívání, chování a vztahování se k druhým.
K tomu, abychom mohli alespoň nějak uchopit, co se v nás v daný okamžik odehrává, je zapotřebí schopnost ze subjektu vytvořit objekt, z prožívaného vytvořit pozorovatelné. Jinými slovy udělat krok zpět a prozkoumat, co se to se mnou děje.
A zde přichází na řadu důležitost jazyka, řeči. Bez možnosti symbolicky pojmenovat, kde se momentálně nacházím a jak se cítím, je člověk vždy jen unášen proudem vnitřních sil, které nemá možnost ovlivnit.
Studie dokazují, že už samotné pojmenování emoce přináší jistou úlevu a možnost následně měnit své chování. Jakmile emoci pojmenujeme, v mozku se zatáhne brzda (pravý ventrilaterální prefrontální kortex, pokud chcete), která postupně za pomoci dalších částí mozku zajistí snížení činnosti amygdaly, jejímž úkolem je vytváření emocionálních vzruchů — a my se uklidníme. A čím více takových „brzdících“ prostředků (slov) máme, tím snáze jsme schopni se upokojit.
Je zde však ještě jedna velmi důležitá věc, která ovlivňuje, co a jak prožíváme: naše nevědomí. Spíš bychom měli mluvit o nevědomých přesvědčeních, která jsme přijali o světě, o vztazích a o sobě během svého života, především v dětství v rodině. Přesvědčení, jež lze shrnout do jednoduchých frází jako:
„láska bolí“,
„nikomu se nedá věřit“,
ale i „domov je bezpečné místo“.
Tato přesvědčení bez jakékoli vědomé kontroly působí v našich životech a ovlivňují naše počínání.
Dokud toto přesvědčení nepojmenuji a neprozkoumám, kde vzniklo a zda mi opravdu slouží, budu podobnou volbu velmi pravděpodobně opakovat znovu a znovu.
Jsou to tedy právě slova, která do sebe přijímáme a která pak formují naše prožívání. A jsou to opět slova, díky nimž můžeme svou vnitřní realitu uchopit a přeformulovat.
Tak co, jak se teď máte? Dobře? Špatně? Nebo jinak?
Autor: Mariana Synková (autorka je psychoterapeutka)
Zdroj: Slovo a život 2019/04
