Ve známém evangelijním příběhu Ježíš ocení dva malé penízky, které chudá vdova darovala do chrámové pokladnice. „Ostatní dali ze svého přebytku, ale ona dala vše, co měla,“ ocenil ji Mistr.
Každoročně probíhá v Tachově modlitební týden křesťanů různých církví za jednotu křesťanů, který pořádá Česká biskupská konference. Účastní se jej pravoslavní, římští katolíci, řečtí katolíci, husité a sem tam i pár metodistů. Pravidelně to bývá kolem třiceti lidí, jejichž věkový průměr většinou převyšuje šedesátku. Součástí bohoslužeb bývá sbírka. Její výtěžky – několik stokorun – dáváme každý rok někomu jinému. Jednou jsme podpořili Českou biblickou společnost, jindy protidrogové centrum ve městě. Letos jsme se rozhodli peníze poslat do Černošína, kde skupina věřících lidí provozuje denní stacionář pro postižené děti.
Po skončení modlitebního týdne nás navštívil jeden ze zaměstnanců tohoto stacionáře: „Pořádali jsme nedávno akci pro sponzory našeho zažízení. Objednali jsme bowling a po krátké prezentaci naší práce proběhla sbírka. Přítomni byli samí podnikatelé. Vybralo se asi tři tisíce korun. Vy jste mezi sebou při modlitebních setkáních vybrali čtyři tisíce šest set. Moc jste nás povzbudili. Děkujeme.“
Tradiční tachovské církve většinou připomínají sbor v Sardách, kterému Ježíš píše: „Vím – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev.“ Až zemřou poslední babičky, zůstanou pouze prázdné kostely a několik nezaměstnaných duchovních. A přece toto „nic“ dalo dohormady čtyři a půl tisíce korun na dobrou věc. Třeba to bylo to poslední, co jsme udělali. Anebo to první, co signalizuje nový začátek? Vždyť ty církve nemohou být ještě mrtvé! Dokud nám přeci leží na srdci bída tohoto světa, žijeme. A dokud žijeme, budeme Bohu připomínat existenci malých postižených dětí. Slzami, modlitbou – i svými penězi.
Petr Vaďura (Slovo a život 1/2009)
