Floskule

Co je to floskule?
Květnatá řeč, která je však trochu prázdná. Slovo floskule v sobě obsahuje negativní hodnocení, takže lze říci, že floskule používá ten, kdo mluví nabubřele, květnatě, ale v podstatě to nemyslí úplně vážně a za jeho slovy nic není.

Jak floskule vznikají?

Historicky vznikly pravděpodobně z titulatury. Snadno si to můžeme představit na titulu „císař z Boží milosti“. S tou Boží milostí to později už asi nebylo myšleno úplně vážně, ale právě odtud se to slovo dostalo do obecného užívání.

Floskule se používají hodně ve veřejném životě: používají je politici, novináři, známe je i z církve. S jakým záměrem je mluvčí používají?

To samozřejmě nevíme, ale pravděpodobně tam záměr není žádný. Lidé používají floskule ze zvyku nebo z jakési konformity, neboť mají dojem, že v určitém prostředí se nějaké květnaté vyjádření očekává, případně si na ně zvykli. Záměr tedy může být ve snaze vyhovět očekávání a nelišit se od ostatních.

Leckdy se pojem floskule používá pro jakékoliv jazykové jevy, které jsou hodnotiteli vnímány negativně. Velký slovník floskulí Vladimíra Justa takto míchá dohromady spoustu jazykových jevů. Nalezneme v něm jak spojení „je to o tom“, tak různé eufemismy. Jsou to všechno floskule?

Já bych nechtěl s panem profesorem polemizovat, zvlášť ne proto, že jeho kniha je vynikající a já ji mám velice rád. Přesto se mi zdá, že jeho vymezení floskulí je příliš široké. Já bych pro mnoho jím uváděných výrazů použil výraz klišé. Klišé slyšíme téměř každý den z rádia nebo čteme je v novinách:

něco proběhlo pod taktovkou někoho
někde je sněhová nadílka
někdo jde k někomu na kobereček
jiný vymezuje časový prostor
politici si umí či neumí něco představit

To jsou typická klišé, jakýsi štoček, kousek textu, který si sazeči nechávali pohromadě, aby ho, až se zas bude opakovat, nemuseli sázet znova. Označení floskule bych rezervoval pro vyjádření květnatá, v nichž se nachází něco nabubřelého a co je ve své květnatosti nepravdivé.

Jedná se i o to, že to, co mluvčí říká, nemyslí vážně?

Tady bych byl opatrný, protože zda to myslí či nemyslí vážně, nemůžeme vědět. Můžeme mít podezření, že to nemyslí vážně nebo že to květnaté vyjádření používá mimoděk, aniž o něm přemýšlí.

Podle Karla Čapka floskule není ustálené rčení, nýbrž ustálené lhaní. Co je lživého na „třešničce na dortu“ nebo „kostlivci ve skříni“?

Souhlasím s Karlem Čapkem v tom, že slovo floskule v sobě obsahuje hodnocení, a sice hodnocení mravní. Ovšem je rozdíl, zda budeme mravně odsuzovat nabubřelost a prázdnotu (což se týká floskulí), nebo budeme mravně odsuzovat lenost, povrchnost apod. Pokud se rozhodneme pro to druhé, nacházíme se na ještě tenčím ledě než u toho prvního.

Samozřejmě i klišé, která uvádíš, jsou odsouzeníhodná, ale jen proto, že mluvčí je líný přemýšlet a používat neotřelé výrazy nebo nové a nezvyklé metafory.

Na druhou stranu když se řekne „kostlivec ve skříni“, všichni vědí, o co se jedná.

Ano, to je určitá výhoda toho štočku, že je předem připravený a že tomu každý rozumí. Jedná se o jakýsi jazykový prefabrikát. Někdy je to vyjádření pěkné, jako ten „kostlivec ve skříni“, ale když je příliš často používáno, stává se omšelým.

Mají i církve své oblíbené floskule?

Na to bych chtěl odpovědět trochu zeširoka. Každá duchovní tradice má svůj vlastní slovník. Při jeho hodnocení však musíme být opatrní.

Když jsem jako bohemista konvertoval do Církve bratrské, byl jsem úplně zuřivý nad výrazem „očekávání na Boha“. Velice mě to dráždilo, protože očekávat je možné někoho, čekat je možné na někoho, ale zde se obě vazby spřáhly dohromady do jakéhosi divného patvaru.

Po čase mi došlo, že Církev bratrská má specifickou teologii a specifický způsob prožívání zbožnosti a že to, co lidé vyjadřují jazykovým patvarem „očekávání na Boha“, je skutečně něco jiného než očekávání Boha nebo čekání na Boha.

Jakmile jsem objevil tento specifický význam, začal jsem to slovní spojení soudit shovívavěji. Podobně můžeme mluvit o specifickém používání pojmů „bráškové a sestřičky“, o „vyhlašování Boží moci nebo Boží vlády nad něčím“, o „vstupování do chval“, což jsou všechno jazykové jevy specifické pro evangelikální a charismatická společenství.

Mezi katolickými charismatiky se chodí „do spolča“, v evangelikálním prostředí se proti tomu chodí „do shromka“, mezi Svědky Jehovovými se často mluví o „chození v pravdě“.

To všechno vyjadřuje něco ze života těchto společenství. Např. u Svědků Jehovových je důležité, zda něco Jehova schvaluje nebo neschvaluje. Je to jejich velmi důležitý teologický prvek.

V hnutí Hare Krišna zase každý sedí nebo obětuje u lotosových nohou Šrí Bhaktivedanty. A zase v tom vidíme oddanost duchovnímu učiteli, která je vyjádřena spočinutím „u jeho lotosových nohou“.

Za specifickými slovníky duchovních tradic je většinou tedy nějaká specifická teologie. A v ní se samozřejmě občas vyskytují i floskule nebo klišé.

Mnohé jazykové zvláštnosti z církevního prostředí však nelze nazvat floskulemi. Jsou to prostě zvláštnosti.

Přesto zde jsou i typické floskule. Zbytek titulatury snad ještě z Byzance najdeme v pravoslavné církvi, kde se mluví u biskupů o „přeosvícenosti“ nebo kde jsou arcibiskupové nazýváni „jeho vysokopřeosvícenost“.

Takovou floskulní titulaturu najdeme však i v univerzitním prostředí, kde mluvíme o magnificenci, spectabilis, honorabilis, anebo v politice, kde jsou velvyslanci nazýváni excelence.

Mohl bys uvést další jazykové jevy z církevní mluvy, které by se daly označit termínem floskule?

Je jich hodně, i když většinou nejsou floskulemi v úzkém smyslu slova. Když jsem se dostal do církve, bylo mi doporučováno jít se svými problémy „pod kříž Pána Ježíše“. To je bezpochyby klišé. Běžně se také říká, že je třeba „odevzdat život Pánu Ježíši“. V jedné písni se zpívá, že když „budeme v modlitbách stát, Duch svatý začne vát“.

Zvláštnost fenoménu modliteb způsobuje,že se v souvislosti s nimi používá floskule „probojovávat něco na kolenou“. V letničním prostředí se dříve často opakovala fráze „mít otlačená kolena“, což znamenalo intenzivní modlitby. A jestliže Svědkové Jehovovi „chodí v pravdě“, pak evangelikálové často „chodí ve světle“.

V jazyce našich církví zbývá dokonce i něco z pietistické zbožnosti poznamenané barokem, takže se zde vyskytují obrazy, které pro nezasvěcence musejí být hodně podivné. A tak slyšíme, že „nás omývá (nebo dokonce obmývá) krev Pána Ježíše“ nebo že „zachraňujeme lidské duše“. V evangelikálním prostředí se občas věci lakují na růžovo, takže máme „požehnaná kázání“.

Když se dozvíme o nějakém trápení druhého člověka, neřekneme mu, že se za něj budeme modlit, ale že na něj „budeme myslet“. V charismatickém spektru evangelikalismu bychom zase našli spíš fráze než floskule, jako:

Bůh mi ukázal, Pán mi řekl, dostal jsem slovo
nechal jsem se naplnit ohněm Ducha
chci vyvyšovat jméno Ježíš nad svým životem a mnoho dalších
obecně evangelikální je fráze „otevřít srdce Pánu Ježíši“ nebo „sytit své srdce Božím slovem“

Takových klišé, frází a floskulí je v církvi spousta. Možná bychom měli nad nimi více přemýšlet a pokusit se zrevidovat jejich používání. Snadno totiž upadneme do stavu, kdy se z nich stane pouhá slovní vata, která nemá žádný obsah.

Vím, že by se to nemělo dělat, ale když někdy naslouchám modlitbám v církvi, slyším v nich spoustu klišé nebo frází. Na druhou stranu je to vlastně těžké modlit se nějakým originálním způsobem.

Možná, že to tvoje podezření vypovídá spíš o tobě než o těch lidech, kteří se modlí. Třeba si sám uvědomuješ, že jsi v pokušení používat fráze nebo floskule. U druhých lidí to tak vůbec nemusí být. Veřejné modlitby jsou dost složitý útvar, u něhož není snadné vyslovit se pravdivě a věcně.

Celý náboženský jazyk není jednoduchý, protože je metaforický, a tím pádem i více otevřený všem floskulím a frázím. Pokud má být modlitba intimní a zároveň veřejná, je to natolik složitý útvar, že bych modlícímu se floskule nebo fráze raději moc nevyčítal.

Na druhou stranu v církevní mluvě často cítíme snahu používat velká slova, aniž je pro jejich použití opodstatnění. Mám na mysli fráze „přeji ti, aby ti Bůh požehnal,“ případně „požehnané Velikonoce“ a podobně. Adventisté sedmého dne se zdraví: „Přeji ti požehnanou sobotu.“ Odkud se bere používání takovýchto slov, která jsou velká, ale jimž chybí obsah?

Do běžné mluvy přechází spousta biblických obrazů a obratů. Někdy je to pěkné, protože ty obrazy jsou živé a originální. Tak se mi líbí fráze „sypat si popel na hlavu“, protože je za ní velmi živý mluvící obraz. Se„ztracenou ovečkou“ už je to možná horší a pro mě je strašné, když někdo „klade před Pána rouno“.

Bible je pokladnicí mnoha obrazů a slov, jejichž používání je zpočátku myšleno upřímně a později – nevíme. Vidíš, jsem opatrný.

Ale je jasné, že se ta slova stanou dříve či později součástí jakési církevní konformity, takže se od nás prostě očekává, že řekneme: „Přeji ti požehnanou sobotu“ nebo „Budu na tebe myslet.“ A my to řekneme prostě proto, abychom měli pokoj a abychom vypadali, že jsme dobře integrováni do stádečka, na kterém nám záleží.

Používání jazyka o nás mnoho vypovídá. V náboženském prostředí se věřící často odvolávají na božský původ leckterých svých výpovědí. Zůstaňme u křesťanství. I v církvi se občas objeví někdo, kdo je označován za proroka nebo o jehož slovu se začne prohlašovat, že to bylo slovo od Hospodina. Dá se vůbec něco takového ověřit? Tímto způsobem se totiž dá docela snadno s lidmi manipulovat.

Já myslím, že to ověřit nelze. Je možné zpětně posoudit, zda se to, co bylo prohlašováno za slovo Boží, opravdu vyplnilo, nebo ne. V přítomnosti můžeme pouze uvažovat o tom, zda je to, co mluvčí říká, v souladu s hlavním biblickým poselstvím. Jinak to opravdu budí spíš podezření, že zde někdo ukájí svou touhu po pozornosti, po moci, že podléhá touze vyniknout, ukázat se zbožnějším a duchovně rozvinutějším atd. Ovšem tohle jsou zase jenom podezření. Teprve zpětně si můžeme ověřit, zda to tak bylo, nebo ne.

Co mám dělat pro to, abych se jako kazatel nebo rozhlasový redaktor vyhnul floskulím?

Já ti asi nemám co radit, protože se jim sám nedokáži vždy vyhnout. Obecně bych řekl, že je potřeba přemýšlet o tom, co říkám, a být v tom – alespoň pokud je to možné – co nejvíce poctivý. Znamená to neříkat věci, které nejsou pravdivé, které si nemyslím, nepodlehnout tlaku okolí na konformitu, neříkat to, co ode mě okolí očekává. To je jakýsi mravní předpoklad.

Ryze technicky je, myslím, výborné číst – číst beletrii, poezii, sám se pokoušet o určité obrazné vyjádření s použitím nových obrazů a nových metafor, abych se vyhnul těm, jež jsou zakořeněny a jež třeba právem (nebo neprávem, těžko říci) považujeme za floskule.

Autor: Petr Vaďura
Zdroj: časopis Slovo a život

Text vznikl přepisem části pořadu Ke kořenům s Petrem Vaďurou, který ve Spirituále odvysílal Český rozhlas Vltava
17.3.2019.

Doc. Zdeněk Vojtíšek je religionista, učí na HTF a ETF UK. Je člen Církve bratrské.