V uplynulém týdnu to bylo sto let, co se ve Vodochodech u Roudnice nad Labem narodil významný český básník, dramatik, literární a divadelní kritik, překladatel, autor loutkových her a poezie pro děti Václav Renč. Jeho život nebyl snadný. Za své kritické postoje vůci demokratickým poměrům v Československu, které dával najevo v období Druhé republiky, byl po válce vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů. V roce 1951 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou odsouzen na 25 let do vězení. Propušten byl až v roce 1962 a rehabilitován posmrtně v roce 1990. Pracoval jako dramaturg divadla, spisovatel a překladatel. Jeho díla jako dílo křesťanského autora však v době komunistické totality nesměla vycházet. Václav Renč zemřel v roce 1973. Dnes se nad jeho významem pro českou kulturu zamýšlí v rozhovoru s redaktorem Karmelitánského nakladatelství Pavlem Marešem Petr Vaďura.
Předvčírem, včera jako dnes,
v lesích se divné věci zdají,
a když z nich děti procítají,
pohádky jak ty sněhy tají.
A z pohádek tu zbyl ten les.
Tak končí jedna z nejkrásnějších knížek dětské poezie v české literatuře. Jejím autorem je Václav Renč. Kdo to vlastně byl?
Vstoupil do literatury spolu se Zahradníčkem a Halasem ve 30. letech. Je autorem mnoha básnickcýh sbírek a řady ceněných překladů významných světových autorů, jako byl Goethe, Rilke, Seneca, Shaw a jiní. Nejvýznamnější básnickou sbírkou – a také nejznámější – je Popelka Nazaretská, která vznikla během Renčova věznění.
Před dávno, pradávnými časy,
v království nevídané krásy,
kde panoval Král Hospodin,
vše světlem rašilo a květlo.
Na stromech zrálo sladké světlo.
Jen jeden strom tam vrhal stín.
Dva první lidé bohumilí,
v tom království tak šťastně žili
jako už nikdo nikdy víc.
Zrcadlem byli svému Králi…
Sbírka vznikla bez jakékoli opory v papíře, básník se ji musel naučit nazpaměť a spoluvězni ji v paměti vynesli ven z vězení. Václav Renč byl uvězněn na základě vykonstruovaného procesu spolu s dalšími katolickými intelektuály. Odráží se tato zkušenost žalářování v jeho díle tak jako třeba v díle Jana Zahradníčka?
Václav Renč v tom básnickém díle tuhletu zkušenost nereflektuje, ona je tam jakoby sublimovaná. Ta zkušenost tam přítomna není.
Čím je vlastně Renčova poezie jedinečná?
Renč měl vynikající schopnosti formální a byl básník opravdu nadaný hudebností. Toto bohatství dokázal přenést i do překladu Žalmů. Bedřich Fučík kdysi označil Renčovy básně za „jiskřivé , blýskavé, čtenářsky přístupné“.
Václav Renč zemřel v roce 1973. Stojí dnes ještě po tolika letech za to vydávat jeho knihy?
Snažíme se splatit jistý dluh, který máme jako Češi k Václavu Renčovi. Mezi našimi čtenáři je velmi oblíbený. Nejoblíbenější jsou Žalmy – překlad Žalmů, který vyšel pod názvem Hlas Páně tříští cedry. S úspěchem se setkala také jeho kniha Májové úvahy.
Poslední Renčova sbírka se jmenuje Přesýpací hodiny a je uzavřena touto básní:
Ne zrovna že by milovaly bouřku.
Ale to všechno po ní,
to stojí hříbkům za zrození.
Ne zrovna že bych vyhlížel svou smrt.
Ale to všechno před ní,
to stálo za to,
abych se s ní setkal.
