Před pěti lety si pan Jiří Bock koupil statek v maličké vesnici Křivce na Tachovsku. Jeho maminka Helena Bocková si chtěla užívat pohody na lavičce před domem, ovšem idylu narušovala ruina kostela, na který musela koukat. Bez jakýchkoli zkušeností se o osud památky začala zajímat a zjistila, že podle statika tato dominanta kraje do měsíce či do tří let spadne. Paní Bocková založila občanské sdružení a rozjel se zápas s časem i lidskou lhostejností. Více se dozvíme z reportáže, kterou přímo v Křivcích natočil Petr Vaďura.
kostel Křivce
Křivce leží asi 4 kilometry od Bezdružic a patří k nejstarším obcím Tepelska. V roce 1930 zde žilo 175 obyvatel, dnes jich je necelých deset. Barokní kostel sv. Martina byl donedávna ve velmi špatném stavu. Jdeme se na něj podívat.
Hřbitov byl asi dost zdevastovaný, ale začíná se opravovat. Dveře do kostela nám otevřel pan Jiří Bock.
Pane Bocku, jak vás napadlo zabývat se místním kostelem?
„Já jsem studoval architekturu a prostě jsem prolézal všechny stavby, kostely… Když jsem se sem nastěhoval, tak jsem si šel prohlédnout kostel, který byl v desolátním stavu. Krov nad presbytářem se celý propadal, bylo to tam jenom tak nějak podepřeno. Když jsem tohle nahlásil rodičům, kteří zde mají občanské sdružení, tak se do toho hned pustili.“
O jaké občanské sdružení se jedná?
„Jedná se o občanské sdružení Martinus. Název vychází podle jména toho kostela.“
Jsou zde panely, na kterých je spousta obrázků a fotografií. O co se jedná?
„Snažíme se na nich dokumentovat naši činnost, to, jak nám kdo pomáhá, že děláme brigády a poutě.“
Co jste už na kostele opravili?
„Hlavní a nejdůležitější je ta střecha, jak jsem již říkal. Celý krov je vlastně už zachráněn, jsou tam vyměněny ty nejhorší zničené vazníky a trámy. No a je položena nová krytina, takže do střechy už neteče. Je hotova půlka věže – zatím. Takže čekáme, že seženeme nějaké peníze a že dáme dohromady i zbytek střechy na věži.“
Když jste se zmínil o penězích, tak odkud vlastně berete peníze?
„Začali jsme u města, na kraji a šli jsme postupně dál, až jsme museli dorazit i do Prahy na Ministerstvo kultury a řict, že věc se má takhle, že to je špatné – a povedlo se. Uvolnily se peníze a naštěstí jsme to dali dohromady.“
Podíváme se ještě ven na hřbitov, který v průvodci je popsán jako úplně zpustlý – a on už tak zpustlý není.
„Teď naštěstí se už dá projít. Když jsme sem přišli poprvé, tak tady byly jen uličky v křoví. Našli jsme i staré odvodňovací rýhy kolem kostela. Takže bojujem, co se dá.“
Občanské sdružení Martinus ovšem se nestará jen o opravu kostela. Vy chystáte i nějaké zajímavé akce, které proběhnou velmi brzy?
„Ano, snažíme se každý rok udělat martinské setkání. Pojímáme to tak, že se snažíme obnovit martinské tradice, sehnali jsme zase – jako každý rok – martinskou husu, také se dává martinské víno a v rámci toho vždycky uděláme nějaké kulturní vystoupení.“
A jak na to reagují místní obyvatelé, kterých je malinko?
„Obyvatel ubývá, jako asi na každé vesnici. Druhá polovina obyvatel jsou zde chalupáři. Na brigády chodí až patnáct lidí a bojujem kolem kostela.“
