Když Brněnská tisková misie vydala leták nazvaný Podruhé narozené dítě, bylo mi jasné, že Tomáše Graumana musíme pozvat i do Tachova. Přišlo však 60. výročí vypravení vlaků s židovskými dětmi z Protektorátu Čechy a Morava do Velké Británie, které zorganizoval Nicolas Winton, a Tomáš Grauman, jedno ze zachráněných dětí, byl příliš vytížen. A tak se k nám dostal až v listopadu.
Tomáš svůj příběh vyprávěl pro veřejnost v sále Městského kulturního střediska, pro sbor Evangelické církve metodistické při nedělních bohoslužbách a pro deváté ročníky tachovských základních škol v pondělí v městském kině. Natočil jsem s ním i pořad pro Český rozhlas. Tomáš vyprávěl o své záchraně, o tom, jak uvěřil v Pána Ježíše, ale i o svém studiu na biblické škole a o svém misijním působení na Filipínách. I po návratu do Spojených států Graumanovi stále svědčili o Kristu a od roku 1993 pracují na misijním poli v České republice.
Když byl Tomáš u nás na večeři, ukázal nám kopii jednoho vzácného dokumentu, který se mu dostal do ruky teprve před několika lety. Jedná se o ručně psanou závěť jeho maminky. Byla psána v roce 1941, necelý rok před jejím transportem do Sobiboru, kde byla i s Tomášovým mladším bratrem Antonínem zavražděna v plynové komoře.
Paní Hochbergová v závěti psala, kdo má dostat kolik peněz, jak má být naloženo s jejím domem a také co se má stát s jejími syny. V té době byl Tomáš už druhým rokem v náhradní rodině ve Skotsku, kam jej odvezl Wintonův vlak. Maminka v závěti píše, že si přeje, aby její syn Tomáš vystudoval a stal se misionářem.
Jak je to možné? Rodina Hochbergova (Hochberg byl Tomášův nevlastní otec) konvertovala ze židovství ke křesťanství a byla v kontaktu s farářem Obdržálkem z Evangelické církve v Kloboukách u Brna. Paní Hochbergová zřejmě svého zachráněného Tomáše zasvětila jako prvorozeného syna z židovské rodiny Hospodinu. Pán Bůh její přání vzal vážně – a Tomáš se misionářem stal.
Ano, Bůh bere naše modlitby vážně, pokud je bereme vážně i my.
A já se musím ptát sama sebe: Jsem stejně jako paní Hochbergová ochoten se zříci svých dětí a zasvětit je Hospodinu? Záleží mi na tom, aby mu patřily a celý život sloužily? Nebo mi jde spíš o jejich vzdělání, blahobyt a klidný život? Závěť stará 68 let klade otázky, před kterými nechci uhýbat.
Petr Vaďura (Živé slovo 4/2009)
