Karamazov: Ještě jednou: je Bůh, nebo není Bůh?
Ivan: Bůh není.
Karamazov: A kdo se to člověku tedy posmívá?
Ivan: Pravděpodobně ďábel.
Karamazov: A ďábel je?
Ivan: Ne. Ani Ďábel není.
24.4.2008 měl premiéru nový časký film Petra Zelenky na motivy románu F. M. Dostojevského Karamazovi. Film využívá dramatizaci románu Evalda Schorma a jeho základem je divadelní zpracování této dramatizace režírované v Dejvickém divadle Lukášem Hlavicou. Proč věnuji pozornost tomuto dílu? Protože si klade otázky, jež patří už od dob vzniku románu mezi nejpalčivější otázky evropské civilizace. Tou nejzávažnější je: „Pokud není Bůh, potom je tedy všechno dovoleno?“ „Ano,“ odpovídá Ivan Karamazov a domýšlí teoreticky, co tato „smrt Boha“ znamená. Smerďakov pak teorii uskutečňuje prakticky.
O Dostojevského díle bylo napsáno mnoho knih, o filmu Petra Zelenky mnoho recenzí. Není pochyb o tom, že se po čase v naší kinematografii objevilo zase velké dílo. Nicméně – já se chci zamyslet nad něčím, co jsem zatím u žádného recenzenta nezaznamenal: Dostojevskij sice řeší ve svém díle palčivé otázky – a nechává na ně své postavy odpovídat krutě a důsledně. Dnes už dokonce víme, jak tato prorocká slova během následujících let uvedla do života bolševická revoluce. Protože byl ale Dostojevskij velký myslitel, vytvořil Ivanovu ateismu oponenty ve starci Zosimovi a čistém Aljošovi Karamazovi. Teprve v nemilosrdné konfrontaci křesťana a ateisty se totiž dostal na hlubinu, mohl odložit všechna pozlátka církve, na postavě Velkého inkvizitora ji demaskovat, aby pak mohl říci o ateismu, že vede k odlidštění a ztrátě smyslu existence. Jenomže tohle právě v českém filmu není. Aljošu zde představuje sympatický Martin Myšička, kterému však chybí právě ta víra. Ne, nehodnotím herce a jeho zbožnost, hodnotím výkon. Modlitby a křižování připomínají divadlo Hilarovy éry a nemohou reprezentovat existenciální hloubku křesťanství.Jak potom může dopadnout velká hra o smyslu existence tváří v tvář myšlence, že není Bůh, jestliže ji hrají lidé, kteří v Boha nevěří? Slova, jež znějí, znám z knihy – jsou otřesná, hluboká a pravdivá. Ale kontext už pravdivý není. Ne, v tom filmu nejde o hledání odpovědi na otázku, zda se dá žít bez Boha, protože ti lidé, kteří zde vystupují, vědí, že dá. Do výše zde tedy ční slova, slova, slova (a samozřejmě herecké mistrovství našich nejlepších herců). Kdo ale čeká pomoc při svém hledání smyslu existence, asi se nedočká. Zázrak zjevení, jaký známe z děl Tarkovského, Olmiho či Bressona, se nekoná. Je to jen divadlo. Naštěstí se dají Karamazovi stále ještě číst jako román – a v něm to, věřte mi, stále jiskří.
Petr Vaďura (Živé slovo 2/2008)
