To slovo je dost ošklivé. A mnozí mají za to, že označuje i ošklivé skutečnosti.
Kdysi mi došel email, ve kterém mě jeden známý přesvědčuje, že podpis ekumenické charty znamená, že se všichni protestanté vrhají do chřtánu katolické církve. Text jeho dopisu doslova bil na poplach.
Pro mě je ekumena něco jiného.
V roce 1997 jsme se přistěhovali do Tachova a nikoho jsme zde pořádně neznali. Několik dní po našem příchodu se u mě stavil katolický kněz a nabídl mi spolupráci. Ta trvá, i když s menší frekvencí, spolu s naším přátelstvím dodnes. Adventista Jiří Beneš se stal jedním z hlavních učitelů našich biblických škol a s evangelíkem Janem Hellerem jsme natočili tolik pořadů do rádia, až je z nich kniha. Pravoslavný kněz nás s rodinou pozval na setkání zástupců různých církví u sebe na zahradě. Zabil pro tuto příležitost prase a hostil nás jako krále. Řeckokatolický kněz mě zase svezl na vysílání, když jsem byl v nouzi a nemohl jsem sehnat řidiče. Sestra z Církve bratrské mě na počátku mé cesty s Bohem vedla k obrácení a manželé z Křesťanského společenství pozvali mě a mou budoucí manželku několik dní před svatbou k sobě, aby s námi probírali, jak takové manželství v praxi funguje.
Dlouhá léta jsem měl zázemí a domov v Křesťanských sborech. V Tachově toto společenství není, a proto jsme začali navštěvovat sbor Evangelické církve metodistické, kde jsme se posléze stali i členy.
Mnoho let jsem pracoval jako misijní pracovník „na volné noze“. Na naši práci a živobytí přispívali jednotlivci a společenství z různých církví a denominací. Když jsem před několika lety byl týden hospitalizován, přivedl mě kazatel našeho metodistického sboru na myšlenku, že bych měl být zaměstnancem církve pro práci v rozhlase. Zatelefonoval jsem plzeňskému biskupovi Františku Radkovskému a za měsíc už jsem byl na půl úvazku pracovníkem biskupství. Za další tři měsíce mě na další půl úvazek zaměstnala moje vlastní církev.
To vše je pro mě ekumena. Nebojím se jí, protože jsem v ní poznal lásku. A láska a strach jaksi nejdou dohromady.