Archiv příspěvků: reportáže

Koncert pro rodiče – reportáž pro ČRo Radiožurnál

Hudba, občerstvení, místnost zaplněná k prasknutí a velké nadšení: přes čtyřicet mládežníků ve věku od 13 do 18 let poprvé předvádí svým rodičům, co v nich je. Jsou to děti, kterým z nějakých důvodů nevyhovuje systém zájmových kroužků a uměleckých škol. Ve Fusionu je to však baví. Po jedenácti týdnech zde totiž mohou svým rodičům a známým předvést, co dokáží. Co na tom, že to ne vždy úplně ladí. Jednoho z vedoucích Pavla Beneše se ptám, proč se členové metodistického sboru do organizování této volnočasové aktivity pro mladé lidi pustili.
Nám záleží na dětech, není nám lhostejné, kam chodí po odpolednech. Viděli jsme, že tady je potřeba a tohle nám přišlo jako dost dobrý nápad. Je to něco, co ta děcka baví.

A jak Fusion charakterizují samotní jeho členové?
„Je tady všechno možné. Zpívá se, učí se tady péct, drama, jak jste mohli vidět. Je to furt lepší, než třeba se někde flákat a dělat bordel.“
„Fusion je skupina pro lidi, které baví zpívat a rádi se seznamují.“

Takže není zpěv to nejdůležitější?
Ne, dělají se tu i ostaní činnosti, třeba pečení nebo drama, učime se na různé nástroje, seznamujeme se, hrajeme hry…

A kdo dělal tady ty perníčky?Vánoční koncert pro rodiče 2013
Já a kamarádka Kačka.

A to je v rámci nějaké činnosti Fusionu?
Ano, to jsou workshopy pečení.

A jaké ještě workshopy jsou další?
Workshopy na elektrickou basu nebo na bicí, akustickou kytaru, elektrickou kytaru, drama je workshop a různé další nástroje, co se tady můžou naučit.

První koncert přinesl rodičům i vystupujícím velkou radost. Děti vlastníma rukama napekly a nazdobily perníčky, nazkoušely divadelní scénku a naučily se čtyři písně. Tady jsou dojmy rodičů.

„Moc se mi to líbilo. Moc pěkné, je vidět, že děti mají vyžití.“
„Jo, bylo to moc hezké. Líbilo. Opravdu.“
„Jo, líbilo se mi to, bylo to hezké. Hodně se jim to povedlo.“

Děti přicházející na Fusion nemají s aktivně provozovanou hudbou většinou žádné zkušenosti. Vedoucí s nimi nazkouší alespoň jednu píseň, v níž některý ze zpěváků nebo hráčů na hudební nástroje na koncertě zazáří. Hlavním vedoucím Fusionu je metodistický kazatel Milan Mrázek. Co je podle něj cílem této aktivity?

Cílem je zapojit ty mládežníky do něčeho, co je baví, co jim vyplní volný čas. A zároveň budovat vztahy.

Před členy tachovského Fusionu jsou teď prázdniny a po nich je čekají další zkoušky. Následující koncert je totiž naplánován už na březen. Více informací je možno najít na facebookové stránce Fusionu Tachov. Pro Radiožurnál Petr Vaďura.

kr fusion-koncert-03 fusion-koncert-04

Husitské slavnosti v Tachově 2012

rozhovorVe dnech 3. až 4. srpna roku 1427 se odehrála nedaleko Tachova jedna z nejslavnějších bitev husitů s křižáky. Spojené husitské svazy pod velením Prokopa Holého zde prakticky bez boje dosáhly vítězství nad vojsky třetí křížové výpravy. Krátce po útěku protivníka za bavorské hranice husité oblehli blízký Tachov a 11. srpna město dobyli. O tři dny později přijali také kapitulaci tachovské hradní posádky. Přestože tachovští měšťané byli po dobytí města vyvražděni, jejich potomci si jednou za pět let připomínají tuto událost při tzv. husitských slavnostech. Ty se v Tachově konají příští sobotu. Husity však v okolí města můžete potkat už v následujících dnech. Více se dozvíme od Petra Vaďury.
(Pokračování textu…)

Zpráva o letní biblické škole

Letní biblická škola Opárno 2011

Letní biblická škola Opárno 2011

Mezi mnoha prázdninovými akcemi pořádanými rozličnými českými církvemi a církevními sbory se objevuje i několik takových, které jsou určeny lidem bez ohledu na jejich církevní příslušnost. Jednou z nich byla i Letní biblická škola v přírodě, která proběhla během tohoto týdne v Opárně u Lovosic.

Čtrnáctého ročníku Letní biblické školy v přírodě se zúčastnilo přes 80 lidí. Hlavní téma pobytu bylo Mimo mainstream. Program nabízel témata, která nejsou tak často ani v církvích, ani mimo církev probírána.

První ze dvou řečníků – Jiří Beneš z Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze – probíral biblické texty pojednávající o starozákonním proroku Elíšovi. Druhý z řečníků byl docent Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Pavel Hošek. Ten se pokoušel odpovědět na různé otázky, např. Jak se stavět ke konfliktu stvoření a evoluce?, Jaké zaujímat stanovisko tváří v tvář zlu?, Co si počít s přísnými morálními požadavky Písma v sekulární společnosti? apod.

Jak se lišili účastníci Letní biblické školy od studentů, s nimiž se oba vyučující setkávají během roku na teologických fakultách?

Jiří Beneš: „Jednak svým složením – studenti na fakultě jsou obvykle mladá generace, kdežto tady moji posluchači jsou lidé z různých generací a z různých církví, a liší se jednak odvahou vstupovat do toho rozhovoru, protože se jich to dotýká. Studenti tuto odvahu příliš nemají. Ale na druhou stranu cítím, že u obou těch skupin, a to je naopak zase spojuje, jde o to oslovení vnitřní.“

Pavel Hošek: „Prázdninová atmosféra napomáhá určité odlehčenosti a neformálnosti. Nejsou žádné předem dané legitimní nebo nelegitimní otázky. Je to taková laboratoř, taková dílna hledání dobrých, přesvědčivých, poctivých a upřímných stanovisek a názorů k těm palčivým otázkám současné doby.“

Pořadatelem Letní biblické školy je o.s. Den. Jeho členové chtějí účastníkům nabídnout jednak kvalifikované biblické vyučování, ale také prostor k diskusím nad otázkami, kterým se církve buď vyhýbají, nebo na ně poskytují odpovědi zjednodušené či povrchní. Diskuse patří k programu školy. Proto sem také lidé jezdí. Několika účastníků jsem se zeptal, jak diskuse probíhaly a jaké byly jejich výsledky: „Vzhledem k tomu, že je tady několik církví, tak jsem počítal s tím, že diskuse proběhne ostře nebo že se nebude diskutovat, ale i v tomto rozdílném prostředí byla diskuse velice spontánní a svobodná. Každý měl co říct. A řekl to tak, že potom na něj navázali druzí a měl jsem z toho i já sám užitek.“

„Mně se líbí otevřenost i to, že jednotlivé názory, ať je řekne kdokoli, nejsou kritizovány, ale přijímány a jsou inspirací i pro ty přednášející.“

„Ak sa chcem obohatiť, tak sa musím rozprávať s tými, ktorí so mnou nesúhlasia, nie s tými, ktorí mi na všetko pritakajú.“

„Mne sa na tomto pobyte páči, že to je vlastne jedna celá velká diskusia, že okrem toho hlavného programu sa tu celý deň tvoria rôzne diskusné krúžky a diskutuje sa dlho do noci a človeka to určite veľmi obohatí.“

Škoda, že podobných rekreačně vzdělávacích pobytů není v českém církevním prostředí víc.

Allen Buchanek v Tachově

pozvánka na přednášku

Navštívil nás Allen Buchanek z USA. Přednáškou v Plané zahájil třítýdenní turné po České republice. Více o jeho návštěvě referuje Petr Vaďura:

Osudného 23. dubna roku 1962 nasedl mladý Allen Buchanek po basebalovém zápase i se svou spolužačkou do auta a vydal se na cestu domů. Na dálnici před sebou uviděli mlžný oblak. Když do něj vjeli, dočlo k výbuchu. Jednalo se o oblak benzínových výparů, které unikly z nedaleké rafinérie. Allenova přítelkyně uhořela, on sám byl popálen na 60% těla.
Lékaři jej zpočátku ani neléčili, protože nevěřili, že by mohl přežít. Když však Allen žil i po třech dnech, začala série mnoha bolestných operací. Při dvou z nich Alen novi vysadilo sdrce a lékař musel rozříznout hrudník a provést přímou masáž. Ve druhém případě trvala tato masáž dokonce celých 15 minut. Allen přežil a začal se uzdravovat. Dokonce mu znovu narostly i vlasy a začaly mu dorůstat i spálené uši. Přesto se jeho život ocitl v troskách. Sportovní kariéra nepřipdala v úvahu a on nevěděl, proč má žít. Když se chystal spáchat sebevraždu, pozvala jej jedna dívka do společenství církve. A zde prožil vnitřní uzdravení. Sám to popisuje:

Když jsem se dostal z nemocnice, pochopil jsem, že můj život je prázdný. Vnímal jsem to tak, že sebevražda by byla jediným řešením, které se mi nabízelo. A když mi někdo začal povídat o tom, že je tu nějaká větší síla silnější než já, která mi může přinést změnu, tak jsem začal poslouchat. Pochopil jsem, že ten vnitřní pokoj můžu najít jenom ve vztahu s Ježíšem Kristem. Ta změna, která nastala v mém životě, nebylo nic jiného než zázrak. Ten večer, kdy jsem se odevzdal Bohu, byl můj život změněn navždycky. Spokojenost bylo něco nového v mém životě.

Po obrácení se úplně změnily priority Allenova života. Rozhodl se žít pro druhé. Jeho prvním úkolem bylo napravit vztahy s otcem alkoholikem. Po té začal jezdit po světě a všude vyprávěl příběh svého druhého narození. Jeho posleství je adresováno především mladým lidem, protože si uvědomuje, že právě v mladém věku člověk rozhoduje o dalším zaměření celého života. Co Allen Buchanek chce mladým lidem v České republice říkat?

Svět dnes nabízí mladým lidem spoustu možností, ale mnoho z těch věcí nepřinese štěstí a nějakou spokojenost. A mladí lidé se musí rozhodnout mezi jistotou a radostí, které nabízí Bůh, a nejistým štěstím života bez takového zakotvení. Já jsem to rozhodnutí udělal ver svých devatenácti letech a oni se také musí rozhodnout, jakou cestou se chtěji vydat.

Znovuzrozené kostely – Otín

V rámci seriálu Znovuzrozené kostely se dnes s Petrem Vaďurou vypravíme do Otína, jedné z vesnic západočeského pohraničí, která byla postižena poválečným odsunem obyvatel. Němým svědkem všech událostí, které vesnice za dobu své existence zažila, je tamější kostel. A právě jeho osud nás dnes zajímá. Nechybělo totiž mnoho a po gotické památce by nezůstaly žádné stopy.

kostel

kostel Otín

Nacházíme se v Otíně, vesnici vzdálené asi 4 kilometry od Plané. Je to stará obec, zdejší kostel pochází snad už ze 13. století. V roce 1930 zde žilo ve 40 domech 204 obyvatel. V roce 1991 byl počet domů poloviční a počet obyvatel třetinový.

Kostel Jména Panny Marie patří k nejcennějším památkám okolí. Presbytář ze 14. století je sklenut gotickou žebrovou klenbou, žebra vystupují z ozdobných konzol. V klenebních polích se odlupují poslední zbytky gotických maleb. Loď kostela se úplně bez střechy, stojí jen obvodové zdi. Ovšem tyto zdi jsou obehnány lešením.

My se jdeme podívat dovnitř kostela…

Dveře zde nejsou, nad námi je modrá obloha, přestože se nacházíme uprostřed kostela. V presbytáři na nás čeká Pavel Nutil.

Pane Nutile, vy máte na svědomí to lešení?

„No já mám tak zčásti na svědomí to lešení. V roce 2003 jsme tady v této vesničce zakoupili dům, předtím jsme bydleli v Plané u Mariánských Lázní. Do té doby, i když to je 4 kilometry, jsem sice tušil, že tu existuje kostel, ale nějak jsem tomu nevěnoval větší pozornost. Až když jsme se sem přistěhovali, tak jsem zjistil, že by stálo za to s tím kostelem něco udělat. Že bych nerad byl příslušníkem generace, během které ten kostel spadne. Tak jsem se rozhodl kolem toho dělat nějaké kroky, aby došlo alespoň k záchraně a konzervaci toho stávajícíjho stavu kostela.“

V omítce chodbičky do sakristie, kam teď právě jdeme, byl kdysi náčrt gotického města, možná Plané, ale ten zde už bohužel není. Přesto je zde ještě něco dochováno – je tady třeba gotická menza oltáře a také stará gotická křtitelnice.

Pane Nutile, jaký bude ale výsledek toho vašeho úsilí?

„Výsledek by měl být, že se zakonzervuje koruna zdí, které zbyly, aby se dále nerozpadaly, a dá se definitivní krytina na střechu presbytáře a na stříšku na věži kostela. Tím by se mělo zabránit další devastaci stavby.“

A jaké bude využití?

„Už i v této ruině na svátek Panny Marie a také na Boží hod vánoční probíhají a snad i budou dále probíhat nějaké akce – zpívání a podobné věci, Velikonoce; jednoduché věci, které jdou dělat pod širým nebem.“

Jdeme se podívat ještě pod věž, kde na nás čeká pan Jiří Ťupa z Městského úřadu v Plané.

Pane Ťupo, vy máte tady ten kostel trošku na svědomí.

„Město Planá tento kostel vlastní, tak se jako vlastník musí starat.“

Ale vlastnila ho církev.

„Protože církev neměla finanční prostředky a technické možnosti na opravu, tak město si vzalo tento úkol a převzalo kostel do vlastnictví, aby ho mohlo dostat do stavu, aby neohrožoval okolí a mohl sloužit dál.“

Z jakých peněz bude financována ta oprava, která právě probíhá?

„Z programu obnovy venkova, zbytek dá město Planá. Stavba bude zakonzervována tak, aby pokud se objeví další prostředky, mohla ta obnova pokračovat.“

Znovuzrozené kostely – Ostrovec

S naším seriálem Znovuzrozené kostely jsme navštívili nejprve obec Velečín. Zde kostel zbourali komunisté úplně a místo něj postavili Místní národní výbor. Zůstala pouze věž, kterou dlouhá léta zdobila rudá hvězda. Ale pod Velečín spadá i obec Ostrovec. A v Ostrovci dopadl kostel o něco lépe, i když je to relativní: kostel bez střechy, se spadlou věží – jestli to je vůbec ještě kostel? Situace ostroveckého kostela, který pochází už ze 13. století, se ovšem rapidně zlepšila v posledních letech. A zásluhu na tom má pan Moravec.

kostel

kostel Ostrovec

Pane Moravče, jak k tomu došlo, že jste si začal kostela v Ostrovci všímat?
Já jsem byl na výstavě v Mariánské Týnici, kde nám paní ředitelka řekla, že Rotary klub ve Weisenburgu v Německu má zájem pomoci nám zrestaurovat jakousi památku za to, že poskytneme možnost německým studentům, aby se učili, jak dokumentovat památky. A že ostrovecký kostel je jeden z kandidátů. Skutečně byl ten kostel potom vybrán, studenti přijeli a zároveň nám také pomohli částkou patnácti tisíc eur do začátku. Tím pádem jsem mohl jít zatlačit na místní zastupitelstvo, že máme začátek.

Ten kostel už byl skutečně bez stropu, bez střechy, bez věže… To bylo jenom obvodové zdivo.
Ano, ale já jsem žil třicet let v Kanadě a vím, co takové malé kostely znamenají pro povědomí kulturní identity té země.

Ovšem vy jste Pražák a ve Velečíně máte pouze chalupu.
Ano, ale to nevadí. Jsem také Čech a chci, aby tato země byla krásná.

Pojďme se podívat dovnitř, do kostela. Vcházíme dovnitř, procházíme kostelem. Vy jste už udělali nový krov, pokryli jste střechu, instalovali jste sanktusník, který se zřítil. Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Jeden pár lékaře a lékařky z Německa slavil sto šedesáté narozeniny. Jemu bylo devadesát a jí sedmdesát. A oni řekli, že namísto aby jejich hosté na jejich narozeninové párty přinesli nějaké věci, tak aby přinesli příspěvek na okna ostroveckého kostela. A ono se sešlo čtyři tisíce eur. Takže budeme dělat okna.

A vy jste založili nějaké občanské sdružení, anebo je to vaše osobní iniciativa?
Já jsem takovým tím, kdo to postrkuje a trochu tomu pomáhá, ale kdo to skutečně dělá, to je paní starostka, paní Zápotocká, a její místostarostka, paní Valešová. A řada dalších občanů, kteří se dnes do toho zapojili.

Jaký je váš cíl?
Náš cíl je z toho udělat to, co kostel vždy měl být: totiž místo setkávání mezi lidmi a Bohem.

Znovuzrozené kostely – Michalovy Hory

V seriálu Znovuzrozené kostely se dnes vypravíme do Michalových Hor. Zde působí od roku 2002 občanské sdružení nazvané Sdružení Michalovy Hory. Jeho šedesát šlenů tvoří jak obyvatelé města se svými dětmi, tak chalupáři a příznivci této malebné lokality. Sdružení si klade za cíl za pomoci mateřské obce Chodová Planá vybudovat v obci kanalizaci, obnovit koupaliště či prosadit protipovodňová opatření na Kosím potoce. Mimo to se ale Sdružení stará také o záchranu a obnovu historických památek města. Právě tato činnost zaujala Petra Vaďuru, který si ve své reportáži povídá s pokladníkem sdružení Františkem Markem.

kostel

kostel Michalovy Hory

Hornické město Michaovy Hory leží v údolí Kosího potoka asi pět kilometrů od Plané. V 16. a 17. století se zde těžilo stříbro, po vyčerpání ložisek město upadalo. Jeho zkáza však nastala až po vysídlení německého obyvatelstva v roce 1945. Dnes zde žije necelých 50 obyvatel. V Michalových Horách se nachází také papírna, která byla založena už v sedmnáctém století; ruční papír, který se v ní vyráběl, se dodával do prezidentské kanceláře T.G.Masaryka. Provoz v ní ovšem zanikl v roce 1947. Hornickou slávu města připomíná dnes už jen budova horního úřadu a kostel sv. Archanděla Michaela, kde na nás čeká pan František Marek.

Pane Marku, vy nejste spokojen s tím, jak vypadá tento kostel?
No to nejsme spokojeni. Protože je to dominanta obce, tak by se měl o to někdo starat. No a nikdo se k tomu nějak neměl, tak jsme založili občanské sdružení a začali jsme se zajímat o to, jakým způsobem by se nechal opravit a sehnat nějaké peníze. Dost nám v tom pomáhá Místní akční skupina Český západ s paní Válovou. Vede to k dobré cestě, že by se nejen opravily Michalovy Hory, ale i jiné kostely.

Podíváme se kolem kostela. Na věži jsou nové hodiny, ty už jste dali dohromady vy?
Sundali jsme stroj, který je původní, opravil ho takový nadšenec na staré hodiny. Ciferník nám dělal Pražák, který tady má chalupu a má tu zinkovnu. To byla jedna z prvních prací, které jsme jako občanské sdružení udělali.

No a jaké jsou úmysly s využitím kostela po jeho opravě?
Náš kostel jsme jako občanské srdužení dostali do pronájmu od církve na deset let. Měli jsme tady vánoční koncert a pak na Michala každoročně je tady mše. Jsou tady i pohřby a znovu to ožívá a ten kostel je v povědomí, že žije.

Na kostelní věži je také památník padlým z první světové války. Počítáte s pomocí německých rodáků?
S tím jsme zatím nepočítali. Časem budeme chtít, aby se opravila hřbitovní zeď – přerostlé stromy to vyvrátily a tady to spadlo. Dost spolupracujeme s Ligou lesní moudrosti, která dodává i lidi na ty brigády. Ta zeď by se měla nějak dělat. Ale na to je projekt přes půl miliónu – na opravu zdi.

Jaké jsou další plány po té, co se opraví kostel?
No máme těch plánů dost. Teď jsme dostali dotaci – bude se obnovovat socha svatého Josífka a bude se dělat stezka.

Podíváme se na Josífka…
Ta stezka, co jsme sem chodívali jako děti, to zarostlo a za těch padesát let se to zavezlo. A tady je ten svatý Josífek – takové torzo. Bude se dělat výdusek a bude to stát asi kolem čtyřiceti tisíc. Mělo by se to tady osadit snad ještě letos.

Je to krásné torzo, nádherný sloupek, který je zdoben růžemi a květinovými motivy, no a na něm sedí podstavec pro sochu ozdobený andělskými hlavičkami. Působí velmi krásně i jako torzo.
A tady už se odkryly schody, které byly původní.

To jsou schody, které spojují střed obce s kostelem.
To děláme taky brigádně.

Znovuzrozené kostely – Libyně

První zmínka o Libyni pochází z roku 1338. Tehdy je vzpomínán kostel s. Jiljí. Na webových stránkách www.turistika.cz je uváděn jako zničený. Ovšem když se do maličké vesničky nedaleko Lubence podíváte, žádný zničený kostel nenajdete.

kostel

kostel Libyně

Před kostelem čeká pan Richard Kanta. Pane Kanto, jak to je tedy s tím zničeným kostelem?
Kostel byl zničený – je to tak tři roky zpátky – ale dneska už má střechu, má zajištěnu statiku, teď nám dělají žebra v presbytáři, takže už z toho nejhoršího jsme venku.

No a jak došlo k tomu, že se začal kostel opravovat?
My jsme sem přivedli jednu památkářku a ta byla tak nadšená tím kostelem a rozhlednou, která je nad kostelem, že řekla, že to musíme prostě zachránit. Tak jsme založili sdružení a od té doby se na tom nějak podílíme.

A když říkáte „my“, tak myslíte sebe a svou manželku?
Sebe, svoji manželku, panímámu a ještě spoustu dalších lidí.

Můžeme se podívat dovnitř.
V kostele se pracuje, všude je tady nářadí, v rohu kostelní lodi je taková stříška – to je asi stříška z kazatelny. Jediný pozůstatek inventáře?

Je to jediný pozůstatek, plus támhle ve šrotišti máme ještě kliku od varhan.

Je vidět, že ten kostel byl delší dobu bez stropu a bez střechy.
Torzo střechy nám sfoukl Kyril, od té doby střechu neměl; ani strop – ten už byl shnilý.

Vy jste tedy udělali novou střechu a teď se pracuje v presbytáři. Tam zrovna teď dělníci něco dělají na gotických klenbách.
Doplňují žebroví.

Kolik těch žeber chybělo?
Zedník: Chyběly zhruba tři běžné metry, to jsou asi čtyři žebra, a středový klenák z poloviny. Polovina toho původního kamene tam zůstala, díky tomu to celé nespadlo. Polovina se tam vsazovala nová.

Jak je možné, že se ten kostel dostal do tak špatného stavu?
Nejdříve tady nebyli věřící, přestaly se tady dělat bohoslužby, pak se sem někdo vlámal, tím to zůstalo otevřené, a pak kdo co mohl, tak si odnesl; a tak to zdegradovalo.

Jaký mají zájem místní obyvatelé o opravu kostela?
Minimálně sousedi nám ho hlídají, aby nám tady někdo něco nevykradl – a tak..

Uvažujete už o tom, co bude s kostelem dál, až ho opravíte?
Naše taková představa je, že by tady bylo muzeum vitrážnického řemesla. A pak máme takové artefakty, co jsme kde nasbírali, když jsme tady dělali trošku historii. Tak ty by zde měly být vystaveny.

Vy sám vyrábíte vitráže, plánujete, že umístíte nějaké pěkné vitráže do oken?
Gotický presbytář bude zachován v gotice, takže okna, která nás teprve čekají otevřít (jsou zazděná), by se doplnila vitrážemi v gotickém stylu. V lodi, která už je po mnohých přestavbách a moc se z ní nezachovalo, by potom byl takový průlet vitrážničinou od renesance přes baroko až po nějaké ty současné styly.

A myslíte, že by ten kostel mohl nějak sloužit i duchovně?
Je odsvěcený. Neplánujeme, že by se tady nějaké bohoslužby konaly, ale není to problém.

TOPlist