Archiv příspěvků: mp3

kázání, přednášky, rozhorovy, reportáže

Znovuzrozené kostely – Ostrovec

S naším seriálem Znovuzrozené kostely jsme navštívili nejprve obec Velečín. Zde kostel zbourali komunisté úplně a místo něj postavili Místní národní výbor. Zůstala pouze věž, kterou dlouhá léta zdobila rudá hvězda. Ale pod Velečín spadá i obec Ostrovec. A v Ostrovci dopadl kostel o něco lépe, i když je to relativní: kostel bez střechy, se spadlou věží – jestli to je vůbec ještě kostel? Situace ostroveckého kostela, který pochází už ze 13. století, se ovšem rapidně zlepšila v posledních letech. A zásluhu na tom má pan Moravec.

kostel

kostel Ostrovec

Pane Moravče, jak k tomu došlo, že jste si začal kostela v Ostrovci všímat?
Já jsem byl na výstavě v Mariánské Týnici, kde nám paní ředitelka řekla, že Rotary klub ve Weisenburgu v Německu má zájem pomoci nám zrestaurovat jakousi památku za to, že poskytneme možnost německým studentům, aby se učili, jak dokumentovat památky. A že ostrovecký kostel je jeden z kandidátů. Skutečně byl ten kostel potom vybrán, studenti přijeli a zároveň nám také pomohli částkou patnácti tisíc eur do začátku. Tím pádem jsem mohl jít zatlačit na místní zastupitelstvo, že máme začátek.

Ten kostel už byl skutečně bez stropu, bez střechy, bez věže… To bylo jenom obvodové zdivo.
Ano, ale já jsem žil třicet let v Kanadě a vím, co takové malé kostely znamenají pro povědomí kulturní identity té země.

Ovšem vy jste Pražák a ve Velečíně máte pouze chalupu.
Ano, ale to nevadí. Jsem také Čech a chci, aby tato země byla krásná.

Pojďme se podívat dovnitř, do kostela. Vcházíme dovnitř, procházíme kostelem. Vy jste už udělali nový krov, pokryli jste střechu, instalovali jste sanktusník, který se zřítil. Jaké jsou vaše nejbližší plány?
Jeden pár lékaře a lékařky z Německa slavil sto šedesáté narozeniny. Jemu bylo devadesát a jí sedmdesát. A oni řekli, že namísto aby jejich hosté na jejich narozeninové párty přinesli nějaké věci, tak aby přinesli příspěvek na okna ostroveckého kostela. A ono se sešlo čtyři tisíce eur. Takže budeme dělat okna.

A vy jste založili nějaké občanské sdružení, anebo je to vaše osobní iniciativa?
Já jsem takovým tím, kdo to postrkuje a trochu tomu pomáhá, ale kdo to skutečně dělá, to je paní starostka, paní Zápotocká, a její místostarostka, paní Valešová. A řada dalších občanů, kteří se dnes do toho zapojili.

Jaký je váš cíl?
Náš cíl je z toho udělat to, co kostel vždy měl být: totiž místo setkávání mezi lidmi a Bohem.

Znovuzrozené kostely – Michalovy Hory

V seriálu Znovuzrozené kostely se dnes vypravíme do Michalových Hor. Zde působí od roku 2002 občanské sdružení nazvané Sdružení Michalovy Hory. Jeho šedesát šlenů tvoří jak obyvatelé města se svými dětmi, tak chalupáři a příznivci této malebné lokality. Sdružení si klade za cíl za pomoci mateřské obce Chodová Planá vybudovat v obci kanalizaci, obnovit koupaliště či prosadit protipovodňová opatření na Kosím potoce. Mimo to se ale Sdružení stará také o záchranu a obnovu historických památek města. Právě tato činnost zaujala Petra Vaďuru, který si ve své reportáži povídá s pokladníkem sdružení Františkem Markem.

kostel

kostel Michalovy Hory

Hornické město Michaovy Hory leží v údolí Kosího potoka asi pět kilometrů od Plané. V 16. a 17. století se zde těžilo stříbro, po vyčerpání ložisek město upadalo. Jeho zkáza však nastala až po vysídlení německého obyvatelstva v roce 1945. Dnes zde žije necelých 50 obyvatel. V Michalových Horách se nachází také papírna, která byla založena už v sedmnáctém století; ruční papír, který se v ní vyráběl, se dodával do prezidentské kanceláře T.G.Masaryka. Provoz v ní ovšem zanikl v roce 1947. Hornickou slávu města připomíná dnes už jen budova horního úřadu a kostel sv. Archanděla Michaela, kde na nás čeká pan František Marek.

Pane Marku, vy nejste spokojen s tím, jak vypadá tento kostel?
No to nejsme spokojeni. Protože je to dominanta obce, tak by se měl o to někdo starat. No a nikdo se k tomu nějak neměl, tak jsme založili občanské sdružení a začali jsme se zajímat o to, jakým způsobem by se nechal opravit a sehnat nějaké peníze. Dost nám v tom pomáhá Místní akční skupina Český západ s paní Válovou. Vede to k dobré cestě, že by se nejen opravily Michalovy Hory, ale i jiné kostely.

Podíváme se kolem kostela. Na věži jsou nové hodiny, ty už jste dali dohromady vy?
Sundali jsme stroj, který je původní, opravil ho takový nadšenec na staré hodiny. Ciferník nám dělal Pražák, který tady má chalupu a má tu zinkovnu. To byla jedna z prvních prací, které jsme jako občanské sdružení udělali.

No a jaké jsou úmysly s využitím kostela po jeho opravě?
Náš kostel jsme jako občanské srdužení dostali do pronájmu od církve na deset let. Měli jsme tady vánoční koncert a pak na Michala každoročně je tady mše. Jsou tady i pohřby a znovu to ožívá a ten kostel je v povědomí, že žije.

Na kostelní věži je také památník padlým z první světové války. Počítáte s pomocí německých rodáků?
S tím jsme zatím nepočítali. Časem budeme chtít, aby se opravila hřbitovní zeď – přerostlé stromy to vyvrátily a tady to spadlo. Dost spolupracujeme s Ligou lesní moudrosti, která dodává i lidi na ty brigády. Ta zeď by se měla nějak dělat. Ale na to je projekt přes půl miliónu – na opravu zdi.

Jaké jsou další plány po té, co se opraví kostel?
No máme těch plánů dost. Teď jsme dostali dotaci – bude se obnovovat socha svatého Josífka a bude se dělat stezka.

Podíváme se na Josífka…
Ta stezka, co jsme sem chodívali jako děti, to zarostlo a za těch padesát let se to zavezlo. A tady je ten svatý Josífek – takové torzo. Bude se dělat výdusek a bude to stát asi kolem čtyřiceti tisíc. Mělo by se to tady osadit snad ještě letos.

Je to krásné torzo, nádherný sloupek, který je zdoben růžemi a květinovými motivy, no a na něm sedí podstavec pro sochu ozdobený andělskými hlavičkami. Působí velmi krásně i jako torzo.
A tady už se odkryly schody, které byly původní.

To jsou schody, které spojují střed obce s kostelem.
To děláme taky brigádně.

Znovuzrozené kostely – Libyně

První zmínka o Libyni pochází z roku 1338. Tehdy je vzpomínán kostel s. Jiljí. Na webových stránkách www.turistika.cz je uváděn jako zničený. Ovšem když se do maličké vesničky nedaleko Lubence podíváte, žádný zničený kostel nenajdete.

kostel

kostel Libyně

Před kostelem čeká pan Richard Kanta. Pane Kanto, jak to je tedy s tím zničeným kostelem?
Kostel byl zničený – je to tak tři roky zpátky – ale dneska už má střechu, má zajištěnu statiku, teď nám dělají žebra v presbytáři, takže už z toho nejhoršího jsme venku.

No a jak došlo k tomu, že se začal kostel opravovat?
My jsme sem přivedli jednu památkářku a ta byla tak nadšená tím kostelem a rozhlednou, která je nad kostelem, že řekla, že to musíme prostě zachránit. Tak jsme založili sdružení a od té doby se na tom nějak podílíme.

A když říkáte „my“, tak myslíte sebe a svou manželku?
Sebe, svoji manželku, panímámu a ještě spoustu dalších lidí.

Můžeme se podívat dovnitř.
V kostele se pracuje, všude je tady nářadí, v rohu kostelní lodi je taková stříška – to je asi stříška z kazatelny. Jediný pozůstatek inventáře?

Je to jediný pozůstatek, plus támhle ve šrotišti máme ještě kliku od varhan.

Je vidět, že ten kostel byl delší dobu bez stropu a bez střechy.
Torzo střechy nám sfoukl Kyril, od té doby střechu neměl; ani strop – ten už byl shnilý.

Vy jste tedy udělali novou střechu a teď se pracuje v presbytáři. Tam zrovna teď dělníci něco dělají na gotických klenbách.
Doplňují žebroví.

Kolik těch žeber chybělo?
Zedník: Chyběly zhruba tři běžné metry, to jsou asi čtyři žebra, a středový klenák z poloviny. Polovina toho původního kamene tam zůstala, díky tomu to celé nespadlo. Polovina se tam vsazovala nová.

Jak je možné, že se ten kostel dostal do tak špatného stavu?
Nejdříve tady nebyli věřící, přestaly se tady dělat bohoslužby, pak se sem někdo vlámal, tím to zůstalo otevřené, a pak kdo co mohl, tak si odnesl; a tak to zdegradovalo.

Jaký mají zájem místní obyvatelé o opravu kostela?
Minimálně sousedi nám ho hlídají, aby nám tady někdo něco nevykradl – a tak..

Uvažujete už o tom, co bude s kostelem dál, až ho opravíte?
Naše taková představa je, že by tady bylo muzeum vitrážnického řemesla. A pak máme takové artefakty, co jsme kde nasbírali, když jsme tady dělali trošku historii. Tak ty by zde měly být vystaveny.

Vy sám vyrábíte vitráže, plánujete, že umístíte nějaké pěkné vitráže do oken?
Gotický presbytář bude zachován v gotice, takže okna, která nás teprve čekají otevřít (jsou zazděná), by se doplnila vitrážemi v gotickém stylu. V lodi, která už je po mnohých přestavbách a moc se z ní nezachovalo, by potom byl takový průlet vitrážničinou od renesance přes baroko až po nějaké ty současné styly.

A myslíte, že by ten kostel mohl nějak sloužit i duchovně?
Je odsvěcený. Neplánujeme, že by se tady nějaké bohoslužby konaly, ale není to problém.

Znovuzrozené kostely – Lestkov

První zmínka o Lestově je už z roku 1257. V roce 1930 zde žilo 837 obyvatel a stálo zde 176 domů. Dnes jich stovka chybí a obyvatel zde žije 250. Po válce zmizel z povrchu zemského vrchnostenský dvůr, tvrz, empírová radnice, kašna a hřbitovní kaple. Z kostela sv. Prokopa se stala ruina. Dnes je tato troska ohrazena pletivem. My se nicméně pokusíme dostat trošku blíž.

kostel Lestkov

kostel Lestkov

A tady u vchodu do kostela už na nás čeká paní Mirka Válová, předsedkyně občanského sdružení Pomozme si sami.

Paní Válová, kdy se z lestkovského kostela stala ruina?
„Někdy v roce 1993 se zřítila střecha.“

Vy jako občanské sdružení Pomozme si sami jste se ale rozhodli, že nencháte kostel spadnout a něco s ním uděláte.
„Občanské sdružení Pomozme si sami vzniklo na základě toho, že tady ve vitráži zbyly dvě lidské ruce, které se sebe dotýkaly. Já jsem v té době učila v Černošíně ve škole a tam jsem dětem říkala, že lidské ruce ten kostel postavily, lidské ruce dovolily, aby se zřítil, a zase jen lidské ruce mu mohou dodat bývalou slávu. A na základě toho vzniklo to občanské sdružení při škole v Černošíně. Zakladateli tedy byly ty děti.“

A děti také iniciovaly první sbírky?
„Ano, právě tady vznikla na základě toho sbírka Jedna jediná koruna na památku při občanském sdružení Pomozme si sami.“

Podíváme se alespoň skulinkou dovnitř do kostela. Chybí zde sice strop, ale uprostřed kostelní lodi je obrovská konstrukce. Co to tady vlastně je?
„V letošním roce se opravuje báň kostela a 30.10. bude slavnostně vyzvednuta na věž kostela.“

Ta báň je z mědi, ale pod mědí se skrývá jedno tajemství…
„To tajemství se jmenovalo ,S prkny na věčné časy’. Kdysi, když jsme založili občanské sdružení (s těma rukama) jsme sem přivedli generaci dětí, které už jsou dnes velké. Jenomže teď ta další generace už udrží kámen v ruce a už zase házejí na vitráže v oknech. Proto jsem říkala, že je musíme přitáhnout do dění okolo kostela. Děti si mohly namalovat na prkna svoje jméno a dát si tam památku a také občané si mohli zakoupit prkno a napsat si, kolik do toho dali a nějaký vzkaz do budoucna. Při téhle akci se vybralo 17 810 korun.“

Podíváme se ještě kolem kostela na věž. Věž je tedy zatím bez báně, ale jenom do 30. října. Jinak se dochovalo obvodové zdivo. Ten kostel se nedá moc používat, k čemu bude sloužit?
„Bude to takový kulturní a setkávací prostor.“

Znovuzrozené kostely – Křivce

Před pěti lety si pan Jiří Bock koupil statek v maličké vesnici Křivce na Tachovsku. Jeho maminka Helena Bocková si chtěla užívat pohody na lavičce před domem, ovšem idylu narušovala ruina kostela, na který musela koukat. Bez jakýchkoli zkušeností se o osud památky začala zajímat a zjistila, že podle statika tato dominanta kraje do měsíce či do tří let spadne. Paní Bocková založila občanské sdružení a rozjel se zápas s časem i lidskou lhostejností. Více se dozvíme z reportáže, kterou přímo v Křivcích natočil Petr Vaďura.

kostel Křivce

kostel Křivce

Před pěti lety si pan Jiří Bock koupil statek v maličké vesnici Křivce na Tachovsku. Jeho maminka Helena Bocková si chtěla užívat pohody na lavičce před domem, ovšem idylu narušovala ruina kostela, na který musela koukat. Bez jakýchkoli zkušeností se o osud památky začala zajímat a zjistila, že podle statika tato dominanta kraje do měsíce či do tří let spadne. Paní Bocková založila občanské sdružení a rozjel se zápas s časem i lidskou lhostejností. Více se dozvíme z reportáže, kterou přímo v Křivcích natočil Petr Vaďura.

Křivce leží asi 4 kilometry od Bezdružic a patří k nejstarším obcím Tepelska. V roce 1930 zde žilo 175 obyvatel, dnes jich je necelých deset. Barokní kostel sv. Martina byl donedávna ve velmi špatném stavu. Jdeme se na něj podívat.
Hřbitov byl asi dost zdevastovaný, ale začíná se opravovat. Dveře do kostela nám otevřel pan Jiří Bock.

Pane Bocku, jak vás napadlo zabývat se místním kostelem?

„Já jsem studoval architekturu a prostě jsem prolézal všechny stavby, kostely… Když jsem se sem nastěhoval, tak jsem si šel prohlédnout kostel, který byl v desolátním stavu. Krov nad presbytářem se celý propadal, bylo to tam jenom tak nějak podepřeno. Když jsem tohle nahlásil rodičům, kteří zde mají občanské sdružení, tak se do toho hned pustili.“

O jaké občanské sdružení se jedná?

„Jedná se o občanské sdružení Martinus. Název vychází podle jména toho kostela.“

Jsou zde panely, na kterých je spousta obrázků a fotografií. O co se jedná?

„Snažíme se na nich dokumentovat naši činnost, to, jak nám kdo pomáhá, že děláme brigády a poutě.“

Co jste už na kostele opravili?

„Hlavní a nejdůležitější je ta střecha, jak jsem již říkal. Celý krov je vlastně už zachráněn, jsou tam vyměněny ty nejhorší zničené vazníky a trámy. No a je položena nová krytina, takže do střechy už neteče. Je hotova půlka věže – zatím. Takže čekáme, že seženeme nějaké peníze a že dáme dohromady i zbytek střechy na věži.“

Když jste se zmínil o penězích, tak odkud vlastně berete peníze?

„Začali jsme u města, na kraji a šli jsme postupně dál, až jsme museli dorazit i do Prahy na Ministerstvo kultury a řict, že věc se má takhle, že to je špatné – a povedlo se. Uvolnily se peníze a naštěstí jsme to dali dohromady.“

Podíváme se ještě ven na hřbitov, který v průvodci je popsán jako úplně zpustlý – a on už tak zpustlý není.

„Teď naštěstí se už dá projít. Když jsme sem přišli poprvé, tak tady byly jen uličky v křoví. Našli jsme i staré odvodňovací rýhy kolem kostela. Takže bojujem, co se dá.“

Občanské sdružení Martinus ovšem se nestará jen o opravu kostela. Vy chystáte i nějaké zajímavé akce, které proběhnou velmi brzy?

„Ano, snažíme se každý rok udělat martinské setkání. Pojímáme to tak, že se snažíme obnovit martinské tradice, sehnali jsme zase – jako každý rok – martinskou husu, také se dává martinské víno a v rámci toho vždycky uděláme nějaké kulturní vystoupení.“

A jak na to reagují místní obyvatelé, kterých je malinko?

„Obyvatel ubývá, jako asi na každé vesnici. Druhá polovina obyvatel jsou zde chalupáři. Na brigády chodí až patnáct lidí a bojujem kolem kostela.“

Znovuzrozené kostely – Kozlov

V seriálu Znovuzrozené kostely mapujeme sakrální objekty, které lidská nevšímavost, zloba či nenávist přivedly na pokraj zkázy. Přesto se však v posledních letech našli lidé, kteří si těchto žalostných staveb začali všímat a rozhodli se je zachránit. Příběh takto zachráněného kostela ve vesničce Kozlov u Toužimi na Karlovarsku nám bude vyprávět Petr Vaďura.

kostel

kostel Kozlov

Obec Kozlov působí na návštěvníka poměrně tristním dojmem, Kdysi zde byl zámeček, synagoga, osídlení poměrně husté. Dnes je to vesnice, která vypadá velmi smutně. Kostel Nanebevzetí Panny Marie sousedí s ošklivým komunistickým panalákem.

Více informací nám poskytne pan Vlastimil Pajma z Občanského sdružení Kostel Kozlov.
Vlastimil Pajma: Střecha už nefungovala tak, jak by měla, do kostela nám začalo zatékat.

Můžeme se podívat dovnitř?
Samozřejmě, podíváme se.

Vstupujeme do lodi. Je zde tma, protože okna jsou zabedněna, ale přesto je vidět v presbytáři nádhernou gotickou klenbu.

Jak vás napadlo začít se o kostel starat?
Vlastimil Pajma: Z iniciativy místních občanů vzniklo Občanské sdružení Kostel Kozlov a to začalo pracovat na jeho záchraně.

Členem Občanského sdružení Kostel Kozlov je také pan Jiří Šírl. Pane Šírle, řekněte mi, jak záchrana kostela probíhala?
Jíří Šírl: Ve spolupráci s majitelem (obcí) postupují první rekonstrukční práce. Je opravená kompletně celá střecha kostela, takže je zakonzervovaný, a teď se bude řešit další postup prací.

Odkud berete peníze?
Jíří Šírl: Z rozpočtu obce a hlavně díky státním dotacím se daří tento kostel zachraňovat.

To, co není vidět v každém kostele, jsou dvě kruchty, z nichž ta spodní přechází i do lodě.
Jíří Šírl: Ano, je to jedna z takových zajímavostí kozlovského kostela – právě ta dvoupatrová rozměrná kruchta, která sloužila pro sbor, jenž zde doprovázel bohoslužby zpěvem. A samozřejmě to horní patro bylo vyhrazeno varhanám.

Pane Pajmo, máte už nějakou představu o tom, jak bude kostel využíván, až se jej podaří opravit?
Vlastimil Pajma: Ano, chtěli bychom pokračovat v koncertech, které jsme pořádali u příležitosti svátku kostela, Nanebevzetí Panny Marie, to je vždycky v polovině srpna. Dále potom jsme předpokládali, že bychom tady v kapli mohli uspořádat nějakou stálou výstavu, v které by byly zakomponovány i ostatní obce.

Pro místní obyvatele začíná kostel hrát nějakou roli? Začínají jej vnímat jako součást té obce? Je pro ně už důležitý?
Vlastimil Pajma: Určitě, místní obyvatelé se zapojili do těchto iniviativ, i co se týče úklidu kostela, úklidu okolí a potom samozřejmě v účasti na dnech otevřených dveří.

Jak je možné, že takový unikátní kostel dospěl do tak strašného stavu?
Jíří Šírl: Je to typický příklad tady z pohraničí. Takových kostelů je tady celá řada a některé neměly to štěstí jako tady kozlovský kostel, že přečkaly tu dobu. Je to tím, že tady došlo k výměně obyvatelstva, takže ti nově dosídlení lidé neměli vztah jednak k tomu místu samotnému, a ani po té náboženské stránce tady prostě nevznikla ta farní komunita, která se kdysi o ty kostely starala a pečovala o ně.

Znovuzrozené kostely – Domaslav

V rámci seriálu Znovuzrozené kostely se s Petrem Vaďurou vypravíme do Domaslavi, kterou naleznete na Tachovsku cestou z Plané do Konstantinových Lázní.

kostel

kostel Domaslav

První zmínka o Domaslavi pochází už z roku 1227. Dnes zde žije asi 20 obyvatel, ale v roce 1930 jich tu žilo 247. Bohužel byli jako Němci po válce všichni vysídleni. Kostel sv. Jakuba Většího byl v době socialismu vykraden a zdevastován. Pečovat o něj začali až členové občanského sdružení Cantate, kterým byl dán i s farou do bezplatného užívání. Dnes se o něj stará občanské sdružení Domaslav.

Blížíme se ke kostelu, jehož věž zdobí obrovská nádherná báň. A pod ní stojí předsedkyně Místní akční skupiny Český západ – Místní partnerství paní Mirka Válová.

Máte s tou věží něco společného?
Místní akční skupina rozhodovala o tom, kdo dostane grant z programu Mladé nápady pro český západ, a jedním, kdo dostal ten grant, byla i Domaslav.
Proč se vlastně členové občanskéhosdružení Domaslav začali o tento kostel starat?
Oni ho mají dlouhodobě pronajatý od církve a pořádají tady různé svoje aktivity, jako je Literární Domaslav, Faraon, Setkávání neboli Treffen, jezdí sem lidušky z Plzně na soustředění…

Můžeme se podívat trošku dále.
Oni mají krásnou půdu, kde hrají divadla, anebo si tam předčítají v Literární Domaslavi. To je fakt zážitek sedět tam večer a mít tam představení.

Dostali jsme se k portálu kostela.
Kostel mají pronajatý dohromady s farou a v kostele dělají koncerty a různé kulturní aktivity. A jednoho dne zjistili, že věž kostela nazrává a do kraje z ní začala, jak oni říkají, odlétávat plechová psaníčka, která psala výstražné zprávy, že báň kostela taky může spadnout.

Věž zdobí krásné plastické ozdoby, už jsou trošku opadané. Paní Válová, myslíte, že se to dá ještě zachránit?
Zachránit se dá všechno. Dotace je jedna věc, ale každé občanské sdružení musí k tomu přiložit tu svoji část. A ta část, i když je to jen deset procent, tak v těch miliónových rozpočtech je to hodně peněz. Domaslavské občanské sdružení je sdružení mladých lidí, kteří ještě chodí většinou na vysokou nebo střední školu, tak si myslím, že těmi penězi zas tolik nedisponuje. Pomáhá jim také obec Lestkov, pod kterou Domaslav patří. Loňského roku jim přispěli na kofinancování tady té báně dvaceti pěti tisíci konun.
Nahoře si čteme?
Nahoře je socha sv. Jakuba Většího. Ale potřebovala by také zrestaurovat a i ten nápis – všechno by potřebovalo nějakým způsobem opravovat. Ale já si myslím, že jakmile se domaslavští už jednou do toho zakousli věží, tak budou pokračovat dalšími projekty. Oni jsou velice houževnatí a mají to tu fakt rádi.

Znovuzrozené kostely – Boněnov

Kostel Všech svatých v Boněnově postavil v roce 1878 stavitel Kraus. V roce 1989 se v důsledku zanedbané údržby zřítilo klenební pole nad kruchtou a během následujících let devastace postupovala natolik, že se zdála být oprava nemožná. I tento kostel však povstává postupně z trosek, jak o tom svědčí příspěvek Petra Vaďury.

kostel

Kostel Otín

Boněnov patří k nejzapadlejším vesnicím Plánska. Přitom je jednou z nejstarších. První zmínky o této vsi jsou už z roku 1360. Náhodný návštěvník však získává dojem, jakoby zde válka skončila teprve nedávno. Z obce, která se v roce 1930 skládala z 54 usedlostí, zbylo jen torzo. Třicet objektů bylo po druhé světové válce srovnáno se zemí. Z 268 obyvatel jich zde dnes žije necelých 80. Zkázu obce korunuje troska kostela Všech svatých. Donedávna se zdálo, že tato ruina je neopravitelná. Ovšem zablýsklo se na lepší časy. Jdeme se tedy podívat dovnitř, do kostela.
Nad námi se částečně klene klenba a částečně se modrá obloha. V kostele na nás už čeká pan Petr Dudarec.

Vy jste se nesmířil s tím, že kostel v Boněnově spadne?
Rozhodně ne. Nechali jsme se inspirovat ostatními sdruženími, která fungují déle než naše sdružení; jmenuje se Občanské sdržení pro obnovu tepelského regionu.

Kostel vypadal neopravitelný a především, vzhledem k tomu, že je poměrně mladý a nemá až takovou historickou hodnotu, se zdálo zbytečné s ním cokoli dělat.
Nám to jedno nebylo, protože takovéto sakrální stavby jsou v podstatě dominanty těch obcí. A jestliže by se takový kostel zřítil, tak tato obec, přestože byla jednou z nejbohatších v tomto kraji – tady byli statkáři, kteří měli dost rozsáhlé polnosti, stáda hovězího dobytku, a i z jejich financí se budoval tento kostel – když by tento kostel tady nebyl, tak ta obec ztrácí na zajímavosti; už takto vypadá dost vybydleně.

Kostel stál 37 952 zlatých. Kolik bude stát ta oprava dnes a kdo to vůbec dá dohromady?
Cílovou částku nemáme vyčíslenou. Samozřejmě, bude to asi dost závratná výše, ale momentálně naší prioritou je to zastřešit, což by se mělo podařit pravděpodobně na jaře příštího roku. Měli jsme to štěstí, že jsme v tomto roce získali dotaci od Místní akční skupiny (Český západ – místní partnerství). Pak se budou sbírat další finance a bude se pokračovat.

Koukám, tady je díra ještě i v této klenbě…
Tato část kostela je nejnebezpečnější, protože to klenební pole je narušené tím, že už je tam opravdu díra až do nebe, a podle vyjádření statika není známa minuta, kdy se může zřítit.

Ve zbytcích oken jsou zbytky vitráží…
Ty vitráže musely být nádherné, údajně také na jednotlivých vitrážích se podíleli místní obyvatelé.

Ty už ale asi nikdo neobnoví…
My chceme je obnovit, chceme kostel dát do původního stavu. Máme k tomu k dispozici jen málo dobových fotografií, které jsme získali od Sudetských Němců, kteří ještě dnes žijí. Takže se budeme přibližovat tomu reálu, který tady byl, ale chtěli bychom, aby to vypadalo co nejvěrohodněji.

Představení nového alba Sinaj

Představení nového alba Sinaj

Eva Henychová v Tachově

 Své v pořadí už čtvrté album nazvané Sinaj představila v Muzeu Českého lesa v Tachově zpěvačka a kytaristka Eva Henychová. Při té příležitosti připravil malý medailon zpěvačky Petr Vaďura.

Křehká dívka známá z televizního seriálu My holky z městečka vystudovala hru na kytaru a zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka. V roce 1991 vyhrála Portu a od té doby hraje a zpívá – často  v kostelích nebo ve věznicích. V čem jsou podle ní samotné její písně zvláštní či osobité?

Já myslím, že mé písně jsou zvláštní tím, že provokují k přemýšlení. Že nutí člověka, aby o něčem přemýšlel a možná i na něco důležitého přišel ve svém životě.

Text písně:
Odpouštím celému světu,
odpouštím lidem všem,
odpouštím Tobě taky,
odpouštím tomu, kým jsem.

Na představení nového alba přišli jak fanoušci Evy Henychové, tak i ti, kteří ji dosud neznali. A jaké byly jejich dojmy?

Já jsem Evu Henychovou slyšela takhle naživo poprvé, mluvila mi z duše nebo ze srdce, mám podobný náhled jako ona.

Já jí hrozně závidím. A závidím jí, že umí hrát na kytaru, protože já bych se v životě nic takového nenaučila. Opravdu – talentovaná. Umí krásně zpívat.

Eva Henychová prodělala řadu životních karambolů. Několik let také zápasí se zákeřnou nemocí. Donedávna ještě učila na ZUŠ v Ostrově nad Ohří, teď už jen zpívá. Z jejích písniček je zřejmé, jak je pro ni důležitá víra. Sama o tom říká:

Víra je cosi, co je hlavně nezastupitelné v mém osobním životě. A protože mé písně jsou jakýmsi obrazem, zrcadlem mého osobního života, tak to nemůže být jinak, než aby tam ta víra byla.

Text písně:
Dáváš mi znát svoji sílu, co běh času snadno mění,
nechal jsi mne s ptáky vzlétnout, věnovals´ mi uzdravení.
Až na konec světa půjdu, vyzpívám to oblakům,
jak veliké věci dal mi ten, komu říkám Bůh.

Písničky Evy Henychové nezní tak často z rozhlasových přijímačů, nicméně přinášejí něco, s čím se v hudbě tak často nesetkáváme:  naději.

Silvestrovská výprava Royal Rangers

Royal Rangers

Royal Rangers, hlídka Tachov

Royal Rangers je jakýsi křesťanský skaut. Organizace vznikla v 60. letech ve Spojených státech a v České republice působí od roku 1993. Jejím cílem je zdravý a rozhodný mladý člověk se správným žebříčkem hodnot, který je připraven zvládat i obtížné životní situace, má odvahu odmítnout negativní jevy jako drogy a aklohol, je ochoten žít nejen ke svému prospěchu, ale chce tu být i pro druhé. Místní skupiny Royal Rangers se nazývají přední hlídky. Na silvestrovskou výpravu té nejmladší, 51. přední hlídky z Tachova, se do zasněženého Českého lesa vypravil Petr Vaďura.

Najít expedici Royal Rangers vůbec nebylo snadné. Vypravili jsme se autem z Tachova směr německé hranice. Všude kolem jsou hromady sněhu a stopy zafoukává vítr. Nakonec jsme skončili v hájovně na Oboře, kde mají všechny oddíly Royal Rangers svou základnu. A doufali jsme, že sem děti dorazí. Což se stalo.

Tak kluci, jaká byla cesta?

„Cesta byla nepříjemná, všude byly hromady sněhu a někde nám ten sníh byl až po ramena. Šli jsme, přecházeli jsme potůček a občas tam byly takové vtipné náhody. Jednou se stalo, že Dorotka shodila Kryštofa a stáhla mu botu. Chtěl jí to samozřejmě oplatit – a to se stalo.“

„Náš vedoucí nás pořád fotil – a bylo nám to hrozně nepříjemné.“

Velitelem jednapadesáté přední hlídky je Jan Plášil. Co bylo cílem dnešní výpravy?

„Dostat se sem, a ne úplně jednoduchou cestou, nějakou zajímavou a náročnou, abychom tady mohli ten náš večerní program naplnit.“

A co vás čeká?

„Čeká nás jídlo, zábava, nějaké hry, dnes si budeme hlavně hrát.“

Jednapadesátá přední hlídka Royal Rangers v Tachově zahájila svou činnost v září 2010. Existuje ve třech věkových skupinách a dětí do ní dochází zatím 18. Svou základnu má v prostorách Evangelické církve metodistické na tachovském náměstí, ale často vyráží i do přírody. Hlavní náplní činnosti je umožnit dětem trávit smysluplně volný čas a vést je ke zralosti, ať už v oblasti fyzické, duševní, ale i duchovní. Jak vypadá konkrétní činnost? Odpovídá velitel 51. přední hlídky Jan Plášil:

„Scházíme se jednou týdně v pátek odpoledne v klubovně a často děláme víkendové výpravy sem do hájovny v Oboře, kde společně stavíme srub. Ale chceme také vyrážet na výlety a výpravy jinam do okolí, převážně do přírody. Součástí programu jsou tzv. odborky, což jsou např. práce s nářadím, uzlování, první pomoc, povídání o tom, co je to rodina, ale i biblické příběhy.“

A ještě na co se děti nejvíc těší v roce 2011?

„Na výpravy.“

„Na letní tábor.“

„Na vyrábění.“

„Na písničky.“

Jak je vidět, nejmladší přední hlídka Royal Rangers u nás se má čile k světu.

TOPlist