Archiv příspěvků: mp3

kázání, přednášky, rozhorovy, reportáže

Husitské slavnosti v Tachově 2012

rozhovorVe dnech 3. až 4. srpna roku 1427 se odehrála nedaleko Tachova jedna z nejslavnějších bitev husitů s křižáky. Spojené husitské svazy pod velením Prokopa Holého zde prakticky bez boje dosáhly vítězství nad vojsky třetí křížové výpravy. Krátce po útěku protivníka za bavorské hranice husité oblehli blízký Tachov a 11. srpna město dobyli. O tři dny později přijali také kapitulaci tachovské hradní posádky. Přestože tachovští měšťané byli po dobytí města vyvražděni, jejich potomci si jednou za pět let připomínají tuto událost při tzv. husitských slavnostech. Ty se v Tachově konají příští sobotu. Husity však v okolí města můžete potkat už v následujících dnech. Více se dozvíme od Petra Vaďury.
(Pokračování textu…)

Nízkoprahové denní centrum Elim Vsetín

Elim VsetínPro vsetínské bezdomovce je slovo ELIM synonymem naděje. Občanské sdružení toho jména totiž pomáhá především lidem bez domova. Založili je už před řadou let členové vsetínského sboru Církve bratrské a vedle práce streetworkerů se sdružení zaměřuje hlavně na provoz nízkoprahového denního centra. Jeho cílem je snížit sociální a zdravotní rizika související s životem na ulici a motivovat osoby bez přístřeší k řešení jejich neutěšené situace. Mezi vsetínské bezdomovce nás ve svém příspěvku zve Petr Vaďura.

Najít nízkoprahové denní centrum Elim ve Vsetíně pro mě nebylo tak jednoduché, ovšem zdejší bezdomovci je nacházejí celkem snadno. Stačí zamířit do místní části Rokytnice a najít vchod skrývající se v zadní části domu služeb Kotovo. Právě sem přichází alespoň jednou týdně několik desítek vsetínských bezdomovců setkat se s lidmi, kteří s nimi stále jednají slušně a s úctou. Okamžitá kapacita denního centra je osm klientů a zařízení je v provozu ve všední dny dvě a půl hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne. Proč klienti vlastně do denního centra přicházejí? Na otázku odpovídají oni sami.
(Pokračování textu…)

Václav Renč

rozhlasový pořadV uplynulém týdnu to bylo sto let, co se ve Vodochodech u Roudnice nad Labem narodil významný český básník, dramatik, literární a divadelní kritik, překladatel, autor loutkových her a poezie pro děti Václav Renč. Jeho život nebyl snadný. Za své kritické postoje vůci demokratickým poměrům v Československu, které dával najevo v období Druhé republiky, byl po válce vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů. V roce 1951 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou odsouzen na 25 let do vězení. Propušten byl až v roce 1962 a rehabilitován posmrtně v roce 1990. Pracoval jako dramaturg divadla, spisovatel a překladatel. Jeho díla jako dílo křesťanského autora však v době komunistické totality nesměla vycházet. Václav Renč zemřel v roce 1973. Dnes se nad jeho významem pro českou kulturu zamýšlí v rozhovoru s redaktorem Karmelitánského nakladatelství Pavlem Marešem Petr Vaďura.

Předvčírem, včera jako dnes,
v lesích se divné věci zdají,
a když z nich děti procítají,
pohádky jak ty sněhy tají.
A z pohádek tu zbyl ten les.

Tak končí jedna z nejkrásnějších knížek dětské poezie v české literatuře. Jejím autorem je Václav Renč. Kdo to vlastně byl?
Vstoupil do literatury spolu se Zahradníčkem a Halasem ve 30. letech. Je autorem mnoha básnickcýh sbírek a řady ceněných překladů významných světových autorů, jako byl Goethe, Rilke, Seneca, Shaw a jiní. Nejvýznamnější básnickou sbírkou – a také nejznámější – je Popelka Nazaretská, která vznikla během Renčova věznění.

Před dávno, pradávnými časy,
v království nevídané krásy,
kde panoval Král Hospodin,
vše světlem rašilo a květlo.
Na stromech zrálo sladké světlo.
Jen jeden strom tam vrhal stín.

Dva první lidé bohumilí,
v tom království tak šťastně žili
jako už nikdo nikdy víc.
Zrcadlem byli svému Králi…

Sbírka vznikla bez jakékoli opory v papíře, básník se ji musel naučit nazpaměť a spoluvězni ji v paměti vynesli ven z vězení. Václav Renč byl uvězněn na základě vykonstruovaného procesu spolu s dalšími katolickými intelektuály. Odráží se tato zkušenost žalářování v jeho díle tak jako třeba v díle Jana Zahradníčka?
Václav Renč v tom básnickém díle tuhletu zkušenost nereflektuje, ona je tam jakoby sublimovaná. Ta zkušenost tam přítomna není.

Čím je vlastně Renčova poezie jedinečná?
Renč měl vynikající schopnosti formální a byl básník opravdu nadaný hudebností. Toto bohatství dokázal přenést i do překladu Žalmů. Bedřich Fučík kdysi označil Renčovy básně za „jiskřivé , blýskavé, čtenářsky přístupné“.

Václav Renč zemřel v roce 1973. Stojí dnes ještě po tolika letech za to vydávat jeho knihy?
Snažíme se splatit jistý dluh, který máme jako Češi k Václavu Renčovi. Mezi našimi čtenáři je velmi oblíbený. Nejoblíbenější jsou Žalmy – překlad Žalmů, který vyšel pod názvem Hlas Páně tříští cedry. S úspěchem se setkala také jeho kniha Májové úvahy.

Poslední Renčova sbírka se jmenuje Přesýpací hodiny a je uzavřena touto básní:

Ne zrovna že by milovaly bouřku.
Ale to všechno po ní,
to stojí hříbkům za zrození.

Ne zrovna že bych vyhlížel svou smrt.
Ale to všechno před ní,
to stálo za to,
abych se s ní setkal.

Zpráva o letní biblické škole

Letní biblická škola Opárno 2011

Letní biblická škola Opárno 2011

Mezi mnoha prázdninovými akcemi pořádanými rozličnými českými církvemi a církevními sbory se objevuje i několik takových, které jsou určeny lidem bez ohledu na jejich církevní příslušnost. Jednou z nich byla i Letní biblická škola v přírodě, která proběhla během tohoto týdne v Opárně u Lovosic.

Čtrnáctého ročníku Letní biblické školy v přírodě se zúčastnilo přes 80 lidí. Hlavní téma pobytu bylo Mimo mainstream. Program nabízel témata, která nejsou tak často ani v církvích, ani mimo církev probírána.

První ze dvou řečníků – Jiří Beneš z Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze – probíral biblické texty pojednávající o starozákonním proroku Elíšovi. Druhý z řečníků byl docent Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Pavel Hošek. Ten se pokoušel odpovědět na různé otázky, např. Jak se stavět ke konfliktu stvoření a evoluce?, Jaké zaujímat stanovisko tváří v tvář zlu?, Co si počít s přísnými morálními požadavky Písma v sekulární společnosti? apod.

Jak se lišili účastníci Letní biblické školy od studentů, s nimiž se oba vyučující setkávají během roku na teologických fakultách?

Jiří Beneš: „Jednak svým složením – studenti na fakultě jsou obvykle mladá generace, kdežto tady moji posluchači jsou lidé z různých generací a z různých církví, a liší se jednak odvahou vstupovat do toho rozhovoru, protože se jich to dotýká. Studenti tuto odvahu příliš nemají. Ale na druhou stranu cítím, že u obou těch skupin, a to je naopak zase spojuje, jde o to oslovení vnitřní.“

Pavel Hošek: „Prázdninová atmosféra napomáhá určité odlehčenosti a neformálnosti. Nejsou žádné předem dané legitimní nebo nelegitimní otázky. Je to taková laboratoř, taková dílna hledání dobrých, přesvědčivých, poctivých a upřímných stanovisek a názorů k těm palčivým otázkám současné doby.“

Pořadatelem Letní biblické školy je o.s. Den. Jeho členové chtějí účastníkům nabídnout jednak kvalifikované biblické vyučování, ale také prostor k diskusím nad otázkami, kterým se církve buď vyhýbají, nebo na ně poskytují odpovědi zjednodušené či povrchní. Diskuse patří k programu školy. Proto sem také lidé jezdí. Několika účastníků jsem se zeptal, jak diskuse probíhaly a jaké byly jejich výsledky: „Vzhledem k tomu, že je tady několik církví, tak jsem počítal s tím, že diskuse proběhne ostře nebo že se nebude diskutovat, ale i v tomto rozdílném prostředí byla diskuse velice spontánní a svobodná. Každý měl co říct. A řekl to tak, že potom na něj navázali druzí a měl jsem z toho i já sám užitek.“

„Mně se líbí otevřenost i to, že jednotlivé názory, ať je řekne kdokoli, nejsou kritizovány, ale přijímány a jsou inspirací i pro ty přednášející.“

„Ak sa chcem obohatiť, tak sa musím rozprávať s tými, ktorí so mnou nesúhlasia, nie s tými, ktorí mi na všetko pritakajú.“

„Mne sa na tomto pobyte páči, že to je vlastne jedna celá velká diskusia, že okrem toho hlavného programu sa tu celý deň tvoria rôzne diskusné krúžky a diskutuje sa dlho do noci a človeka to určite veľmi obohatí.“

Škoda, že podobných rekreačně vzdělávacích pobytů není v českém církevním prostředí víc.

Diagnostický ústav Brno

Diagnostický ústav Brno Jaká je spojitost mezi dětmi s poruchami chování a církví? Žádná. S tímto faktem se nemínili smířit manželé Jana a Vladimír Drbalovi z Křesťanského sboru v Brně, a proto už před 17 lety začali pravidelně docházel za dětmi do Dětského diagnostického ústavu na ulici Hlinky 140. A právě zde jsem si s nimi dal sraz.

Proč jste vlastně začali do Dětského diagnostického ústavu chodit?

Jana Drbalová: Po roce 1989 jsme využili příležitost i v tomto ústavu říci dětem, že Pán Bůh je má rád, že v jejich životě může způsobit změnu a pomoci řešit jejich problémy.

Můžeme se podívat dovnitř, do ústavu?

Vladimír Drbal: Jistěže můžeme.

Jak často do Dětského diagnostického ústavu chodíte?

Jana Drbalová: V současné době jednou za čtrnáct dní. Střídáme se s pracovníkem, který má protidrogovou osvětu.

Na chodbě nás potkává zástupce ředitele pan Norbert Tomek. Jaké děti vlastně do diagnostického ústavu přicházejí?

Jsou to děti, u kterých je soudně nařízena buď ústavní výchova, nebo předběžné opatření. Tyto děti jsou u nás na diagnostickém pobytu, který je zpravidla osmitýdenní, a po tomto pobytu odcházejí do různých typů zařízení. Takže jsou to děti, které mají jednak poruchy chování, ale potom jsou to také takové ty typické sociální případy, kdy z důvodů sociálních neplní rodina funkci a musí jim být nalezena náhradní rodinná péče.

Teď se obracím znovu na pana Drbala. To jste si nevybrali úplně jednoduchou skupinu pro tu vaši misii.

Někdy to bývá tak, že děti které jsou z tzv. dobrých rodin, si neuvědomují ve svém životě něco, co třeba dělali špatně. A máme za to, že právě zde děti v tom ústavu, pokud se trošku nad sebou zamyslí, si uvědomí, že v jejich životě není všechno takové, jak by mělo být. Tak možná si i tím více uvědomí potřebu pomoci.

Paní Drbalová, setkali jste se s nějakým kladným ohlasem, máte třeba s někým z těch dětí ještě nějaký kontakt, víte o nich něco?

O těch dětech nevíme, protože při tom prvním setkání se neptáme konkrétně na jejich jména, ani na důvod, proč tady jsou. Ale dostávají od nás letáčky, aby případně, když budou samy chtít, navázaly kontakt přes tady ty adresy a dostaly se do společenství lidí, kteří je mohou vést dál.

Pane Tomku, jak byste zhodnotil takovouto iniciativu křesťanů, která není zas tak úplně běžná?

Já jsem sám osobně přesvědčen, že to poselství, s kterým oni přicházejí, je smysluplné a že to je věc, která těm dětem může v jejich životech pomoci už tím, že je tady zaseto takové to první semínko, s kterým oni se setkávají. A v průběhu života určitě budou mít dost příležitostí k tomu, aby mohly na tom, co slyšely tady u nás, stavět. A ta Boží láska, která se projevuje nepřetržitě, tak může pro ty děti mnoho v jejich životě znamenat. A poselství Ježíše Krista je natolik výmluvné, že si myslím že může život našich dětí ovlivnit v budoucnosti.

TOPlist