Články

V této rubrice nalezne čtenář články a úvahy.

21 gramů

K mým oblíbeným filmovým režisérům patří Mexičan Alejandro Gonzáles Iňárritu, autor filmů Amores perros a Babel. Nedávno jsem viděl jeho další film 21 gramů. Položil mi otázky, na které stále musím myslet.

Jednímz hrdinů je bývalý zločinec, zloděj a narkoman, kterého hraje Benicio Del Toro. Jeho život po propuštění z vězení proměnila konverze ke křesťanství. Vidíme ho v jednom probuzeném sboru, jak promlouvá do duše mladému chuligánovi. Sledujeme jej na bohoslužbách, kde hlasitě vyznává, že Ježíš je jeho Pán a že má díky němu věčný život. Sledujeme jej při večeři doma, kde při jídle nutí svou maličkou dceru, aby nastavila bráškovi pravou ruku, protože on ji uhodil do levé a Ježíš nás přece učí nastavovat druhou tvář, dostaneme-li ránu do jedné. Pak ale dochází ke zlomu. Autem, o kterém věří, že mu jej dal Ježíš ke službě, přejede muže s dvěma maličkými dcerami. Z místa nehody ujede, a protože zraněným neposkytl včasnou pomoc, tatínek i obě holčičky umírají.

V následujícím ději režisér nemilosrdně proniká do nitra člověka, který se snaží sám sobě namluvit, že je jiný. Do tohoto zápasu zasahuje navíc pastor, který mu v rozporu s realitou cituje biblické úseky nabízející i v takové situaci naději. Hrdinu však napadají jiné, ty odsuzující, které mu jako vrahovi upírají nárok na věčný život. Pastor nad ním láme hůl, nicméně pomůže mu podvodně se dostat z vězení. Vrací se k rodině, ale žít normálně už nedokáže. Odchází do samoty a my se můžeme jen domýšlet, jaký je jeho další osud.

Co je to vlastně nové narození? Do jaké míry Pán Ježíš proměňuje toho, kdo se k němu obrací? Jak je možné, že křesťan, který se tolik snaží žít svou víru poctivě a důsledně, způsobí tolik zla? Otázky přicházejí a já se bojím odpovědí, abych si nepřipadal jako ten pastor z filmu: jako náboženský manipulátor a podvodník. Vlastně me napadá jen jediná odpověď, která není křesťanským klišé: vždycky být pravdivý, na nic si nehrát a nic nepředstírat.

Ano, vím to už dávno: pokud ze sebe křesťana dělám, nikdy mi to nevydrží déle než pár měsíců či let. Neumím se dlouhodobě stylizovat do někoho, kým nejsem. Neumím v sobě vyrobit přívětivost, toleranci, odpuštění, dobrotu, tichost… Neumím se trvale chovat zbožně. Vše mě naopak táhne kamsi dolů. Jenomže já také vím, že je zde i druhá cesta – pomalá, neefektní, ponižující. Je to cesta nového narození a pomalého růstu. Kolik let trvá nově narozenému děcku, než dospěje? Deset, dvacet, víc? Když se dítě chová jako dospělý, usmíváme se, když se tak chová puberťák, je nám trapně. Když ale nezralý křesťan hlučně a sebejistě dává najevo, kým je, chválíme ho jako příkladného věřícího. Ovšem jen do první nehody, kterou vše příkladné a papírové křesťanství končí.

Ve filmu 21 gramů je scéna, kdy hrdina po propuštění z vazby navštíví zase svůj křesťanský sbor. Všichni kolem něj zpívají, že Ježíš je jejich radost. On stojí a nezpívá. Z první řady se k němu otočí chuligán, kterého na začátku filmu tak horlivě evangelizoval. Je jasné, že nakonec uvěřil, ale teď má v očích otázku: “Tak jak to tedy vlastně je?” No vážně, jak?

Petr Vaďura (Živé slovo 4/2007)

Koloman

Dnes ráno přinesla internetová zpravodajství tuto zprávu:
Bezdomovce v kontejneru rozdrtil lis popelářského vozu
Muže, který přebýval v kontejneru na papír u zimního stadiónu v Tachově, zřejmě v pátek ráno rozdrtil hydraulický lis, když byl i s obsahem velkoobjemové popelnice vysypán do kukavozu. Policie v Tachově smrt bezdomovce vyšetřuje.

“Z dosud zjištěných skutečností vyplývá, že ke smrtelnému zranění muže došlo při vysypání a následném lisování odpadu v kukavozu,“ upřesnila mluvčí policie Vladislava Čejková.

Policie zjistila, že jde o tachovského pětadvacetiletého bezdomovce. “Jeho zranění byla neslučitelná se životem,” potvrdila mluvčí záchranné služby Lenka Ptáčková.

Muž v kontejneru zřejmě nocoval. Pracovníci svozového vozu nádobu podle informací prohlédli, ale nikoho neviděli, a tak kontejner přemístili na vůz. Když uslyšeli výkřik, lis zastavili a šli se podívat, co se děje. Pro bezdomovce už ale bylo pozdě.

Zpráva byla zveřejněna ráno, ale odpoledne už na obrazovkách počítačů nebyla. Vždyť od rána se toho tolik stalo! A jeden bezdomovec, ten přeci nikoho nezajímá. Snad jen to rozdrcení v kukavoze je zajímavé, ale jinak…

Jakmile jsem si zprávu přečetl, volal jsem na policii:

„Prosím vás, nebyl to náhodou Koloman?“

„Byl. Vy jste ho znal?“

„Ano, ale jen trochu. Děkuji.“

Koloman se jmenoval Koloman David, přičemž to David bylo příjmení. Poznal jsem ho krátce po našem přestěhování do Tachova, když jsme začali spolupracovat s Dětským domovem. Tehdy jsme každoročně brali několik dětí na naše letní tábory – a Koloman byl jedním z nich.

Co o něm vím? Že se mu nedalo moc věřit. Nebylo se co divit, vždyť se ho zřekli vlastní rodiče a on vyrůstal ve smečce dětí, v níž ten slabší neměl šanci. Potom vím, že hrál fotbal – prý dobře. A měl smutné oči. Po odchodu z Dětského domova (vyučil se tuším zedníkem) páchal trestnou činnost, jejíž povahu jsem nikdy nezkoumal. Dvakrát byl ve vězení, kde byl surově zmlácen, takže když se z výkonu trestu vrátil podruhé, nebyl zcela normální. Žil na ulici, v parcích, na autobusových zastávkách. Nikdy nepracoval a domnívám se, že ani pracovat neuměl. Neříkám to dobře – spíš to prostě nedokázal. Neumím to vysvětlit, ale bylo mi jasné, že Koloman nikdy pracovat nebude. Abych mu nekřivdil – občas někde někomu vypomohl, čas od času nastoupil i do nějaké práce, ale vydržel tam nejvýš den. Chvíli bydlel na ubytovně, odkud ho však v důsledku jeho psychických potíží vyhodili. A mně říkal: „Péťo.“

Chodil k nám pro jídlo. Byli jsme domluveni, že si může přijít každou sobotu a neděli pro oběd. Kupoval jsem mu sekanou, sýr, špekáčky a půlku chleba. Nic jiného nechtěl. Můj přítel a bratr v Kristu Jiří jej z křesťanské lásky brával dokonce i k sobě do bytu, ale jeho sousedé si na něj stěžovali, takže málem přišel o podnájem. Pomáhali mu však i druzí, věřící i nevěřící. Jednou Koloman navštívil i nedělní bohoslužby v našem sboru, ale nevím, zda je vnímal. Když tam nebyl, občas jsme se za něj modlili, protože jsme byli z jeho existence nešťastni. Jak mu pomoci? Ani v Kotci, nízkoprahovém zařízení pro závislé, mu nedokázali pomoci. Vím, že jsem se ptal Hospodina: „Pane, jsi schopen nějak jeho existenci změnit?“ Jednou jsem ve sboru řekl: „Pro něj by bylo nejlepší, kdyby zemřel,“ protože jsem si neuměl představit, jak by mohl důstojně žít. A dnes ráno se to stalo. Nevím zda to pro něj bylo to nejlepší; za svá tehdejší slova se stydím.

Jakou cenu má lidský život? Jakou hodnotu má život bezdomovce? Byla pro Kolomana možná i jiná cesta? Nebo mu takový život dal Pán a na nás není se proti tomu bouřit? A nebyl zde Koloman kvůli nám? Co jsme pro něj mohli udělat – a neudělali? A to, co jsme udělali, bylo to dost?

Dnes jsme byli celá rodina smutní. Syn Matouš mi řekl: „Byl to první blízký člověk, který mi zemřel.“ Myslím, že to vystihl. Byl to blízký člověk, byť jsme si s ním nevěděli rady. On měl nás a my jeho. Bude nám chybět. A to jsme se něco nanadávali, když na nás zvonil ráno v šest nebo v jednu hodinu v noci.

„Chudé vždycky máte s sebou, ale mne ne vždycky míti budete,“ řekl kdysi Pán Ježíš. Ano, chudí k nám patří. Ne jako cíl našich misijních tažení, nýbrž jako naši bližní. Proto nám Koloman chybí.

TOPlist