Články

V této rubrice nalezne čtenář články a úvahy.

Pořady TWR v knižní podobě

logo Rádia 7

www.radio7.cz

Už od počátku českého vysílání se posluchači TWR setkávali s tištěnou podobou pořadů odvysílaných z Monte Carla.

Mnozí dosud uchovávají seriály Otakara Vožeha o dějinách církve nebo o partnerství v samizdatové podobě. Ve svobodných poměrech po listopadu 1989 se jako první objevily v knižní podobě pořady Marie Frydrychové – Malá škola lásky je dodnes žádanou publikací. Díky knižnímu vydání zůstaly pro široký okruh posluchačů zachovány pořady zesnulého faráře Jana Nohavici Desatero a Na počátku.

Protože posluchači projevili zájem i o další pořady v tištěné podobě, vznikla v TWR edice Mikrofon. V ní postupně vyšly tyto publikace: John Vernon McGee a Pavel Vopalecký: Genesis, Otakar Vožeh: Evangelium, František Marek: Izaijáš, Corrie ten Boom: Odlesky Boží slávy a Poselství o Boží hojnosti, David Novák: Víra ve vírech otazníků.  Knihy sestavené z pořadů TWR ale vycházejí i v dalších nakladatelstvích. David Novák vydal knihu, které obsahuje jádra jeho pořadů vysílaných v TWR, také v nakladatelství Návrat domů, a to pod názvem Víra ve vírech doby. Ve stejném nakladatelství vyšla nedávno kniha Petra Plaňanského Tišbejský, s níž se mohli posluchači seznámit v pravidelné četbě na Rádiu 7. Své fejetony, které odvysílala v pořadu Zadáno pro dámy, postupně vydala v různých nakladatelstvích také Hana Pinknerová (Brusinky, Co Bůh šeptá maminkám, Hořká čokoláda, Smím být něžná).

Vydavatelství Vyšehrad vydalo v loňském roce knihu rozhlasových rozhovorů Petra Vaďury s profesorem Janem Hellerem nazvanou Znamení odkazující k nebi. Velká část rozhovorů byla odvysílána v pořadech TWR. Pro letošní rok připravuje stejné nakladatelství knihu rozhlasových rozhovorů s Janem Sokolem nazvanou Zůstat na zemi, která obsahuje seriál dvanácti nejdůležitějších témat ze Starého zákona, jenž odvysílalo TWR na frekvencích Českého rozhlasu Plzeň. Petr Vaďura pro stejné nakladatelství připravuje ještě jednu knihu rozhovorů s Janem Hellere, která by měla vyjít letos na podzim.

Poslední knihou, u jejíhož zrodu stálo TWR, je kniha biblisty Jiřího Beneše Desítka, s podtitulem Desatero aneb deset slov o Bohu a člověku, kterou před nedávnem vydalo nakladatelství Návrat domů. Tato unikátní publikace měla zajímavý zrod: Jiří Beneš je vedoucím katedry biblických studií na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde přednáší především Starý zákon. Vyučuje také na Adventistickém semináři v Sázavě. Na obou školách se studenty mnohokrát Destaero probíral. V roce 2006 byl s Desaterem pozván na Letní biblickou školu v Mladoticích, kde měly jeho výklady takový ohlas, že se Petr Vaďura rozhodl natočit Desatero jako seriál pro pořad Rádia 7 Ke kořenům. Jádro těchto výkladů bylo natočeno a odvysíláno v pořadu Českého rozhlasu 3 Vltava Ranní slovo. Tento pořad slyšel redaktor Návratu domů Petr Plaňanský, kterého Benešův výklad nesmírně zaujal. Poslechl si tedy celý seriál z Rádia 7 a inicioval vydání Benešova Desatera v Návratu domů.

V čem se Benešovo Desatero liší od ostatních výkladů? Především v tom, že není pojednáno jako soubor mravních předpisů a zákazů. Beneš vychází z hebrejského znění textu, ve kterém není explicitně vyjádřena kategorie času. Ze samotného tvaru sloves nelze tedy říci, zda se něco týká minulosti, přítomnosti či budoucnosti. Beneš tak může i v překladu zasadit celý text do času přítomného, čímž vynikne jeho aktuálnost pro čtenáře. Hospodin přestává být tím, kdy kdysi Izrael vysvobodil z Egypta. Stává se tím, kdo z „dvojího sevření“ (doslovný překlad hebrejského pojmenování Egypta micrajim)  vysvobozuje svého vyznavače stále. Ten pak jedná v souladu s Hospodinovým slovem jakoby samovolně, neboť tato základní zkušenost spásy jej zcela proměnila. Proto může text Desatera už pouze konstatovat: „Nekradeš!“ „Nesmilníš!“ „Nežádáš!“ Nejedná se o příkazy, mravní požadavky a kategorické imperativy, nýbrž o charakteristiku jednání toho, kdo je Hospodinem proměněn. Beneš v souladu s tvrzením svého učitele Jana Hellera počítá s tím, že jediná změna jedince je možná tehdy, koná-li ji v člověku Bůh sám. Člověka nemění něco, co přichází zvnějšku (byť by to bylo Hospodinovo slovo), nýbrž pouze to, co působí zevnitř, z jeho nitra (kde jedině může slovo ožít a konat). Hospodinův vyznavač tedy nežije „podle“ Desatera, ale „v souladu“ s ním.

Trans World Radio přineslo za léta svého působení v České republice mnoho podnětů a impulsů. Patří mezi ně i knihy, které vznikly z jeho pořadů, v neposlední řadě i kniha Jiřího Beneše.

Petr Vaďura

Anténa 1, 2008

Existenciální drama moravského velmože

Tomáž Knoz: Karel st. ze Žerotína – Don Quijote v labyrintu světa, Vyšehrad 2008, 368 stran.

Životopisy jsou oblíbeným žánrem a většinou se velmi dobře čtou. Kniha Tomáše Knoze Karel starší ze Žerotína se ale nejen dobře čte, nýbrž ona také se čtenářem něco dělá: prostřednictvím líčení osudů moravského šlechtice žijícího na přelomu 16. a 17. století mu klade otázky týkající se jeho vlastního života ve století 21.

Žerotín měl všechno, co si mohl šlechtic jeho doby přát: byl moudrý, bohatý, vzdělaný (vyhledávaný odborník v oblasti práva), zbožný, stavěl krásné a moderní zámky, vybudoval jedinečnou knihovnu, jeho domínia hospodářsky prosperovala, on sám zastával v letech 1608 – 1615 nejvyšší politickou funkci na Moravě (byl moravským vrchním zemským hejtmanem). Na konci života však musel odejít do exilu, poté přebýval jako host na svém bývalém zámku v Přerově, dožíval bez dětí a nemocný, bez funkcí a titulů, jen jako z milosti trpěný navrátivší se exulant.

Autor monografie Tomáš Knoz, docent na FF MU v Brně, objevil způsob, jak čtenáře zatáhnout do dění dávných věků: nevypráví Žerotínův příběh chronologicky, nezdržuje se nudným vysvětlováním souvislostí, ale člení svou knihu tematicky. Čtenář se tak jen jakoby mimochodem dozví o základních biografických údajích Karlova mnohovrstevnatého života a potom je seznamován s cestami českých mladíků ze šlechtických rodin za vzděláním, s válečnými dobrodružstvími, s touhou šlechty objevit své starobylé kořeny, s pravidly zakládání manželství a rodiny, s fungováním žerotínských držav, se stavebními aktivitami Karla staršího ze Žerotína, s budováním jeho knihovny, která patřila k prvním a nejlepším zámeckým knihovnám u nás atd. V dalších kapitolách poznáváme politické poměry na Moravě, okolnosti průběhu stavovského povstání i situaci na Moravě po porážce stavů a posléze po vydáni Obnoveného zřízení zemského 1628. Závěr knihy je věnován Žerotínovu vratislavskému exilu, jeho nemoci a smrti.

Už v průběhu četby nás zasahuje mimořádně poctivá a ušlechtilá Žerotínova osobnost. Jeho zemské vlastenectví i věrnost panovníkovi způsobily, že si jej vážili jak představitelé stavovské opozice (např. Václav Budovec z Budova), tak reprezentanti císařské moci (kardinál František z Dietrichštejna, Albrecht z Valdštejna, Karel z Lichtenštejna i samotný císař Ferdinand II.). Karel byl a zůstal i po Bílé hoře věrným členem a podporovatelem Jednoty bratrské. Podporoval nejen kralickou tiskárnu a chod církve v době předbělohorské, ale snažil se Jednotu zabezpečit i v době jejího polského exilu. Sledujeme jeho zápas o udržerní panství v Brandýse nad Orlicí, na kterém se po porážce povstání skrývali mnozí duchovní Jednoty bratrské včetně Jana Amose Komenského, který zde napsal svůj Labyrint světa a ráj srdce, knihu, kterou Karlovi staršímu věnoval.

Tomáš Knoz ovládá velmi mistrovsky schopnost provést čtenáře nepřehledným bludištěm šlechtických predikátů, titulů a funkcí. Velmi nenápadně a poutavě nás seznamuje s oněmi důležitými dobovými maličkostmi, díky nimž rozumíme světu, ve kterém se moravský zemský hejtman pohyboval. Bez dechu sledujeme Žerotínův zápas o vybudování rodiny a zplození mužského potomka a dědice. I tato radost mu však byla upřena. A tak se v závěru knihy noříme do sugestivního líčení Karlova stáří po boku věrné manželky Kateřiny z Valdštejna. Byl sužován nemocemi a musel se smířit s tím, že své majetky zanechá po smrti vzdáleným příbuzným. Velká hodnota knihy je však v jejím celkovém vyznění: přestože se Karlovi staršímu ze Žerotína zhroutil svět, přestože umíral bez potomků, přestože jeho zámky koupili cizí majitelé a knihovna zůstala ve Vratislavi, přestože Jednota bratrská zvolna skomírala v exilu a Markrabství moravské ztratilo politickou autonomii, nebyl život tohoto vzácného muže marný. A ačkoli nezůstala ani žerotínská hrobka, zůstalo něco, co už Karlovi staršímu ze Žerotína nikdo nevezme: jeho mravní velikost, pevnost charakteru, opravdovost jeho víry a ušlechtilost jeho skutků. Dokládají to i slova z věnování Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, která se objevují dodnes v každém vydání této mimořádné knihy:

„Jediné to podotknu, že jsem nepokládal za nevhodné věnovati takovou práci tomu, kdo tisícerým způsobem zakusiv supění a úpění tohoto pozemského moře, přece spočívá v tichounkém přístavu svého čistého svědomí.“

Kdo z nás by si pro svůj život mohl přát lepší hodnocení?

Petr Vaďura (Živé slovo 2/2009)

Karamazovi

Karamazov: Ještě jednou: je Bůh, nebo není Bůh?

Ivan: Bůh není.

Karamazov: A kdo se to člověku tedy posmívá?

Ivan: Pravděpodobně ďábel.

Karamazov: A ďábel je?

Ivan: Ne. Ani Ďábel není.

24.4.2008 měl premiéru nový časký film Petra Zelenky na motivy románu F. M. Dostojevského Karamazovi. Film využívá dramatizaci románu Evalda Schorma a jeho základem je divadelní zpracování této dramatizace režírované v Dejvickém divadle Lukášem Hlavicou. Proč věnuji pozornost tomuto dílu? Protože si klade otázky, jež patří už od dob vzniku románu mezi nejpalčivější otázky evropské civilizace. Tou nejzávažnější je: „Pokud není Bůh, potom je tedy všechno dovoleno?“ „Ano,“ odpovídá Ivan Karamazov a domýšlí teoreticky, co tato „smrt Boha“ znamená. Smerďakov pak teorii uskutečňuje prakticky.

O Dostojevského díle bylo napsáno mnoho knih, o filmu Petra Zelenky mnoho recenzí. Není pochyb o tom, že se po čase v naší kinematografii objevilo zase velké dílo. Nicméně – já se chci zamyslet nad něčím, co jsem zatím u žádného recenzenta nezaznamenal: Dostojevskij sice řeší ve svém díle palčivé otázky – a nechává na ně své postavy odpovídat krutě a důsledně. Dnes už dokonce víme, jak tato prorocká slova během následujících let uvedla do života bolševická revoluce. Protože byl ale Dostojevskij velký myslitel, vytvořil Ivanovu ateismu oponenty ve starci Zosimovi a čistém Aljošovi Karamazovi. Teprve v nemilosrdné konfrontaci křesťana a ateisty se totiž dostal na hlubinu, mohl odložit všechna pozlátka církve, na postavě Velkého inkvizitora ji demaskovat, aby pak mohl říci o ateismu, že vede k odlidštění a ztrátě smyslu existence. Jenomže tohle právě v českém filmu není. Aljošu zde představuje sympatický Martin Myšička, kterému však chybí právě ta víra. Ne, nehodnotím herce a jeho zbožnost, hodnotím výkon. Modlitby a křižování připomínají divadlo Hilarovy éry a nemohou reprezentovat existenciální hloubku křesťanství.Jak potom může dopadnout velká hra o smyslu existence tváří v tvář myšlence, že není Bůh, jestliže ji hrají lidé, kteří v Boha nevěří? Slova, jež znějí, znám z knihy – jsou otřesná, hluboká a pravdivá. Ale kontext už pravdivý není. Ne, v tom filmu nejde o hledání odpovědi na otázku, zda se dá žít bez Boha, protože ti lidé, kteří zde vystupují, vědí, že dá. Do výše zde tedy ční slova, slova, slova (a samozřejmě herecké mistrovství našich nejlepších herců). Kdo ale čeká pomoc při svém hledání smyslu existence, asi se nedočká. Zázrak zjevení, jaký známe z děl Tarkovského, Olmiho či Bressona, se nekoná. Je to jen divadlo. Naštěstí se dají Karamazovi stále ještě číst jako román – a v něm to, věřte mi, stále jiskří.

Petr Vaďura (Živé slovo 2/2008)

Jan mladší Popel z Lobkovic

vstup do zámku

Horšovský Týn

Zámek v Horšovském Týně patří k nejkrásnějším renesančním stavbám v Čechách. V polovině 16. století si jej nechal postavit Jan mladší Popel z Lobkovic, jeden z nejbohatších šlechticů království českého. Zámek byl natolik reprezentativní, že dokonce ani pobělohorští majitelé Trautmansdorfové necítili potřebu nějak výrazně jej přestavovat. A to zde bydleli až do rolu 1945. Díky tomu se nám dochoval takřka v původní podobě dodnes.

Největší místností na zámku je Erbovní sál. Když jej Jan mladší Popel z Lobkovic stavěl, byl nejvýznamnějším šlechticem v zemi. A protože velmi často finančně vypomáhal samotnému králi, udělil mu Ferdinand I. také mnoho důležitých hodností a funkcí. Jan mladší Popel z Lobkovic tak byl hejtmanem německých lén, nejvyšším komorníkem, nejvyšším purkrabím a nejvyšším sudím království českého. Není proto divu, že chtěl mít sál určený pro přijímání velmožů z celého království náležitě vyzdobený. Alespoň část výzdoby se dochovala dodnes. Jan je zde zpodobněn ve středu kompozice obklopen erby předních šlechticů své doby. Nad ním už je pouze samotný král.

Ještě zajímavější však byla výzdoba místnosti, skrze kterou se do Erbovního sálu vchází. Do dnešní doby se dochovala bohužel jen ve fragmentech, nicméně i tak poznáme, jaká byla hlavní myšlenka výzdoby. Na jedné stěně se dochovalo torzo malby, která představovala Ježíšovo podobenství zapsané v 16. kapitole Lukášova evangelia. Je to známý příběh o Lazarovi a boháči. O boháči se v něm říká, že se nádherně strojil a denně skvěle hodoval, zatímco Lazar, který lehával u vrat jeho domu, byl hladový a plný vředeů. Oba muži zemřeli ve stejný den. A zatímco Lazara nesli andělé do ráje, bohatý muž se ocitl v pekle. Odtud volal na Abrahama slova, která nacházíme napsaná zde na stěně: „Pane, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého ve vodě a svlaží jazyk můj, neboť se mučím v tomto plameni.“ Dostává se mu však odpovědi: „Synu, rozpomeň se, žes bral dobré věci v životě svém, ale Lazar též zlé.“ V Bibli text pokračuje: „Nyní pak tento se těší, ale ty se mučíš. A nad to nade všecko mezi námi a vámi propast veliká utvrzena jest, aby ti, kdož chtí odsud k vám jíti, nemohli, ani od onud k nám přejíti.“ Boháč tedy prosí, aby Abraham poslal Lazara na zem varovat jeho pět bratrů, neboť jim hrozí, že dopadnou stejně špatně jako on. Dostává se mu však odpovědi, že varování před peklem všichni znají z Bible, a pokud je neberou vážně, nebrali by vážně ani to, když by k nim přišel někdo ze záhrobí.

Když jsem si prohlížel tyto malby poprvé, zatrnulo mi: jeden z nejbohatších mužů v království, největší hodnostář v zemi, králův věřitel, rádce a přítel si nechává na stěnu nejreprezentativnější části svého zámku vymalovat scénu, která jej měla varovat před sobectvím, okoralostí srdce a nedostatkem soucitu s chudými a trpícími. Bohatý muž z Ježíšova podobenství v pekle volal: „Pane, smiluj se nade mnou.“ Jenže protože on sám se za svého života nad chudým Lazarem nesmiloval, byl odmítnut. „Tak si dej pozor, ať nedopadneš stejně,“ říkala Janu z Lobkovic tato malba, kdykoli kolem ní ve skvostném rouchu procházel přijímat v Erbovním sále své hosty.

Kdo z nás, bohatých lidí západní civilizace, by si nechal takové memento namalovat na stěnu své haly či obývacícho pokoje? A kdo z nás vůbec bere vážně varování, že co kdo rozsévá, to bude taky sklízet? Obdivuji Jana mladšího Popela z Lobkovic, že on to vážně bral. Jenže to se psal rok tisící pětistý padesátý osmý.

Petr Vaďura (Živé slovo 1/2011)

Viz také Sváteční slovo rozhlasového redaktora Petra Vaďury na ČT

Budoucnost otevřená obětí

Přeneseno  na zasedání Ekologické sekce Křesťanské akademie v Emauzích  dne 13.  října 2001.

1. Ve vědeckých kruzích trvá  spor o tom, co bylo největším objevem 20.  Století. Byla to  teorie relativity nebo počítače? Nebo něco jiného?

Poučený  teolog má na tuto otázku jednoznačnou odpověď: Bylo to znovuobjevení  hříchu. Na ten se už v 18. století mezi osvícenci začalo  zapomínat. V 19. století. se pak na něj především mezi hojnými  vyznavači pokroku  zapomnělo docela. Lidé se opájeli vidinou  takového lidství, které se vyvine  postupně v božství. Obojí  splyne. Musily přijít dvě světové války s miliony  obětí,  ničivé experimenty nacismu a komunismu, aby se od „víry v pokrok“  odstoupilo. Kam? Do beznaděje, rezignace a zoufalství, anebo  do přesvědčení, že  bez Boha je dovoleno vše a že se tedy  lze prosazovat jakýmkoli způsobem a za  jakoukoli cenu.

A  přece prosté znovuobjevení hříchu – či vyjádřeno civilněji  – moci zla, zla  jako mocnosti, otevřelo novou perspektivu. To  prosté, nemoderní jednoslabičné  slovo „hřích“ umožňuje  dešifrovat dějinnou epochu, v níž jsme se zrodili a která  nás  – ovšem různou měrou – poznamenala. Jde o něco zcela jiného,  než když se  řekne „hřích“ a myslí se to teoreticko-dogmaticky.  Jde o syrovou skutečnost a  doléhavou praxi. Ovšem hřích byl v lidských dějinách přítomen vždy, ale  přece se něco  změnilo: Dozrál.

2. Samozřejmě je slovo hřích  v situaci dnešní sekularizované civilizace  termín téměř  nepoužitelný. Jak to říci civilně, nenábožensky a srozumitelně?  Asi  nejspíše sobectví.

Vím ovšem, že mezi  oběma výrazy je významový rozdíl. Hřích je víc než  sobectví.  Sobectví může být jen projev lidské soběstřednosti a náročivosti,  kdežto termín hřích má i vertikální dimenzi. Tou je především  naše osudová  spoutanost se zlem. Je to cosi, co jsme zavinili,  ale co nemůžeme sami odčinit.  Dejme si příklad: Někdo neumí  plavat. Nedbá na varování a skočí sám, z vlastní  vůle  do hluboké vody. Topí se v ní; ale sám, bez další pomoci,  se z ní  nedostane. Proč tam skákal? Chtěl prostě prosadit  svou, možná lépe: sebe, sám se  prosadit. Ale právě tím  se odsoudil k záhubě. Sobectví je hlavní projev hříchu,  ale  jeho nejvlastnější kořen leží ještě hlouběji, totiž v  tom, že jsem si své  já, svou svévoli, umístil na vrchol své  hodnotové stupnice. A nyní jsem touto  stupnicí ovládán. Nicméně  nás dnes zajímá především společenský rozměr hříchu,  a tak se soustředíme na jeho společenský projev, tedy sobectví.

3. Osobní sobectví je běžné a poměrně průhledné. Když někdo křičí: Já, já,  já, víme hned, s kým jsme  se setkali. Ale sobectví má řadu podob. Existuje  rodinné sobectví,  které má rodinné dopady. A regionální či oblastní sobectví,  sobectví města či osady, kmene či třídy, které má vždy  příslušné dopady a  následky. Ale existuje i globální, tedy  celosvětové a všelidské  sobectví s globálními  a planetárními důsledky.

A zde jsme u jádra věci:  Dříve převažovalo sobectví privátní nebo regionální.  Leckde  přežívá sobectví nacionální a rasové. Ale mezi myslícími  lidmi se tyto  podoby už natolik znemožnily, že je obtížné  zastávat je a hájit je racionálně.  Hřích či jeho hlavní  projev, sobectví, dozrál tím, že se začal projevovat globálně.

4. S trochou zjednodušení a nepřesnosti lze říci,  že žijeme nyní v epoše  globalizace. Nejde o to, k jakékoli  globalizaci přitakat nebo ji striktně  odmítat. Obojí je primitivismus.  Je třeba se ptát: Jaká globalizace? Globalizace moci  ekonomiky, průmyslové expanze a mezinárodního kapitálu přes  hlavy lidí a na jejich účet? Nebo globalizace svobody, lidských  – ale i dalších!  – práv, solidarity s bídou všeho druhu,  globalizace lidské péče o stvoření,  globalizace odpovědnosti?  O těchto otázkách je dnes celá literatura. Velmi  pronikavá  je analýza Lucase Vischera, na niž navázal ve svém referátu  prof.  Mezřický. Ukazuje se, že globalizace toho, čemu se říká  ekonomický růst, tedy globalizace „kvantitativní“,  brání, ba znemožňuje globalizaci  „kvalitativní“. Požadavek  stálého ekonomického a průmyslového růstu znamená  vposledku  jen stále rychlejší odřezávání větve, na které sedíme.  Chystáme sami  sobě globální katastrofu a úsilně před ní  zavíráme oči. Proto říká Vischer  správně: Podmínkou naděje  pro lidskou budoucnost naší planety je obrat.  Řekněme  zatím předběžnou zkratkou: Obrat od kvantit ke kvalitám, od  snahy mít  (co nejvíc) ke snaze být; tak to formuloval už před  lety Erich Fromm. Tedy obrat  od sobectví k altruismu, od soběstřednosti  k lásce, od lpění na vlastním pohodlí  k odpovědnosti za  celé stvoření. Možná přesněji: Obrat k nové hodnotové  stupnici,  na jejímž vrcholku už nebude já, ani individuální ani kolektivizované,  ba ani globalizované, tedy žádné mé či naše nároky, ale  potřeby mého bližního,  ať člověka nebo kteréhokoli tvora.

5. Myslit na druhého dříve než na sebe, podřizovat  své potřeby jeho potřebám,  stále znovu přemáhat osobivé  nároky vlastního já, vlastního nitra a vlastního  srdce, to  je cesta, na kterou nás volá Ježíš: Kdo by chtěl svůj život  zachovat,  ztratí jej (Mk 8,25; Lk 17,33). Takovému postoji a  počínání se odedávna říkalo  oběť. Pozor, oběť nikoli  jako obřad, ale jako postoj, kdy jsem celý prodchnut  obětavostí.  Řešením celosvětové krize dozrávajícího globalizovaného  sobectví  není jen odpovědnost, která střízlivě zvažuje  možnosti, ale z odpovědnosti  rostoucí obětavost, hotovost  k oběti. Například k dobrovolnému snižování životní  úrovně  v bohatých zemích, mezi které ovšem patříme, aby se najedli  ti, kdo  hladoví.

Dá se to shrnout jedním slovem: Klíčem  k budoucnosti je oběť. Bez ní  se všichni časem utopíme  v sobectví, vedoucím k smrti. Platí to pak doslova a do  písmene.  Každý život tvoří oběť. Kdyby se matka nevzdávala nároků  svého já pro  své dítě, nevychová je. To dítě jí zahyne.  Přes instinkty to tuší i zvířecí nebo  ptačí matka. Poslouchá  své instinkty a tak jde skrze ni život dál. Kdežto my  lidé  jsme tvorové rozbitých instinktů. Moudrý instinkt sebezáchovy  (i zachování  rodu atd.) v nás pervertoval a degeneroval do  bezbřehého sobectví.

6. Je-li tomu tak, vyvstává vážná  otázka: Jak je možné, že život jde ještě  vůbec dál? Je  to proto, že mezi námi jsou ti, kdo – možná jen skrytě – žijí  z  moci oběti. Co to znamená? Jsou hotovi dávat víc než sami  nárokují, jsou hotovi  unést víc, než na ně ve společnosti  připadá. Dělají víc než musí, a tak jimi  prostupuje životodárná  moc oběti do světa a do lidské společnosti.

Svět při  životě neudržují mocní vladaři, soběstřední boháči nebo  vychytralí  ideologové, nýbrž ti, kdo trpí a jsou ochotni  trpět. Ale odkud se v nich bere  tato síla? Odpovědět na tuto  otázku znamená překročit ze světa faktů do světa  víry.  Nemohu jinak než tu vyznat svou víru, že tato síla, tato hotovost  k oběti  není z nás ani jen z přírody, pokud přírodou rozumíme  to, co je dostupné  empirickému poznání a vnější evidenci.  I když tuto sílu můžeme zahlédnout i v  přírodě, třeba  u obětavých ptačích rodičů. Nebo ji můžeme ztotožňovat  s Přírodou  a všeobsahujícím Bytím. Jsem však přesvědčen,  že pravý původ této síly znají jen  ti, jimž byly shůry  otevřeny oči: Tato síla je z Boha. Bůh dává svému stvoření  sílu trpět pro druhé a tak rozhojňovat život.

Křesťansky  vyjádřeno: Ve všech trpících trpí a všecky trpící podpírá  a nese  ten první vítězný Boží trpitel – Kristus. To zjevuje  Golgota, to sděluje Nový  zákon. On vzal na sebe nejen naše  hříchy, nýbrž všecku bolest celého světa a  nese ji nyní  dál v milionech svých nejmenších bratří nebo, podle apoštolova  vyjádření, svých údů. S nimi tvoří jediné veliké duchovní  tělo, v němž je sám  hlavou. Odtud, z něho, tedy z hlavy,  proudí do všech, kteří jsou v něm, síla k  nesení utrpení,  moc oběti, jedním slovem láska. Ta se nikdy nerodí sama ze sebe,  nýbrž pochází z Boha, který sám je Láska, a tím z Krista.

V Ježíši Nazaretském, vyznávají všichni křesťané,  se nám zjevila tato  vesmírná Boží láska. V něm, umučeném  a přece věčně živém, přišla k slovu moc  oběti jedinečným  způsobem. Proto o něm apoštol vyznává, že On je vtělené  Boží  slovo.

On nese mocí oběti celý svět v každém  okamžiku znovu. Je mu přítomen ve všech  svých údech, ve  všech obětavých, nezištných, nesobeckých, pokorných a  trpělivých.  Skrze ně tu koná dál své dílo.

A toto dílo lásky,  tato moc oběti je klíčem k budoucnosti světa.  Jestliže  se k ní obrátíme zády, zahyneme ve svém sobectví. Neboť odplata  za  hřích je smrt. Ale podle původního znění v Řím 6,23  jde o odplatu Hříchu jako  mocnosti. Kdo se s touto mocností  spolčí, kdo se jí vydá do služby, dostane od  ní zaplaceno  – smrtí. Hřích je tu zosobněn, personifikován jako vladař,  který  odměňuje ty, kdo se mu poddali, a to smrtí.

7.  Samozřejmě je možno neblahou setbu sobectví mírnit. Pak je  to podobné,  jako když se přiřezává strom. Zůstává ale  nebezpečí, že z jeho kořenů vyrostou  nové výhonky. Vykořenit  sobectví nelze žádným vnějším opatřením, nýbrž jen mocí  oběti, tedy láskou, která se odevzdává bez ohledu na to,  co to vynese. Takže  nakonec budoucnost lidstva a celé  planety je úzce propojena s tím,  zdali lidstvo najde cestu  k obratu, přesněji k pokání, zdali  se opravdu  „obrátí“, tj. začne-li žít z moci oběti. Budoucnost se  nám otevře jen  tehdy, budeme-li hotovi přivolit k tomu, aby  nám život zítřka, život našich dětí  a vnuků, byl důležitější  nežli naše pohodlí a jeho „růst“.

Z toho vyplývá:  Myslit dnes jinak než globálně je ovšem anachronismus. Ale  také:  Myslit dále sobecky znamená podílet se na zítřejší kolektivní  sebevraždě  lidstva. Lidé si představují, že Boží soud  znamená, že jakýsi rozhněvaný bůh  srazí hříšné lidstvo  bleskem. To je ovšem mýtická představa. Je to docela jinak:  Bůh nás nemusí trestat a soudit. Vše si obstaráme sami. Stačí,  když se Bůh  odmlčí. Soudící Bůh je mlčící Bůh, takový  Bůh, který nás přenechává důsledkům  našich činů.

Nevíme,  zdali je ještě čas nebo je už pozdě. Zázrak nového omilostnění  a dar  nové lhůty však mohou čekat jen ti, kdo se odřekli  sobeckého včerejšku a  otevřeli moci Kristovy oběti.

(Původně vyšlo Teologické texty 2002/2)

Převzato z webových stránek:
http://www.teologicketexty.cz/index.php?s=clanek&kod=2005-04-08%2010:23:57&nadpis=Budoucnost-otevrena-obeti

Poznámka: Jednotlivé body pro větší přehlednost textu zvýraznil Milan Kola

Hansi

Vzpomínkových knih je na knižním trhu mnoho a jsou stále oblíbené. Hansi od Marie Anny Hirschmannové patří k těm, které stojí za to číst. Autorka, sudetské Němka, pochází z českého pohraničí. Vyrůstala jako sirotek u náhradních rodičů, a proto se snadněji v době dospívání přimkla k národně socialistické ideologii. Kniha mistrovsky popisuje vnitřní prožitky a myšlenkové pochody člověka, který bezmezně věří státu a jeho vůdci. Díky tomu pochopíme, jak bylo možné, že se lidé nechali Hitlerovým režimem získat. Nahlížíme do nitra dívky, která viděla svět očima nacistické ideologie. Bohužel zde není ani slovo o jejím vztahu k Židům, zato je zde vylíčen autorčin vztah k Čechům.

Nejpůsobivější je scéna, ve které má Hansi dopravit vlakem na určené místo několik německých dětí. Když se nemohou dostat do přeplněného vlaku, pohrozí mladá nacistka českým železničářům jednotkami SS. Brzy na to se ale nacistická Třetí říše zhroutila a Hansi se stala z příslušnice vyvolené rasy příslušnicí poraženého národa. Kniha popisuje, jak tuto proměnu různí stoupenci režimu prožívali. Ona sama ani po skončení války zločinný charakter nacismu plně neprohlédla a nedokázala jej kriticky reflektovat. S koncem Třetí říše se vyrovnala pouze díky vnitřnímu závazku, že už nikdy nesmí uvěřit žádné ideoologii. Její prohlédnutí zločinnosti samotného hitlerovského režimu bylo však postupné a trvalo řadu let.

V následující části kniha na základě Hansiných vzpomínek líčí úděl sudetských Němců v Československu po skončení války. Hansi vypráví příběhy, které odhalují brutalitu Rusů a nevyzpytatelnost Čechů. Popis života v pracovním táboře patří k vrcholům knihy. Pro leckoho možná budou tyto řádky těžko přijatelné, protože bývalá nacistka zde líčí krutost Čechů a Rusů. Pokud však přijmeme skutečnost, že zde vypráví konkrétní žena své autentické prožity a pocity, lze tuto „zaujatost“ spíše ocenit.

Vyprávění Hansi Hirschmannové pokračuje popisem útěku do Západního Německa, kde se snažila uchytit a začít nový život. Trochu černobíle líčí kontrast mezi krutostí Rusů a velkorysostí Američanů, kteří s Němci jednají především jako s lidmi. Nicméně situaci statisíců uprchlíků v Německu i nevraživost starousedlíků vůči nim zachycuje kniha velmi věrně a působivě.

Poslední část knihy se odehrává ve Spojených státech Amerických, kam se Hansi s manželem přestěhovali v 50. letech. I v této části si zachovává kniha vysokou míru autenticity vyvolanou subjektivním vnímáním nového světa očima německé ženy. Autorka nastavuje zrcadlo blahobytné přejedené Americe, která chce zachraňovat svět, ale trvá současně na zachování svého bohatství a pohodlí. Objevují se však i lidé nezištní a obětaví, kteří mladé rodině v době jejích amerických začátků pomáhají. Autorka se snaží zachytit Američany plasticky a chce se vyhnout zjednodušením.

Velkou předností knihy je, že končí v tu správnou chvíli. Je to právě v tom okamžiku, kdy se rodině začne dobře dařit. Už se tedy nedočteme o Hansiných úspěších, o životě rodiny patřící do střední vrstvy, ani o autorčiných zahraničních cestách či jejích významných známých. Jen z obrázkové přílohy poznáváme, že Hansi hodně cestovala, osobně se znala s Coriie ten Boom a dalšími známými osobnostmi a nejspíš byla velmi úspěšná. Citlivá autorka nic z toho však do knihy nezařadila a uchránila nás tak od laciného a protivného bulvárního čtení, byť by se jednalo o bulvár křesťanský. V její biografii nemá místo nic, čím by se mohla ona sama chlubit. Naopak – popisuje pouze tu část života, kdy byla naivní, hloupá, snadno manipulovatelná a nešťastná. Kniha je vlastně svědectvím o jejích neúspěších a prohrách, přes které však postupovala dál. Jako červená nit se zde vine motiv, který tomu všemu dává smysl: je to skrytá Boží ochrana. Navzdory naivitě a hlouposti, navzdory snaze dělat vše po svém, navzdory tělesné a duševní slabosti je Hansi předmětem péče někoho, kdo svět vidí z obrovského nadhledu. Bůh zde není líčen propagandisticky nebo agitačně. Jen mimoděk se autorka zmiňuje o své dětské víře a o její ztrátě, o poválečném setkání s křesťany i o nalezení Ježíše Krista. Popis křesťanské konverze není vůbec efektní a čtenáře, který se pohybuje v církevním prostředí, skoro napadne, zda Hansi tzv. obrácení prožila. A právě v tomto nepatetickém a civilním popisu nalezení víry možná tkví hlavní myšlenka knihy: navzdory lidské slabosti může v životě každého člověka zvítězit  Boží milost.

Hansi je kniha, kterou mohou číst jak lidé věřící, tak agnostici a ateisté. Atorka v ní nechce na prvním místě zachytit své vzpomínky, nýbrž jejím cílem je prostřednictvím vzpomínek něco sdělit čtenáři. Čtenář je v centru pozornosti, s ním vede autorka dialog. Tomu podřizuje i to, jak prezentuje samu sebe – jako naivní, slabou, bojácnou a křehkou. Tato sebestylizace však umožňuje čtenáři přijmout právě ten úhel pohledu, ve kterém autorka své zážitky podává. Ačkoli je stále ve středu dění ona sama, není nám protivná, protože zde není ani stopa po sebeospravedlnění, obhajobě postojů či prezentaci svých dobrých vlastností. Pokud autorka popisuje nějaký dobrý skutek, který učinila (záchrana dítěte na hranici mezi východní a západní zónou Nemecka), vždy samu sebe ve vyprávění nějak shodí (dítě zachránila náhodou a ve strachu, aby je pláčem neprozradilo). Tento sebe-shazující princip se táhne celou knihou a činí autorku velmi sympatickou. Vyprávění se navíc nezdržuje detaily, které nemají místo v celku autorčina sdělení posluchači. Díky tomu je kniha dynamická, místy až napínavá.

Kniha Hansi je překladem z anglického originálu. Nelze než pochválit překladatelku Zuzanu Kempnou za dobře odvedenou práci. Také vydavatel, kterým je Infiniti art z Českého Těšína, si zaslouží pochvalu za kvalitní papír, tisk a pěknou obálku. Největší pochvalu si však zaslouží autorka, která touto knihou ukázala, že je nejen dobrou spisovatelkou, ale i moudrou a citlivou ženou.

Anna Marie Hirschmann: Hansi. Infiniti art, Český Těšín 2008.

Petr Vaďura (Živé slovo 3/2009)

Ekumena

To slovo je dost ošklivé. A mnozí mají za to, že označuje i ošklivé  skutečnosti.

Kdysi mi došel email, ve kterém mě jeden známý přesvědčuje, že podpis ekumenické charty znamená, že se všichni protestanté vrhají do chřtánu katolické církve. Text jeho dopisu doslova bil na poplach.

Pro mě je ekumena něco jiného.

V roce 1997 jsme se přistěhovali do Tachova a nikoho jsme zde pořádně neznali. Několik dní po našem příchodu se u mě stavil katolický kněz a nabídl mi spolupráci. Ta trvá, i když s menší frekvencí, spolu s naším přátelstvím dodnes. Adventista Jiří Beneš se stal jedním z hlavních učitelů našich biblických škol a s evangelíkem Janem Hellerem jsme natočili tolik pořadů do rádia, až je z nich kniha. Pravoslavný kněz nás s rodinou pozval na setkání zástupců různých církví u sebe na zahradě. Zabil pro tuto příležitost prase a hostil nás jako krále. Řeckokatolický kněz mě zase svezl na vysílání, když jsem byl v nouzi a nemohl jsem sehnat řidiče. Sestra z Církve bratrské mě na počátku mé cesty s Bohem vedla k obrácení a manželé z Křesťanského společenství pozvali mě a mou budoucí manželku několik dní před svatbou k sobě, aby s námi probírali, jak takové manželství v praxi funguje.

Dlouhá léta jsem měl zázemí a domov v Křesťanských sborech. V Tachově toto společenství není, a proto jsme začali navštěvovat sbor Evangelické církve metodistické, kde jsme se posléze stali i členy.

Mnoho let jsem pracoval jako misijní pracovník “na volné noze”. Na naši práci a živobytí přispívali jednotlivci a společenství z různých církví a denominací. Když jsem před několika lety byl týden hospitalizován, přivedl mě kazatel našeho metodistického sboru na myšlenku, že bych měl být zaměstnancem církve pro práci v rozhlase. Zatelefonoval jsem plzeňskému biskupovi Františku Radkovskému a za měsíc už jsem byl na půl úvazku pracovníkem biskupství. Za další tři měsíce mě na další půl úvazek zaměstnala moje vlastní církev.

To vše je pro mě ekumena. Nebojím se jí, protože jsem v ní poznal lásku. A láska a strach jaksi nejdou dohromady.

Dva penízky chudé vdovy

Ve známém evangelijním příběhu Ježíš ocení dva malé penízky, které chudá vdova darovala do chrámové pokladnice. „Ostatní dali ze svého přebytku, ale ona dala vše, co měla,“ ocenil ji Mistr.

Každoročně probíhá v Tachově modlitební týden křesťanů různých církví za jednotu křesťanů, který pořádá Česká biskupská konference. Účastní se jej pravoslavní, římští katolíci, řečtí katolíci, husité a sem tam i pár metodistů. Pravidelně to bývá kolem třiceti lidí, jejichž věkový průměr většinou převyšuje šedesátku. Součástí bohoslužeb bývá sbírka. Její výtěžky – několik stokorun – dáváme každý rok někomu jinému. Jednou jsme podpořili Českou biblickou společnost, jindy protidrogové centrum ve městě. Letos jsme se rozhodli peníze poslat do Černošína, kde skupina věřících lidí provozuje denní stacionář pro postižené děti.

Po skončení modlitebního týdne nás navštívil jeden ze zaměstnanců tohoto stacionáře: „Pořádali jsme nedávno akci pro sponzory našeho zažízení. Objednali jsme bowling a po krátké prezentaci naší práce proběhla sbírka. Přítomni byli samí podnikatelé. Vybralo se asi tři tisíce korun. Vy jste mezi sebou při modlitebních setkáních vybrali čtyři tisíce šest set. Moc jste nás povzbudili. Děkujeme.“

Tradiční tachovské církve většinou připomínají sbor v Sardách, kterému Ježíš píše: „Vím – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev.“ Až zemřou poslední babičky, zůstanou pouze prázdné kostely a několik nezaměstnaných duchovních. A přece toto „nic“ dalo dohormady čtyři a půl tisíce korun na dobrou věc. Třeba to bylo to poslední,  co jsme udělali. Anebo to první, co signalizuje nový začátek? Vždyť ty církve nemohou být ještě mrtvé! Dokud nám přeci leží na srdci bída tohoto světa, žijeme. A dokud žijeme, budeme Bohu připomínat existenci malých postižených dětí. Slzami, modlitbou – i svými penězi.

Petr Vaďura (Slovo a život 1/2009)

Dobré ráno, milí posluchači…

Je sobota podvečer. Video nahrává film o Davidovi, na který asi nebudu mít čas se podívat. Připravuji Křesťanskou vlnu na příští sobotu. Celé odpoledne jsem stříhal rozhovor, který jsem před týdnem natočil, poslouchal a upravoval předtočené příspěvky a hlavně vybíral písničky. Pořad je o otcovství a já jsem si usmyslel, že se v něm všechny písně budou nějak tohoto tématu týkat. Vybíral jsem je asi tři hodiny.

Teď už jen napsat scénář, natočit průvodní moderaci a pak to všechno seskládat dohromady. Snad to nebude moc dlouhé, slovo musí končit v 52. minutě a hudba v 57. Nevím, kde mám pořád ty pětimínutové písničky na konec pořadu brát.

Jdu do ložnice, kde se dá jako v jediné místnosti našeho panelákového bytu natáčet, Kvůli akustice. „Buďte teď pět minut zticha!“ křičím do bytu na své čtyři děti a manželku. Sednu na postel, vybalím nahrávací zařízení; hlavně správně propojit všechny dráty.

„Dobré ráno, milí posluchači, od mikrofonu Křesťanské vlny vás zdraví…“ „Prásk!“

Co to je!? Zvenku se ozývá jedna rána za druhou a křik. Před samoobsluhu se dostavili prkénkáři. Dělají takový rámus, že se v tom natáčet nedá. Jednou jsem je požádal, aby byli pět minut zticha, ale dnes na to nemám sílu. Balím a jdu do koupelny. Ta je akusticky taky dobrá, ale hrozí v ní riziko, že někdo z domu zapne větrák, který pak bude několik minut hučet.

„Dobré ráno, milí posluchači, od mikrofonu Křesťanské vlny …“

Hurá, povedlo se, všichni v bytě byli zticha, větrák nehučel. Teď to propojit s počítačem, stáhnout, sestříhat… Rutinně provádím ty tisíckrát vykonané operace.

Musím vyčistit paměť nahrávacího zařízení, v pondělí jedu do Prahy natáčet. Mažu tedy všechny staré nahrávky, které v přístroji mám. Teď už jen odpojím nahrávací zařízení a můžu začít pořad sestavovat. Stáhnu si znělku a hledám moderaci, kterou jsem před chvílí natočil a sestříhal. To snad ne! Ona tu není! Smazal jsem ji, když jsem čistil přístroj od starých příspěvků. A v počítači jsem ji neuložil. Takže znovu – jdu nejprve do ložnice – prkýnkáři stále hlučí. Obsazuji tedy koupelnu a modlím se, aby nikdo v domě nešel na záchod a nezapnul ventilaci. Povedlo se. Sedám k počítači a znovu dělám, co jsem už jednou udělal. Kolem devátě večer je hotovo. Ještě pořad vypálit na CD, popsat, vypsat hlášení o použitých písních, udělat kopii bez písniček na rozhlasový web, připravit jednu kopii pro TWR a celý pořad kvůli kontrole poslechnout, zda se v něm neukryl nějaký šotek. O půl jedenácté končím. Díky Pane, začíná mi víkend.

Petr Vaďura (Živé slovo 4/2007)

Blázen

Chodí k nám do sboru už mnoho let. Je to blázen, přesněji řečeno nemocný člověk – schizofrenik.Chová se různě, podle toho, jak s ním jeho choroba zápasí. Někdy se modlí, jindy pláče, občas během shromáždění silně vyrušuje, většinou je však tichý a klidný.

Jednou dostal náš sbor pozvánku od sousedního sboru, abychom spolu prožili společné shromáždění. Hostitelský sbor je velký, vše v něm funguje jako švýcarské hodinky a velmi se v něm dbá na bibličnost všeho, co se ve shromáždění koná. Probíhalo shromáždění s Večeří Páně. Tu se během modlitební chvíle postavil náš blázen a modlil se… za svého mrtvého otce, aby mu Pán Bůh umožnil ještě uvěřit a být spasen. „Amen.“ Znali jsme tyto modlitby za zemřelého otce a žijící matku – aby uvěřili. Mnohokrát jsme se pokoušeli mu vysvětlit, že se za mrtvé nemodlíme, protože… Ale vysvětlujte něco bláznovi. On chtěl, aby jeho rodiče patřili Pánu – proč by se tedy za ně nemodlil. A choďte za bláznem s teologií. U nás ve sboru jsme tedy tyto modlitby tolerovali ve víře, že Hospodin je milostivý a hledí k srdci. Jenomže teď se za svého mrtvého otce modlí tady, v tom z nejpravověrnějších sborů – a ještě při Večeři Páně!

Po shromáždění jsme se snažili starším hostitelského sboru vysvětlit, že ten člověk je blázen – tak ať se na něj i na nás nezlobí. Kývali hlavami.

Za několik týdnů se objevil dopis jistého biblického učitele z Ameriky, rozebírající herezi bující v našem sboru: modlitby za mrtvé. Naštěstí se našemu bláznu nedostal do ruky a my jsme jej s tichým povzdechem vyhodili do koše. Ano bylo by tak jednoduché se toho blázna zbavit. Stačilo by mu říci, že sem chodit nemůže, protože tohle je církev, ne ústav pro blázny. Jenomže ten člověk nám po každém shromáždění se slzami v očích děkuje: „Já jsem tak rád, že mezi vás smím chodit. Že vás mám. Mě nikde nechtějí a vy jste jediní, kdo mě přijímá, i když jsem blázen.“ No vážně, vyhoďte takového člověka! K čemu by pak vlastně ten náš sbor byl?

A že se modlí za mrtvého otce? To necháváme Hospodinu. Všichni však věříme, že jemu to nevadí. On přece dobře ví, kdo je blázen…

Petr Vaďura (Živé slovo 2/2008)

TOPlist