Články

V této rubrice nalezne čtenář články a úvahy.

Krize v rodině

rozhovorKrize v rodině
(Rozhovor Petra Vaďury s Ivanou Koryčánkovou)

 Paní Koryčánková, vy jste prožila se svým synem sedm let velkého trápení. O co šlo?
S manželem máme jednoho syna Roberta, kterému je dnes víc než 30 let. Jsme úplně normální rodina, jakých je spousta. Náš syn byl velice temperamentní, šikovný a celkem i rozumný a hodný kluk. Sportoval – věnoval se hokeji, chvíli i tenisu. Hodně se zabýval hudbou, protože je po manželovi muzikální – hrál na flétnu a později na violoncello. Asi ve třinácti letech se s ním však najednou stala změna. Ze dne na den opustil všechno, co měl dřív rád. Přestal sportovat, přestal navštěvovat uměleckou školu. Objevilo se záškoláctví a naše vztahy s ním se prudce zhoršily, protože najednou neuznával žádné autority. Tato změna nastala někdy v roce 1992, což pro nás s manželem byla jinak doba radostná, neboť jsme upřímně vítali změny v naší zemi. Všechno se však tehdy měnilo a události u nás doma mě najednou uvrhly do chaosu. Měla jsem pocit, že už se nevyznám vůbec v ničem.
(Pokračování textu…)

Krize lidství v díle Terrence Malicka

rozhovorNa konci léta byl do českých kin uveden nejnovější film současného amerického režiséra Terrence Malicka Strom života. Dílo vyvolalo poměrně značný a rozporuplný ohlas. Proto jsem požádal o rozhovor znalce Malickova života a díla, jezuitu a katolického kněze Petra Vacíka z Akademické farnosti Praha.

Kdo je Terrence Malick?
Odpověď na tuto otázku by si přálo znát mnoho lidí. O tomto významném tvůrci toho totiž moc nevíme. Narodil se v roce 1943 ve Spojených státech Amerických. Pochází z rodiny, která má vazby na východní křesťanství, jímž je on sám ovlivněn. Daleko více však je ovlivněn západní filosofií, kterou studoval v polovině 60. let nejprve na Harvardu, později v Oxfordu. Zde začal pracovat na doktorátu a současně překládal Martina Heideggera do angličtiny. Doktorát z neznámých důvodů nedokončil (podle neoficiálních informací měl konflikt s vedoucím své práce). Opustil Oxford a vrátil se do Ameriky. Zde se usadil nejprve v Massachusetts, kde v Bostonu vyučoval filosofii na MIT (Massachusetts Institute of Technology), což je jedna z nejvýznamnějších technických univerzit na světě. Po roce toto místo opustil a přešel k novinařině. Pracoval pro několik významných amerických týdeníků, jezdil po světě a připravil například zajímavý článek o Che Guevarovi. Ani tuto práci však nevykonával déle než rok a koncem 60. let přesídlil do Hollywoodu. Zde v AFI (American Film Institute) vystudoval film a stal se rrežisérem.
(Pokračování textu…)

Werner Oder

rozhovorMilí posluchači, v dnešním pořadu je naším hostem Werner Oder, člověk, který má velmi zvláštní životní zkušenost. Jeho otec byl totiž nacistický zločinec Werner Oder, který působil v jednotkách, které vraždily Židy za 2. světové války. A my si dnes budeme povídat o tom, jak je možno se s takovým rodinným dědictvím vyrovnat.

Pane Odere, vítejte v našem vysílání, dobrý den. A ještě chci také přivítat tlumočnici tohoto našeho vysílání, kterou je Hana Kresová. Dobrý den.

Werner Oder se narodil v roce 1951. Pane Odere, kdy se vlastně Vaše matka s Vaším otcem seznámila?

Moje maminka na konci války, když Rusové obsadili Německo, utekla z Berlína do Rakouska. Utíkala vlastně o život, protože Rusové se k zajatcům nechovali moc příjemně. Takže utíkala v noci, musela se přestrojovat a byl to pro ni velmi stresující zážitek. Když se dostala do Rakouska, hledala někoho, kdo by jí nabídl bezpečí, kdo by jí zajistil ochranu. A můj tatínek byl pohledný muž, který jí toto všechno nabízel. Takže se s ním setkala tam a tam si ho vzala.
(Pokračování textu…)

O náboženském strachu

Devastující důsledky náboženského strachu se mi naplno objasnily v rozhovoru s jedním známým. Bavili jsme se o přístupu k Písmu a o obrazném chápání některých biblických míst. Vzpomínám si, že ten člověk několikrát řekl: „Já mám strach, že…“ Že to druzí špatně pochopí, že se zpronevěříme Písmu, že nebudeme dost věrní, že se z nás stanou liberálové, že si to někdo špatně vysvětlí, že … Tehdy mi došlo, že ten člověk žije v zajetí strachu!
Strachem je ovládáno velké množství křesťanů. Důsledky jsou smutné a dalekosáhlé, neboť tito lidé se bojí jak myšlenek, tak slov, ale především lidí, kteří tato slova vyslovují. Jelikož se pohybujeme v oblasti náboženství, dotýká se tento strach niterných oblastí života. Snad proto jsou jeho důsledky tolik devastující. Uveďme několik příkladů:

1. Strachem spoutaní lidé žijí v bezpečném uzavřeném myšlenkovém světě. Jeho pravdivost nikdy nezpochybňují, neboť vědí, že kdyby se jim narušila třeba jen část složité myšlenkové konstrukce, začne se jim postupně hroutit všechno. Paradoxní je, že ačkoli se vše točí kolem Pána Boha, je tento myšlenkový svět na Bohu vlastně nezávislý. Proto se tito lidé bojí nad tématy, která by jejich náboženský systém mohla narušit, byť jen přemýšlet, neřku-li, že by se jimi vážně a poctivě zabývali. Důsledkem toho je, že čtou jen prověřené knihy, stýkají se pouze s „bezpečnými“ lidmi, chodí jen na taková místa, která je neohrožují. 
2. Lidé ovládnutí strachem nedokáží věřit svou vlastní osobitou vírou. Ve svém poznávání Boha se obávají riskovat a také v církvi se bojí cokoli nového a osobitého podnikat. Vědí, co by měli: pravidelně číst Bibli, modlit se, vystříhat se zlého. Pokud mají dost vůle a tyto náboženské povinnosti plní, jsou přesvědčeni, že jejich život je v pořádku. Nedokáží-li však své náboženské povinnosti plnit tak, jak si myslí, že to od nich Bůh chce, propadají malomyslnosti. Bůh není pro ně „TY“ ve vztahu, nýbrž je to „NĚKDO“, kdo má nároky.
3. Neblahým důsledkem strachu u věřících lidí je tendence znepříjemňovat život druhým lidem. Strachem spoutaní křesťané mají ve zvyku sýčkovat, zakazovat, nařizovat, bránit druhým v iniciativě, varovat před nebezpečím; a pokud jejich varování není vzato vážně, dávají ostentativně od všeho ruce pryč.
4. Pokud se strachem nechávají ovládat lidé, kteří stojí v církvi v nějakém autoritativním postavení, projevuje se tato negativní emoce silnou touhou po moci, pocitem odpovědností za druhé i za „dílo Boží“ (což je mnohdy pouze jejich představa) a snahou chránit „ovečky“ před skutečným či domnělým hříchem i proti jejich vůli. Je-li náboženským strachem spoután člověk, který v církvi káže, musí věřící snášet promluvy plné zákonictví, neustálých varování, sypání hlav popelem a vztyčených prstů. Pokaždé jsou před něčím varováni a je jim naznačováno, že jejich víra a náboženské výkony jsou prostě nedostatečné.
Náboženský strach je zvláštní kategorií strachu. Jeho podstatou je obava, že bychom my nebo kdolikoli jiný mohli svým jednáním, slovy či dokonce myšlenkami ublížit Pánu Bohu či jeho dílu. Je to strach o Pána Boha, kterého musíme chránit a bránit.

Příčiny náboženského strachu
Příčina náboženského strachu často nespočívá v duchovní oblasti, ale spíš v oblasti osobnostní nezralosti. Většinou jím trpí člověk, který si není jist sám sebou a neustále potřebuje sebe samého potvrzovat. Jeho hlavní starostí je, jak se na něj dívá Hospodin a také druzí lidé. Jelikož si takový člověk není sám sebou jist, musí se neustále snažit vylepšovat si před Bohem své image. Odtud ona křečovitost v projevech zbožnosti, ale i obava z jakéhokoli přešlapu. Stejný pocit mají takoví lidé i před lidmi v církvi. Proto většinu své energie věnují na to, aby o sobě vytvořil pozitivní obraz, který pak samozřejmě musí se značným úsilím udržovat.

Vedle osobnostních slabostí je zdrojem náboženského strachu také nedostatek víry. Člověk spoutaný tímto strachem nedokáže uvěřit, že Hospodin jej přijímá takového, jaký je, a to pro zásluhu Pána Ježíše. Tvrdí, že tomu věří, ale ve skutečnosti musí sobě i Bohu svou duchovní kvalitu a zbožnost neustále dokazovat. Současně propadá pocitu, že Hospodina a jeho věc je povinen bránit a jakoukoli možnost jeho znevážení postihovat.
Náboženský strach může mít své počátky i ve špatném vedení v počátcích duchovního života, případně ve falešné náboženské výchově v dětství. Rodí se tam, kde je Bůh představován jako přísná autorita, aniž je tento obraz vyvážen poukazem na jeho milosrdenství a lásku. Jinou příčinou tohoto strachu je přeceňování role člověka ve vztahu s Bohem, jeho věrnosti a zbožných úkonů. Náboženský strach se rodí také tam, kde jsou věřící neustále upozorňováni na nějaké nebezpečí, kde se církev vymezuje slovy: „Nejsme jako oni.“ Pojetí života věřícího jako stálého boje, v němž je permanentně třeba čelit nějkým nástrahám, se může velmi snadno zvrhnout do patologie strachu. Jesliže má věřící člověk pocit ohrožení ze strany světa, ostatních církví a příslušníků jiných náboženství, je-li stále varován před falešným učením a falešnými náboženskými projevy, nebude zcela jistě schopen normálních vztahů s druhými lidmi, a už vůbec ne s křesťany jiných denominací, byť je nazývá „bratry v Kristu“.

Jaké je řešení?
Písmo říká: „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1J 4,18) Zvláštní je, že pisatel zde nemluví o lásce k Bohu, ale o lásce k druhým lidem. „Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.“ (1J 4,11) Cítím-li se být druhými lidmi (a možná také samotným Pánem Bohem) ohrožován, jsem-li plný neodpuštění a závisti, představují-li pro mne druzí lidé především konkurenci, je jediným řešením pokání, tedy lítost, vyznání hříchu před Bohem postupná proměna smýšlení. Musím však nejprve přijmout samého sebe, musím se smířit s tím, kým jsem a jaký jsem. Teprve potom se mohu začít učit přijímat i druhé lidi. Teprve když je začnu milovat, budu respektovat jejich jinakost, odlišné názory a jiný přístup k životu. Podle Janovy epištoly právě takové postoje strach dokonale vyhánějí.

Závěr
Strach vede k agresivitě, manipulaci, odsuzování, pomluvám a mocenskému jednání. Strach je jedním z nejúčinnějších nástrojů Zlého, jímž ničí církevní společenství. Ježíš na kříži zemřel i proto, abychom už nemuseli žít ve strachu. Abychom se však náboženského strachu dokázali zbavit, musíme si jej začít uvědomovat. Jak na to? Zkusme začít třeba tím, že budeme poslouchat svou vlastní řeč. Kolikrát v rozhovoru s bratry a sestrami o církvi, službě, Písmu a duchovních otázkách říkáme: „Já mám strach, že…“?

Co je v životě důležité

Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma? Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.

Tahle slova nás dnes mohou až provokovat. Možná však provokovala už Ježíšovy současníky, co myslíte?
Myslím, že ano. Smyslem našeho rozhovoru nad nimi však bude ukázat, že se nejedná o výroky provokativní, nýbrž skoro pragmatické, ovšem pouze v takové životní perspektivě, která je nám zde předestřena.

Jako nejzávažnější slovo celé perikopy mi připadá Ježíšův pokyn: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Co znamená hledat Boží království?
Zajímavé je, že království Boží se nebuduje, ale hledá. Většina historických pokusů o jeho vybudování na této zemi dopadla špatně. Někde jsem přišel ke sbírce básní z padesátých let; v jedné z nich se veršuje o tom, jak vybudujeme na zemi říši stokrát lepší než tisíc království nebeských. Ve srovnání s realitou to působí jako špatný vtip. Království Boží se nebuduje, neboť se jedná o hodnotu či skutečnost již danou, připravenou. A přesto to není něco, na co jen čekáme, abychom to mohli pasivně přijmout. Pod slovy „hledání Božího království“ si představuji úsilí, které musíme vynaložit k nalezení toho, co má budoucnost. Vztah daru a aktivity bych přirovnal k nadání a jeho rozvinutí. O nadaném pianistovi se dá říci, že má dar od Boha, ale kdyby necvičil někdy až osm hodin denně, bude mu to k ničemu.

A co si máme představit pod slovy „království Boží“?
Protože jej Ježíš přirovnává k pokladu v poli, na jehož získání člověk obětuje všechen svůj majetek, lze usoudit, že se jedná o hodnotu převyšující všechno ostatní. Já bych je charakterizoval jako nejzazší cíl života, který vytváří rozhodující perspektivu našeho bytí.

Vysvětlete trochu tu metaforu „království“.
Metafora se vždycky něčím podobá a něčím naopak nepodobá tomu, k čemu je přirovnávána. Království Boží určitě neznamená nějakou mocenskou strukturu s vlastní armádou, policií, berním úřadem a podobně. Součastné se však státu podobá v jednom důležitém ohledu: je to společenství, jde v něm o vztahy mezi lidmi. A jelikož je použito slovo „království“, musíme počítat nejen se vzájemnými vztahy mezi poddanými, ale i se vztahem k panovníkovi, jímž je v tomto případě Bůh sám. Křesťané se kdysi nazývali „pokolení bez krále“, protože jejich panovník nevládne vnější mocí jako králové, které známe z dějin.

Na začátku perikopy je výzva: „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou.“ Ježíš tento požadavek zdůvodňuje slovy: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Co je však špatného na tom, když lidé mají srdce u pozemských pokladů?
Majetek sám o sobě není špatný, špatné je jen to, že  lidé se na něj upínají srdcem. To je velmi neprozíravé, protože  pozemské poklady jsou pomíjivé. Je možno je ukrást, můžou se zkazit, je možno o ně jakkoli jinak přijít. Poklad je zde metaforou takového životního základu, na nějž je možno se opravdu spolehnout. Podle Ježíše není příliš jisté spoléhat se na pozemské poklady, což se nejlépe ukazuje především v dobách krizí, kdy se hroutí banky a bankrotují celé státy. Slovo „srdce“ v bibli neznamená cit, ale spíš rozhodování. Dnes by jeho synonymem nejspíš bylo sousloví „lidské já“. Ježíšův výrok tedy znamená, že člověk, který spojí své já s něčím sice cenným, avšak  pomíjejícím, plánuje svůj život velmi krátkozrace. Jako ten boháč v 12. kapitole Lukášova evangelia. Ten si postavil sýpky, aby v nich uložil všechny své veliké zásoby obilí, a řekl si: „Má duše, máš zásoby na mnoho let; klidně žij, jez a pij…“ Ale Bůh mu řekl: “Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši.“ Víc není potřeba vysvětlovat.

Jak rozumíte další části perikopy: „Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“
Na tomto místě se dostáváme do skupiny výroků, které sem umístil evangelista Matouš pravděpodobně proto, že se nějak dotýkají plánování a dlouhodobých vizí. Jednotlivé výroky však mohly být původně vysloveny při různých příležitostech, a proto se nám může zdát, že jakoby ruší souvislý myšlenkový proud Ježíšova kázání. Z obsahového hlediska se můžeme pozastavit nad faktem, že oko není žádným světlem, nýbrž jen receptivním orgánem. Co je zde tedy řečeno? Jestliže člověk vnímá světlo pomocí oka, pak právě oko zprostředkuje jeho vnímání světa. Je proto důležité, na co se člověk v pohledu na svět zaměří, neboť právě to potom vstoupí do jeho srdce. Nacházíme zde polemiku s představou, podle níž má člověk Pána Boha v sobě. To není pravda. Člověk má v sobě jisté Boží určení, kterému se však může vzdálit, zpronevěřit či odcizit. Vidění světla okem zde tedy znamená zaměření na to, co je jasné, zjevné a nepochybné. V tomto smyslu i tento výrok zapadá do souvislosti kázání: člověk má hledat, co je pro něho dobré, a to dobré pozná podle toho, že to osvětlí celý jeho obzor.

Na perspektivě, s jakou vnímám svět, druhé lidi a své okolí vůbec, tedy velmi záleží. Kdo je škarohlíd, vidí všechno černě, takže jeho oko mu pak žádné světlo nepřináší.
Proto se zde říká: „Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“ Řeč je samozřejmě o celkové orientaci života.

24. verš se vrací k varování před otroctvím majetku: „Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ Kraličtí překladatelé zde použili slovo mamon. Je nějaký sémantický rozdíl mezi mamonem a majetkem?
Zatímco majetek je slovo neutrální a označuje hodnotu, s níž se dá velmi rozumně nakládat, je mamon takové bohatství, na které člověk absolutně spoléhá. Řecké mamonas, které se vyskytuje v originálním znění, je hebrejského nebo aramejského původu a souvisí se slovesem áman, které v pasivu znamená zhruba „být zakotven“. Mimochodem je to patrně tentýž kořen, od něhož je odvozeno slovo „amen“. Mamon je tedy něco, na co se člověk spoléhá, ale jelikož to není ten pravý základ, doplatí na to.

Zase jsme u pokladu, který je buď na zemi, nebo v nebi. Zatímco podle apoštola Pavla je kořenem všeho zlého milování peněz, zde Ježíš varuje před majetkem jako takovým, protože majetek může dát člověku falešný pocit bezpečí. A právě toho se zde dotýkáme.
Milování peněz – to je právě to mamonění, o kterém byla řeč. V Pavlově výroku i v naší perikopě je slovo „milovat“ užito vlastně jako metafora. Penězi přeci mohu disponovat, mohu s nimi počítat, nanejvýš si jich mohu jako těžce vydělaných vážit, ale nemohu je milovat. Milovat mohu druhého člověka nebo Pána Boha. Použití tohoto slova naznačuje, že je zde řeč o značně pokřiveném pohledu na peníze, od nichž musí mít člověk jistý věcný odstup. Z našeho textu může čtenář nebo posluchač nabýt dojmu, že Ježíš žil stylem bezdomovce: chodil se svými žáky od jednoho města k druhému, vyučoval a choval se podobně jako potulní filosofové té doby. Ve skutečnosti však měl naprosto zřetelnou představu o tom, jak by člověk měl s penězi zacházet. Tak např. si vážil žalmových výroků, podle nichž správně hospodařící člověk také dopředu počítá. I svůj potulný život měl celkem zorganizovaný. Dobře si uvědomoval, že je závislý na majetku jiných. V osmé kapitole Lukášova evangelia nacházíme zmínku o skupině zámožných žen, která mu sloužila, patrně i vařila a celou jeho misi také spolufinancovala. V této skupině nacházíme dokonce i manželky vysokých funkcionářů  římských satelitních států z oblasti Palestiny. Ježíš tedy nežil zcela nahodile, ale naopak působil podle určitého projektu. V této řeči však chtěl především ukázat, na čem člověku skutečně záleží. A protože byl prorok, choval se jako prorok. Proroci dost často svá slova podepírali nějakým obrazným jednáním. Jeremiáš třeba v době, kdy se blížilo obležení Jeruzaléma, běhal v chomoutu, aby lidem ukázal, co je čeká. Tak vzbudil u posluchačů zájem a dosáhl svého cíle. Ježíš vystupoval jako potulný kazatel, aby zdůraznil svou bezprostřední závislost na nebeském Otci.

Pane profesore, jaký máte vy recept na to, abyste se nezačal spoléhat na majetek?
Důležité je si uvědomovat, co mě opravdu nejvíc těší a co by mě naopak velmi ranilo. Kdyby mě podrazil někdo z blízkých, vezme mě to určitě víc, než kdybych ztratil peníze. Lidé si to mnohdy neuvědomují, ale je to tak. Obírá se tím celá jedna větev filosofie, které říkáme filosofie existence. Zde se ukazuje, jak si člověk (na rozdíl od zvířat) může svůj život plánovat. Důležité je, že ví o jeho konci. Starost vyvolaná vědomím časnosti života jej motivuje k odpovědnému životu. Pokud starost o každodenní věci zaplní celý jeho horizont, propadá animálnímu životu. Těmito otázkami se zabýval německý filozof Heidegger, který říká, že skutečná, oprávněná a nezbytná starost je  obírat se životem jako celkem. Tady to jde ještě dál, až k perspektivě  království Božího, zatímco to běžné denní starání je spíš takové to shánění, co kde mají lacino, co na sebe a tak dál. To je nutné, ale jen v určité míře. Je známo, že lidé, kteří stále shánějí nějaké slevy, na tom většinou stejně prodělají. Naopak vždycky se vyplatí dlouhodobější plánování života, díky němuž se člověk také naučí žít skromněji. To není moralismus, ale naprosto pragmatický návod k životnímu stylu.

Po staletí je hlavním úkolem člověka zabezpečit svůj život: sehnat obživu, zajistit oblečení a nějaké slušné bydlení. Ježíš zde však říká: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všecko potřebujete.“ A já se ptám docela prostě, zda to myslel vážně.
Chceme-li těmto slovům porozumět, musíme se podívat na celý tehdejší život, který se nakonec od toho našeho v těch nejdůležitějších záležitostech zase tolik nelišil. Je jasné, že abychom přežili, musíme pracovat. Stejně tak nikdo nepopírá, že nám tato práce zabere větší část našeho času. Bůh dobře ví, že to potřebujeme. Na co si však musíme dát pozor, je směr, kterým s lodí tohoto našeho životního nákladu vyplujeme. Správně se můžeme rozhodnout jen tehdy, když se ztišíme a konfrontujeme s tím, kdo je naším protějškem. Jestliže směřujeme tam, kam ukazuje Ježíšův termín „království Boží“, pomůže nám to rozhodovat se v těch zásadních věcech, které si stejně pečováním a sháněním nezajistíme.

Není to tedy spíš věc perspektivy, s jakou se na život dívám? Pak by zde byla klíčová otázka: „Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“
Ano, tyto věci jsou dány a my se jimi nemůžeme znepokojovat. Každý z nás třeba víme, jak je naše životní prostředí znečištěné, a že kdybychom žili v absolutně čistém prostředí, žijeme o několik let déle. Jenomže to nejsme schopni změnit, a proto bychom se tím neměli trápit, byť na změnách můžeme dlouhodobě pracovat. Trápit bychom se měli tam, kde jsme něco změnit mohli, ale propásli jsme to.

Když Ježíš mluví o starosti o oblečení, uvádí příklad květinek, o něž se Pán Bůh stará. Následuje ujištění: „On přece obleče i vás, vy malověrní.“ Zaujalo mě to slovo „malověrní“. Co znamená?
Tohle slovo se v řečtině nevyskytuje nikde jinde než zde. Zřejmě má tedy hebrejský nebo aramejský základ. Znamená skutečně nedostatek víry, tedy spolehlivého zakotvení. Víra v biblickém smyslu totiž neznamená souhlas s určitými věroučnými články, ale spolehnutí  na svědectví o Božím jednání jako dobré síle, která se přes odpor lidského odcizení prodírá k cíli dějin a lidských životů. Malověrný je ten, který si těžiště svého života hledá někde jinde.

Poslední verš naší perikopy zní: „Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.“ O co se tedy máme starat?
Ježíš své učení chápal  jako klíč k normálnímu životu. Poznáme to z toho, že biblická tradice zachovala různá obecná úsloví, které užíval. Zde jsou tyto praktické rady seřazeny do správné perspektivy. Díky ní si můžeme uvědomit, že každodenní starosti nejsou tím rozhodujícím v životě a my se je musíme učit s jistou velkorysostí přecházet. Naopak starat se máme o to, kam celým svým životem směřujeme. Nad tím máme přemýšlet dnem i nocí, to máme Bohu předkládat na modlitbách. Životní směřování, ta rozhodující naděje, ovlivňuje totiž úplně všechno, včetně konkrétní každodenní práce.

Petr Pokorný přednáší Nový zákon na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Text rozhovoru je upravený přepis pořadu Ranní slovo z 27.2.2011, který odvysílal Český rozhlas 3 Vltava. Vybráno z připravované knihy, která vyjde v nakladatelství Vyšehrad. Otázky kladl Petr Vaďura.

Tajemství jedné závěti

Když Brněnská tisková misie vydala leták nazvaný Podruhé narozené dítě, bylo mi jasné, že Tomáše Graumana musíme pozvat i do Tachova. Přišlo však 60. výročí vypravení vlaků s židovskými dětmi z Protektorátu Čechy a Morava do Velké Británie, které zorganizoval Nicolas Winton, a Tomáš Grauman, jedno ze zachráněných dětí, byl příliš vytížen. A tak se k nám dostal až v listopadu.
Tomáš svůj příběh vyprávěl pro veřejnost v sále Městského kulturního střediska, pro sbor Evangelické církve metodistické při nedělních bohoslužbách a pro deváté ročníky tachovských základních škol v pondělí v městském kině. Natočil jsem s ním i pořad pro Český rozhlas. Tomáš vyprávěl o své záchraně, o tom, jak uvěřil v Pána Ježíše, ale i o svém studiu na biblické škole a o svém misijním působení na Filipínách. I po návratu do Spojených států Graumanovi stále svědčili o Kristu a od roku 1993 pracují na misijním poli v České republice.
Když byl Tomáš u nás na večeři, ukázal nám kopii jednoho vzácného dokumentu, který se mu dostal do ruky teprve před několika lety. Jedná se o ručně psanou závěť jeho maminky. Byla psána v roce 1941, necelý rok před jejím transportem do Sobiboru, kde byla i s Tomášovým mladším bratrem Antonínem zavražděna v plynové komoře.
Paní Hochbergová v závěti psala, kdo má dostat kolik peněz, jak má být naloženo s jejím domem a také co se má stát s jejími syny. V té době byl Tomáš už druhým rokem v náhradní rodině ve Skotsku, kam jej odvezl Wintonův vlak. Maminka v závěti píše, že si přeje, aby její syn Tomáš vystudoval a stal se misionářem.
Jak je to možné? Rodina Hochbergova (Hochberg byl Tomášův nevlastní otec) konvertovala ze židovství ke křesťanství a byla v kontaktu s farářem Obdržálkem z Evangelické církve v Kloboukách u Brna. Paní Hochbergová zřejmě svého zachráněného Tomáše zasvětila jako prvorozeného syna z židovské rodiny Hospodinu. Pán Bůh její přání vzal vážně – a Tomáš se misionářem stal.
Ano, Bůh bere naše modlitby vážně, pokud je bereme vážně i my.
A já se musím ptát sama sebe: Jsem stejně jako paní Hochbergová ochoten se zříci svých dětí a zasvětit je Hospodinu? Záleží mi na tom, aby mu patřily a celý život sloužily? Nebo mi jde spíš o jejich vzdělání, blahobyt a klidný život? Závěť stará 68 let klade otázky, před kterými nechci uhýbat.

Petr Vaďura (Živé slovo 4/2009)

Pronásledování křesťanů ve světě

Ježíšovo utrpení na kříži jakoby předznamenalo utrpení tisíců jeho následovníků v dějinách. Není ale mučednictví pro víru minulostí? Jsou i dnes místa, kde jsou lidé vězněni, mučeni a zabíjeni pro své náboženské přesvědčení? Co s tím můžeme dělat?

Čas od času se u nás v církevních kruzích vzpomíná na doby pronásledování a nesvobody v době normalizace. Když však čteme svědectví o pronásledování křesťanů v Severní Koreji, zdají se být poměry v husákovském Československu velmi harmonické. V roce 1948 přijalo Valné shromáždění OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv. V článku 18 se v ní píše:

“Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v  sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě,  vyučováním, prováděním ná­boženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.”

Samotná Deklarace samozřejmě ještě nemohla nezajistit v žádné zemi náboženskou svobodu, nicméně se stala  ideovou základnou pro všechny ochránce lidských práv. Mezi ně se v roce 1977 řadí také “Křesťanská mezinárodní solidarita”,  jejíž vznik byl vyvolán pronásledováním křesťanů v tehdejším Sovětském svazu. Od roku 1992 působí tato organizace i v České republice a vedle Hlasu mučedníků je tak u nás druhou organizací zaměřenou na problematiku ná­boženské svobody. Pozvání k rozhovoru přijal výkonný ředitel Křesťanské mezinárodní solidarity v České republice František Kopečný.

Pane řediteli, proč vlastně Křesťanská mezinárodní solidarita vznikla právě před 30 lety, tedy v roce 1977?

V roce 1975 byl připraven jít už potřetí pro svou křesťanskou víru do vězení Georgi Vins, baptistický křesťan z bývalého Sovětského svazu. Reverend Hansjürg Stückelberger ze Švýcarska byl touto statečností velmi osloven a společně se svými přáteli uspořádal demonstrativní tiché pochody spojené s bohoslužbami, které se konaly v Curychu a Bernu dne 20. září 1975. Pod záštitou představitelů hlavních křesťanských církví vyjádřilo přes 15 000 věřících solidaritu se všemi pronásledovanými křesťany. Připojili se také rabíni z židovských komunit.

Důvodem společného vystoupení křesťanů bylo také úsilí o propuštění ruského pravoslavného kněze Gleba Jakunina. Po ukončení pochodu se sešlo několik vážených občanů města Curychu, aby prohovořili smysl celého činu. Zdálo se, že průvod vzbudil více zájmu, než se původně očekávalo. Účastníci pochodu začali přemýšlet o rozsáhlejší pomoci vězňům svědomí. V roce 1977 byla pak založena Křesťanská mezinárodní solidarita (CSI – z anglického názvu organizace Christian Solidarity International).

Jakou činnost vyvíjí vaše organizace v České republice?

Obecně má CSI tři principy pomoci. Za prvé je to podpora a pomoc pronásledovaným křesťanům, za druhé podpora obětí katastrof a v neposlední řadě také pomoc strádajícím dětem. V České republice se orientujeme především na informovanost veřejnosti prostřednictvím našeho Zpravodaje, který vydáváme šestkrát do roka v nákladu 6 500 kusů. Rozesíláme jej asi na 1600 adres, mezi nimiž jsou jak jednotlivci, tak organizace. Zpravodaj posíláme také poslancům a senátorům. Přispíváme tak k lepší informovanosti o náboženské svobodě a jejím porušování. Nabádáme čtenáře k tomu, aby pamatovali na své pronásledované a vězněné bratry a sestry ve světě.  Ve zpravodajích se zpravidla nacházejí také protestní dopisy, které je možné odeslat představitelům zemí, ve kterých dochází k porušování náboženské svobody.

Důležitým prostředkem informovanosti o pronásledovaných jsou také naše webové stránky www.csi-cr.cz, kde může návštěvník získat dobrý přehled o našich aktivitách. Na těchto stránkách mohou návštěvníci připojit svůj podpis k elektronické formě protestního dopisu s žádostmi o propuštění odsouzených pro víru.

CSI se řídí Mezinárodním plánem činnosti, který obsahuje projekty v rámci tří již zmíněných principů a oblastí pomoci CSI. Naše národní organizace se podle možností zapojuje zejména do těchto aktivit:

1. Podporujeme salesiánské misie ve státě Manipur v severovýchodní Indii u hranic s Barmou dnes Myanmarem. Jednou z důležitých činností zde je poskytování vzdělání těm nejmenším z chudých rodin, které by si to nemohli jinak dovolit.

2. Spolu s dalšími afilacemi přispíváme finančně na pomoc obětem genocidy a občanské války v Jižním Súdánu. Krvavá občanská válka zde probíhala v letech 1983-2005. Pracovníci CSI organizující pomoc v postižených oblastech Jižního Súdánu (Bahr El Ghazal) již od roku 1994 se v poslední době setkali i uprchlíky z Dárfúru, kde genocida probíhá doposud. Pomáhají zejména komunitám na hranici se severním Súdánem, které byly válkou zdecimovány. Staly se podobně jako v Dárfúru terčem nájezdů centrální vládou ozbrojených milicí. Milice si na sebe musely „vydělat“ samy, takže plenily, kradly, zabíjely a znásilňovaly a lidi odváděly do otroctví do Severním Súdánu. Zejména na tento aspekt občanské války s náboženskými a etnickými rysy se CSI zaměřovala. V současnosti se zaměřuje na dořešení tohoto problému, zatímco pokračuje humanitární pomoc zuboženým komunitám prostřednictvím potravinové a lékařské pomoci. Lidem, kteří se vracejí z otroctví a uprchlíkům CSI poskytuje tzv. balíčky pro přežití, čili humanitární soupravy, které mají zmírnit počáteční nouzi po návratu do své vlasti.

3. CSI otevřela diskusi k problematice „islamizace Evropy“, poněvadž v ní vidí vážné ohrožení náboženské svobody na našem kontinentě.

Které země ve světě jsou předmětem vašeho monitoringu v oblasti porušování náboženské svobody?

Sledujeme porušování náboženské svobody po celém světě, zvláštní pozornost věnujeme Súdánu a Indii, dále zemím, v nichž přežívají komunistické ideje, a to dokonce i ve své „stalinistické“ formě (Severní Korea). Zabýváme se i problémy křesťanů z muslimských zemích, neboť islám je v nich často prosazován tak radikálním a extrémním způsobem, že je to jednoznačně v rozporu s naším chápáním lidských práv a lidské důstojnosti. Jsou to země jako Saúdská Arábie, Írán, Pákistán, Súdán, ale také Irák a Afghánistán. Problematická je situace také v Nigérii, kde se islámské právo šaría prosazuje v některých federálních státech země. O náboženských nepokojích se dovídáme také z Indonésie.

Problémem jsou i další země, kde náboženská svoboda není respektována, jako například Eritrea nebo některé země bývalého Sovětského svazu, které úředními zásahy a povolováním jen některých náboženství porušují svobodu vyznávání.

Důležité je také upozornit na problém hinduistického radikalismu v Indii, který má mnohdy podobné znaky jako islámský extremismus.

Jsou ve světě ještě mučedníci víry?

Agentury sledující pronásledování křesťanů (Open Doors, Kathpress, Zenit, Vois of martyrs…) odhadují počet obětí za uplynulý rok kolem 175 tisíc lidí. Je to však jen vrchol ledovce. Ten představuje mírnější formy jako každodenní diskriminaci a sociální omezování až po masivní porušování lidských práv ve státech, kde jsou křesťané menšinou – dohromady je jich 200 až 250 milionů.

Podívejme se nejprve na režimy komunistické. Zkuste porovnat poměry v komunistických zemích s tím, co si mnozí pamatují z husákovského Československa.

Poměry v zemích s komunistickou ideologií jsou daleko horší. Amnesty International a Mezinárodní společnost pro lidská práva (International Society for Human Rights) odhadují, že např. v Severní Koreji je v současnosti vězněno asi 200 tisíc lidí. Je mezi nimi mnoho křesťanů. Mezi pěti největšími trestaneckými tábory jsou Kaechon, Hannan, Hoeryong, Hasong a Chonjijn. Pro ospravedlnění rozsudků používají soudci vykonstruované obžaloby. Tímto způsobem byl například čtyřiašedesátiletý křesťan za údajné „plánování převratu“ odsouzen k smrti. V pracovních táborech se křesťané nejen dostávají do styku s násilnickými kriminálníky, ale musejí zde snášet ty nejtěžší podmínky, od těžké práce pod hrozbou elektrošoků, konzumování zkaženého či přímo otráveného jídla až po jejich využívání jako pokusných králíků při experimentech s chemickými bojovými látkami.  Ani v nejlidnatější zemi světa Číně to stále nemají křesťané jednoduché. Režim sklízí plody desetiletí ateistické propagandy a do světa stále pronikají zprávy o dlouhodobém a opakovaném věznění věřících v pracovních táborech. Další komunistickou zemí je Vietnam. Zdejší někteří církevní vedoucí vyjádřili své zklamání, když ministerstvo zahraničí Spojených států odstranilo jejich zemi ze seznamu nejzávažnějších porušovatelů svobody náboženského vyznání na světě pro rok 2006. Domácí společenství reprezentující více než 200 000 křesťanů nedosáhla totiž registrace a zůstávají nelegální.

Jak je tomu s pronásledováním křesťanů v islámských zemích?

Situace je špatná v Saúdské Arábii, kde je křesťanství zakázáno, ale i v dalších zemích. Např. íránské orgány nenápadně pracující mimo pozornost mezinárodních sdělovacích prostředků pokračují v naplňování příslibu prezidenta Mahmúda Ahmadinežáda z listopadu 2005, že „zastaví křesťanství v této zemi“. Kampaň s cílem ukončení prudkého rozvoje hnutí domácích společenství zde byla zahájena v roce 2006, kdy se místní křesťanští vedoucí stali terčem několika sérií zatýkání. Vypalování kostelů, vraždění a pronásledování křesťanů probíhá v Indonesii, Nigérii, Iráku, Pákistánu a dalších islámských státech.

Jak je tomu s misií v islámských zemích?

Je prakticky nemožná. Většinou není možné stavět nové kostely a modlitebny. Stručně řečeno: náboženská svoboda platí jen pro muslimy. Příkladem jde nejbohatší islámská země – Saúdská Arábie.

Je možné pronásledovaným křesťanům nějak pomoci?

Odhlédneme-li od pomoci na úrovni vlád můžeme svými aktivitami pomoci také. My křesťané klademe na první místo modlitby za pronásledované bratry. Dále je to ale také psaní protestních lístků politikům stojícím v čele zemí, kde k porušování lidských práv dochází, ale také povzbuzování našich politiků k aktivitám na mezinárodním poli ve prospěch pronásledovaných. Pomoci lze i přímou podporou vězněných, především finančními dary.

Otázky kladl Petr Vaďura

Rozhovor byl odvysílán v pořadu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu Výzvy přítomnosti

Rekonstrukce parku

V Ústí nad Labem prověřují financování rekonstrukce parku.  Zachytil jsem to v televizi a nevím podrobnosti. Vím jen, že rekonstrukce byla financována z evropských peněz a byla podle všeho předražená. Lavičky, skluzavky pro děti, ale i samotné stromky stály mnoho desítek tisíc korun. Celkově se zde proinvestovalo snad až osm miliónů. Teď probíhá audit, protože to někdo udal. Jenže – jak to v podobných případech chodí – z tohoto mraku asi opět pršet nebude a vše se nenápadně zamete pod koberec.

Jakýsi úředník z ústeckého magistrátu v televizi s úsměvem vysvětloval: „Šlo to z evropských fondů.“ Jakoby chtěl diváky uklidnit, že to „nešlo z naší kapsy“. Tak proč se vzrušovat, ne?

Taky vám přijde tohle mrhání evropskými penězi nemorální? Kolik se za poslední léta objevilo v našich městech nepotřebných parkovišť (třeba u nás v Tachově), kašen, ploch vydlážděných zámkouvou dlažbou a všelijakého luxusu! A to vše jen proto, že tu prostě jsou k dispozici nějaké peníze a my bychom byli hloupí, kdybychom je neutratili. „Není to z naší kapsy, tak co!“ Opravdu není? A i kdyby, je to správné? Copak ty peníze není možno investovat tam, kde je jich skutečně zapotřebí? Mám z toho pocit, že jsme se brzy naučili manýrům rozežraného milionářského synka, který utrácí prostě jen proto, že má utrácet co. Jen aby nám to jednou někdo nespočítal!

Petr Vaďura (Brána 2011)

Lisabonský příběh

Ve svém Lisabonském příběhu vypráví mág filmového umění Wim Wenders o filmovém zvukaři, který přijíždí do Lisabonu, aby svému příteli pomohl dokončit roztočený film. A protože svého přítele nenachází, toulá se po ulicích Lisabonu, nahrává zvuky a promítá si filmový materiál, který jeho přítel už stihl před svým záhadným zmizením natočit. Vše je nasnímáno starou kamerou na kliku. Poznáváme rázovité postavičky pradlen, obchodníků, náhodných kolemjdoucích. Město nás opájí magickou atmosférou svých oprýskaných, křivolakých uliček se stařičkými tramvajemi šplhajícími se do kopců.

Po nějaké době zvukař svého přítele nachází. Chodí po městě s kamerou připevněnou na zádech. Vysvětluje, jak se pokouší zbavit film všeho komerčního, umělého, všeho „na efekt“. Proto se nejprve pokusil vrátit k počátkům filmového umění, kdy ještě nešlo o peníze, ale o „čistou filmařinu“. Ani to ale nebylo to pravé, proto teď natáčí jen bezděky, s kamerou na zádech, aby neovlivnil „svým“ viděním to, co natočí. Filmový materiál pak navíc vyhazuje do odpadkových košů, aby úplně vyloučil jeho zneužití.

Cesty obou přátel se rozcházejí. Náš hrdina nemá pochopení pro sterilní metodu svého přítele. Píše mu však dopis, kterým se jej pokouší přesvědčit, že je-li něco na filmu cenného, je to právě to „jeho“ vidění světa. Je to to subjektivní, co ve filmu divákům předává ze sebe. Je bláhové chtít dělat „čistý film“, protože ten nikomu nic nedá. Proto musíme riskovat, že budeme chtít dělat filmy na efekt, že v nich bude kalkul, že se nás při jejich tvorbě zmocní touha po úspěchu a penězích. To vše může sice dílo znehodnotit, a přesto v něm zůstane třeba jen střípek toho, co jsme do něj vložili pravdivého a co vypovídá o nás a našem vidění světa.

Lisabon sám o sobě je město jako každé jiné. Lisabon, jak jej vidí filmař, který se jeho atmosféru a život v něm pokouší dostat na filmový pás, je však městem zázraků, městem jedinečných lidí, městem obrazů a zvůků, hlasů a barev. Je to město, v němž se mísí muzika skupiny Madredeus s kříkem racků a lodí houkajících na řece. Jen zde jezdí žluté tramvaje, které vám zastaví kdykoli, když to potřebujete.

*

Miluji a obdivuji filmy Wima Wenderse. Inspirují mě a  nutí přemýšlet nad životem a vírou. Lisabonský příběh mi připomněl úsilí některých křesťanů po absolutní čistotě života. Jak rádi by se vrátili k prvokřesťanské praxi církve, k naprosté duchovnosti a oproštěnosti od všech nánosů světa! Jak by chtěli dodržovat vše původní a nepoužívat ani slůvka, která nejsou napsána v bibli. Oddělit se od světa, zbavit se vlivů civilizace, nemuset řešit ty tisíce problémů, kterými na nás svět tlačí. Být těmi pravými, jedinečnými, dokonalými, božskými…

*

Jak jsem šťasten, že mohu své křesťanství žít autenticky, po svém. Že mohu lidem vyprávět o Kristu tak, jak jsem jej poznal já. Jak jsem vděčný za církev, která nemusí být sterilní napodobovatelkou církve prvního století, ale může být pevně zakotvena ve století jedenadvacátém. Jak jsem vděčný Kristu za to, že navzdory mým selháním a falším on zůstává věrný a pravdivý.

*

Od chvíle, kdy jsem viděl Lisabonský příběh, toužím se do Portugalska podívat. Než zbohatlí developeři zastaví starý Lisabon supermarkety a z křivolakých uliček plných oprýskaných domů se stanou prázdná kancelářská střediska. A než starobylé žluté tramvaje nahradí nějaké moderní, ze kterých už nelze vyskočit za jízdy.

P.V. (Živé slovo 2/2009)

Lavina

Josef a Rozita Mertovi žijí v Blansku. Jejich jméno se už druhým rokem pojí s občanským sdružením Lavina. Jaký je předmět činnosti Laviny?
Občanské sdružení LAVINA se snaží vytvořit pomyslný most mezi církví a sekulárem. Zaměřujeme se na lidi, kteří jsou nějakým způsobem v sociální izolaci.

Když říkáte zaměřujeme se, mluvíte pouze o sobě, nebo je vás víc?
Je nás víc

Jak byste charakterizovali “člověka v sociální izolaci”?
Je to člověk, který se cítí nejistý v komunikaci s ostatními lidmi, cítí se nepřijímaný, má uzavřený okruh přátel, je ostražitý až nedůvěřivý k ostatním. Toto jeho vnímání vychází většinou z negativních zkušeností, které mohou být subjektivní, nicméně ho staví do určité role. Jsou to lidé tzv. na okraji, duševně nemocní, příslušníci menšin, Romové, neslyšící .

Jak vás vůbec napadlo se takovým lidem věnovat?
Prostě je máme kolem sebe,jsou to naši přátelé nebo vzdálení příbuzní. A navíc jsme přijali romskou identitu. Rozita se narodila jako poloviční Romka a já jsem romství také přijal za své.

Buďme teď konkrétní: jaké aktivity LAVINA vyvíjí?
Vzhledem k tomu, že budujeme most pro tyto lidi do Církve, vyvíjíme aktivity oběma směry. Podařilo se nám sjednotit jednotlivé kazatele a pastory působící ve městě tak, že se v Blansku minulý rok poprvé v historii města uskutečnil Alianční týden modliteb. Letos k němu ještě přibude společný Týden duchovní obnovy před Letnicemi.

Skupinu duchovních představitelů jednotlivých církví svoláváme pravidelně každý druhý měsíc. Za přínos považujeme také to, že ačkoli Světový den modliteb, který organizují ženy, byl až do minulého roku záležitostí jen jedné církve, zapojení ostatních církví do něj roste.

Proč se LAVINA zaměřuje na kazatele ?
Evangelizace je zasévání semene a to vyžaduje připravenou půdu. Moravský kras je plný vápencových skal – obrazně řečeno i v duchovní rovině. Proto je potřeba spojit síly při jejich odstraňování. Jednotlivá společenství byla doposud jako izolovaná světélka, lidé z nich se vzájemně neznali a nic o sobě nevěděli, dokonce ani kazatelé. Jsme přesvědčeni, že když se vzájemně propojí jako imaginární síť při společných modlitbách a jiných aktivitách, bude snadnější zasáhnout lidi tohoto města evangeliem – a nejenom ty handicapované. Je otázkou, zdali je současná Církev připravena přijmout mezi sebe lidi, kteří se výrazně odlišují.

Co těmto lidem nabízíte vy?
Začalo to před sedmi lety, kdy jsme se po bytech začali scházet. Zazpívali jsme si u kávy a občerstvení, vyprávěli si o Bohu a četli z Bible. Navzdory tomu, že jsme do Blanska jezdili z Brna každou neděli, bylo to málo. Teď, když v Blansku žijeme, pomáháme svým přátelům řešit jejich problémy, s nimiž si sami nevědí rady, a jsme jim k dispozici každý den. Rozita se věnuje ženám, já mužům. Jedná se převážně o rozhovory, které se někdy zdají nekonečné, ale když vedou k povzbuzení pro život s Bohem nebo k návratu jednotlivce do církve, mají smysl.
Viditelnou aktivitou jsou nedělní setkání nad Biblí, dnes již v našich vlastních prostorách.
Máme za sebou také rok a půl práce s asociální mládeží.

Pro nás osobně je prvořadé žít s lidmi jejich každodenní všední životy, a to takovým způsobem, aby za všech okolností na nás viděli živé evangelium. To považujeme za důležitější než vykazatelné aktivity. A o to také nejvíce usilujeme.
Někteří z našich “klientů” jsou drogově a jinak závislí lidé. Pro ně jsme otevřeli v prostorách naší klubovny kontaktní místo, kde s nimi pracujeme podle metodiky Teen Challenge.
Plánujeme aktivity pro maminky dětí, které navštěvují klub Ovečka, ovšem v této oblasti jsme zatím v přípravné fázi, kdy teprve zjišťujeme, o co je zájem.

Kdo navštěvuje klub Ovečka? A co se tam dělá?
Do tohoto klubu chodí děti různého věku, s nimiž ovšem pracujeme jako s předškoláky, a to i tehdy,  když jsou starší. Skupinu vedoucích tvoří manželé Šimikovi (naše dcera s manželem) a my, dále jedna sestra z CASD, dvě sestry z AC a jedna sestra z BJB.  Skupinu koordinuje Rozita.
Při vytváření programů používáme metodické materiály Manuely Jungové z Tim 2,2.  Děti se scházejí každý pátek. Kromě biblické zvěsti nesmí chybět hry a hlavně bonbóny a jiné odměny. Minulý pátek (9.3.) bylo v klubu 17 dětí.

Věnujete se i neslyšícím – jak?
Spolupráce s neslyšící se uskutečňuje přes Rozitu, která s nimi spolupracuje od roku 2000, především jako tlumočnice. Jejich organizace se jmenuje Naděje Neslyšících, v současné době usilují o registraci v rámci BJB, kde by tvořili samostatný sbor Neslyšících. LAVINA Blansko je jejich budoucí stanice, která bude sloužit jako základna pro misijní aktivity v této oblasti na okrese Blansko. Nejvýznamnější současnou aktivitou jsou letní evangelizační tábory Naděje Neslyšících, kde Rozita zajišťuje tlumočení a výuku slyšících účastníků. (Pokud je ve vašem okolí nějaký neslyšící rádi Vám pro něj pošleme informační materiály s pozvánkou k nám…).

Rozito, ty jsi dlouhou dobu v TWR tvořila pořady pro romské posluchače.
Věnuješ se Romům i nadále? Jak?
Především prostřednictvím pořadu Mi del O Del, který připravuji i nadále, přestože už pouze jako externí spolupracovnice TWR. A moje vztahy k Romům? Žiji mezi nimi a sdílím jejich životy. Některé vyučuji podle programu Master Life ( BJBJ ).

A co rozhlasová práce, nestýská se ti po ní?
Stýská se mi po některých lidech z TWR, ale po práci ne, protože v ní – byť v menším rozsahu – pokračuji doma. To, že stojím po boku ve službě svému manželovi, je pro mě v současné době to nejdůležitější. Jen mě mrzí že jsem k tomuto poznání nedozrála dříve.

Pracujete v sdružení LAVINA na plný úvazek? Neboli: jak se živíte?
Nešijeme stany, Josef pracuje jako revizní technik, živí rodinu a občas i některé z našich přátel ze sdružení LAVINA. Sami žasneme nad tím, jak je možné, že při jeho plném pracovním nasazení má ještě čas věnovat se všemu co se sdružením LAVINA souvisí. Dobrá Boží ruka je nad námi.
A Rozitě přispívají na nutné výdaje naši věřící přátelé.

Co byste nejvíc potřebovali – a teď nemyslím modlitby, to je samozřejmé…
Dovybavit klubovnu, konkrétně instalovat akustický obklad. Hodnota materiálu, který musíme koupit, je asi 5O tisíc Kč. Za tuto částku v současné době prosíme na modlitbách.
Chceme spojit příjemné s užitečným a pořady, které nahrává Rozita pro TWR ( momentálně doma pod peřinou), nahrávat právě v této nové klubovně, která se tak stane jakýmsi improvizovaným studiem. Rádi bychom v něm vytvářeli zvukové nahrávky, jež by pak byly k dispozici lidem, kteří nečtou a je malá pravděpodobnost, že kdy číst začnou. Jsou to lidé, kteří nemají ani přístup k internetu, ze kterého by pořady mohli poslouchat. Spousta lidí, kteří se rozhodli pro Krista, totiž ustrnulo právě na tom, že nejsou schopni pravidelně si číst Bibli.

Pro všechny, kdo by se o sdružení LAVINA chtěli dozvědět víc, je zde ještě internetová adresa na stránky sdružení: www.lavinablansko.cz

Otázky kladl Petr Vaďura  (Živé slovo 1/2007)

TOPlist