Archiv autora: Petr Vaďura

Krize lidství v díle Terrence Malicka

rozhovorNa konci léta byl do českých kin uveden nejnovější film současného amerického režiséra Terrence Malicka Strom života. Dílo vyvolalo poměrně značný a rozporuplný ohlas. Proto jsem požádal o rozhovor znalce Malickova života a díla, jezuitu a katolického kněze Petra Vacíka z Akademické farnosti Praha.

Kdo je Terrence Malick?
Odpověď na tuto otázku by si přálo znát mnoho lidí. O tomto významném tvůrci toho totiž moc nevíme. Narodil se v roce 1943 ve Spojených státech Amerických. Pochází z rodiny, která má vazby na východní křesťanství, jímž je on sám ovlivněn. Daleko více však je ovlivněn západní filosofií, kterou studoval v polovině 60. let nejprve na Harvardu, později v Oxfordu. Zde začal pracovat na doktorátu a současně překládal Martina Heideggera do angličtiny. Doktorát z neznámých důvodů nedokončil (podle neoficiálních informací měl konflikt s vedoucím své práce). Opustil Oxford a vrátil se do Ameriky. Zde se usadil nejprve v Massachusetts, kde v Bostonu vyučoval filosofii na MIT (Massachusetts Institute of Technology), což je jedna z nejvýznamnějších technických univerzit na světě. Po roce toto místo opustil a přešel k novinařině. Pracoval pro několik významných amerických týdeníků, jezdil po světě a připravil například zajímavý článek o Che Guevarovi. Ani tuto práci však nevykonával déle než rok a koncem 60. let přesídlil do Hollywoodu. Zde v AFI (American Film Institute) vystudoval film a stal se rrežisérem.
(Pokračování textu…)

Werner Oder

rozhovorMilí posluchači, v dnešním pořadu je naším hostem Werner Oder, člověk, který má velmi zvláštní životní zkušenost. Jeho otec byl totiž nacistický zločinec Werner Oder, který působil v jednotkách, které vraždily Židy za 2. světové války. A my si dnes budeme povídat o tom, jak je možno se s takovým rodinným dědictvím vyrovnat.

Pane Odere, vítejte v našem vysílání, dobrý den. A ještě chci také přivítat tlumočnici tohoto našeho vysílání, kterou je Hana Kresová. Dobrý den.

Werner Oder se narodil v roce 1951. Pane Odere, kdy se vlastně Vaše matka s Vaším otcem seznámila?

Moje maminka na konci války, když Rusové obsadili Německo, utekla z Berlína do Rakouska. Utíkala vlastně o život, protože Rusové se k zajatcům nechovali moc příjemně. Takže utíkala v noci, musela se přestrojovat a byl to pro ni velmi stresující zážitek. Když se dostala do Rakouska, hledala někoho, kdo by jí nabídl bezpečí, kdo by jí zajistil ochranu. A můj tatínek byl pohledný muž, který jí toto všechno nabízel. Takže se s ním setkala tam a tam si ho vzala.
(Pokračování textu…)

O náboženském strachu

Devastující důsledky náboženského strachu se mi naplno objasnily v rozhovoru s jedním známým. Bavili jsme se o přístupu k Písmu a o obrazném chápání některých biblických míst. Vzpomínám si, že ten člověk několikrát řekl: „Já mám strach, že…“ Že to druzí špatně pochopí, že se zpronevěříme Písmu, že nebudeme dost věrní, že se z nás stanou liberálové, že si to někdo špatně vysvětlí, že … Tehdy mi došlo, že ten člověk žije v zajetí strachu!
Strachem je ovládáno velké množství křesťanů. Důsledky jsou smutné a dalekosáhlé, neboť tito lidé se bojí jak myšlenek, tak slov, ale především lidí, kteří tato slova vyslovují. Jelikož se pohybujeme v oblasti náboženství, dotýká se tento strach niterných oblastí života. Snad proto jsou jeho důsledky tolik devastující. Uveďme několik příkladů:

1. Strachem spoutaní lidé žijí v bezpečném uzavřeném myšlenkovém světě. Jeho pravdivost nikdy nezpochybňují, neboť vědí, že kdyby se jim narušila třeba jen část složité myšlenkové konstrukce, začne se jim postupně hroutit všechno. Paradoxní je, že ačkoli se vše točí kolem Pána Boha, je tento myšlenkový svět na Bohu vlastně nezávislý. Proto se tito lidé bojí nad tématy, která by jejich náboženský systém mohla narušit, byť jen přemýšlet, neřku-li, že by se jimi vážně a poctivě zabývali. Důsledkem toho je, že čtou jen prověřené knihy, stýkají se pouze s „bezpečnými“ lidmi, chodí jen na taková místa, která je neohrožují. 
2. Lidé ovládnutí strachem nedokáží věřit svou vlastní osobitou vírou. Ve svém poznávání Boha se obávají riskovat a také v církvi se bojí cokoli nového a osobitého podnikat. Vědí, co by měli: pravidelně číst Bibli, modlit se, vystříhat se zlého. Pokud mají dost vůle a tyto náboženské povinnosti plní, jsou přesvědčeni, že jejich život je v pořádku. Nedokáží-li však své náboženské povinnosti plnit tak, jak si myslí, že to od nich Bůh chce, propadají malomyslnosti. Bůh není pro ně „TY“ ve vztahu, nýbrž je to „NĚKDO“, kdo má nároky.
3. Neblahým důsledkem strachu u věřících lidí je tendence znepříjemňovat život druhým lidem. Strachem spoutaní křesťané mají ve zvyku sýčkovat, zakazovat, nařizovat, bránit druhým v iniciativě, varovat před nebezpečím; a pokud jejich varování není vzato vážně, dávají ostentativně od všeho ruce pryč.
4. Pokud se strachem nechávají ovládat lidé, kteří stojí v církvi v nějakém autoritativním postavení, projevuje se tato negativní emoce silnou touhou po moci, pocitem odpovědností za druhé i za „dílo Boží“ (což je mnohdy pouze jejich představa) a snahou chránit „ovečky“ před skutečným či domnělým hříchem i proti jejich vůli. Je-li náboženským strachem spoután člověk, který v církvi káže, musí věřící snášet promluvy plné zákonictví, neustálých varování, sypání hlav popelem a vztyčených prstů. Pokaždé jsou před něčím varováni a je jim naznačováno, že jejich víra a náboženské výkony jsou prostě nedostatečné.
Náboženský strach je zvláštní kategorií strachu. Jeho podstatou je obava, že bychom my nebo kdolikoli jiný mohli svým jednáním, slovy či dokonce myšlenkami ublížit Pánu Bohu či jeho dílu. Je to strach o Pána Boha, kterého musíme chránit a bránit.

Příčiny náboženského strachu
Příčina náboženského strachu často nespočívá v duchovní oblasti, ale spíš v oblasti osobnostní nezralosti. Většinou jím trpí člověk, který si není jist sám sebou a neustále potřebuje sebe samého potvrzovat. Jeho hlavní starostí je, jak se na něj dívá Hospodin a také druzí lidé. Jelikož si takový člověk není sám sebou jist, musí se neustále snažit vylepšovat si před Bohem své image. Odtud ona křečovitost v projevech zbožnosti, ale i obava z jakéhokoli přešlapu. Stejný pocit mají takoví lidé i před lidmi v církvi. Proto většinu své energie věnují na to, aby o sobě vytvořil pozitivní obraz, který pak samozřejmě musí se značným úsilím udržovat.

Vedle osobnostních slabostí je zdrojem náboženského strachu také nedostatek víry. Člověk spoutaný tímto strachem nedokáže uvěřit, že Hospodin jej přijímá takového, jaký je, a to pro zásluhu Pána Ježíše. Tvrdí, že tomu věří, ale ve skutečnosti musí sobě i Bohu svou duchovní kvalitu a zbožnost neustále dokazovat. Současně propadá pocitu, že Hospodina a jeho věc je povinen bránit a jakoukoli možnost jeho znevážení postihovat.
Náboženský strach může mít své počátky i ve špatném vedení v počátcích duchovního života, případně ve falešné náboženské výchově v dětství. Rodí se tam, kde je Bůh představován jako přísná autorita, aniž je tento obraz vyvážen poukazem na jeho milosrdenství a lásku. Jinou příčinou tohoto strachu je přeceňování role člověka ve vztahu s Bohem, jeho věrnosti a zbožných úkonů. Náboženský strach se rodí také tam, kde jsou věřící neustále upozorňováni na nějaké nebezpečí, kde se církev vymezuje slovy: „Nejsme jako oni.“ Pojetí života věřícího jako stálého boje, v němž je permanentně třeba čelit nějkým nástrahám, se může velmi snadno zvrhnout do patologie strachu. Jesliže má věřící člověk pocit ohrožení ze strany světa, ostatních církví a příslušníků jiných náboženství, je-li stále varován před falešným učením a falešnými náboženskými projevy, nebude zcela jistě schopen normálních vztahů s druhými lidmi, a už vůbec ne s křesťany jiných denominací, byť je nazývá „bratry v Kristu“.

Jaké je řešení?
Písmo říká: „Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce.“ (1J 4,18) Zvláštní je, že pisatel zde nemluví o lásce k Bohu, ale o lásce k druhým lidem. „Milovaní, jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat.“ (1J 4,11) Cítím-li se být druhými lidmi (a možná také samotným Pánem Bohem) ohrožován, jsem-li plný neodpuštění a závisti, představují-li pro mne druzí lidé především konkurenci, je jediným řešením pokání, tedy lítost, vyznání hříchu před Bohem postupná proměna smýšlení. Musím však nejprve přijmout samého sebe, musím se smířit s tím, kým jsem a jaký jsem. Teprve potom se mohu začít učit přijímat i druhé lidi. Teprve když je začnu milovat, budu respektovat jejich jinakost, odlišné názory a jiný přístup k životu. Podle Janovy epištoly právě takové postoje strach dokonale vyhánějí.

Závěr
Strach vede k agresivitě, manipulaci, odsuzování, pomluvám a mocenskému jednání. Strach je jedním z nejúčinnějších nástrojů Zlého, jímž ničí církevní společenství. Ježíš na kříži zemřel i proto, abychom už nemuseli žít ve strachu. Abychom se však náboženského strachu dokázali zbavit, musíme si jej začít uvědomovat. Jak na to? Zkusme začít třeba tím, že budeme poslouchat svou vlastní řeč. Kolikrát v rozhovoru s bratry a sestrami o církvi, službě, Písmu a duchovních otázkách říkáme: „Já mám strach, že…“?

Co je v životě důležité

Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma? Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.

Tahle slova nás dnes mohou až provokovat. Možná však provokovala už Ježíšovy současníky, co myslíte?
Myslím, že ano. Smyslem našeho rozhovoru nad nimi však bude ukázat, že se nejedná o výroky provokativní, nýbrž skoro pragmatické, ovšem pouze v takové životní perspektivě, která je nám zde předestřena.

Jako nejzávažnější slovo celé perikopy mi připadá Ježíšův pokyn: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Co znamená hledat Boží království?
Zajímavé je, že království Boží se nebuduje, ale hledá. Většina historických pokusů o jeho vybudování na této zemi dopadla špatně. Někde jsem přišel ke sbírce básní z padesátých let; v jedné z nich se veršuje o tom, jak vybudujeme na zemi říši stokrát lepší než tisíc království nebeských. Ve srovnání s realitou to působí jako špatný vtip. Království Boží se nebuduje, neboť se jedná o hodnotu či skutečnost již danou, připravenou. A přesto to není něco, na co jen čekáme, abychom to mohli pasivně přijmout. Pod slovy „hledání Božího království“ si představuji úsilí, které musíme vynaložit k nalezení toho, co má budoucnost. Vztah daru a aktivity bych přirovnal k nadání a jeho rozvinutí. O nadaném pianistovi se dá říci, že má dar od Boha, ale kdyby necvičil někdy až osm hodin denně, bude mu to k ničemu.

A co si máme představit pod slovy „království Boží“?
Protože jej Ježíš přirovnává k pokladu v poli, na jehož získání člověk obětuje všechen svůj majetek, lze usoudit, že se jedná o hodnotu převyšující všechno ostatní. Já bych je charakterizoval jako nejzazší cíl života, který vytváří rozhodující perspektivu našeho bytí.

Vysvětlete trochu tu metaforu „království“.
Metafora se vždycky něčím podobá a něčím naopak nepodobá tomu, k čemu je přirovnávána. Království Boží určitě neznamená nějakou mocenskou strukturu s vlastní armádou, policií, berním úřadem a podobně. Součastné se však státu podobá v jednom důležitém ohledu: je to společenství, jde v něm o vztahy mezi lidmi. A jelikož je použito slovo „království“, musíme počítat nejen se vzájemnými vztahy mezi poddanými, ale i se vztahem k panovníkovi, jímž je v tomto případě Bůh sám. Křesťané se kdysi nazývali „pokolení bez krále“, protože jejich panovník nevládne vnější mocí jako králové, které známe z dějin.

Na začátku perikopy je výzva: „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou.“ Ježíš tento požadavek zdůvodňuje slovy: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Co je však špatného na tom, když lidé mají srdce u pozemských pokladů?
Majetek sám o sobě není špatný, špatné je jen to, že  lidé se na něj upínají srdcem. To je velmi neprozíravé, protože  pozemské poklady jsou pomíjivé. Je možno je ukrást, můžou se zkazit, je možno o ně jakkoli jinak přijít. Poklad je zde metaforou takového životního základu, na nějž je možno se opravdu spolehnout. Podle Ježíše není příliš jisté spoléhat se na pozemské poklady, což se nejlépe ukazuje především v dobách krizí, kdy se hroutí banky a bankrotují celé státy. Slovo „srdce“ v bibli neznamená cit, ale spíš rozhodování. Dnes by jeho synonymem nejspíš bylo sousloví „lidské já“. Ježíšův výrok tedy znamená, že člověk, který spojí své já s něčím sice cenným, avšak  pomíjejícím, plánuje svůj život velmi krátkozrace. Jako ten boháč v 12. kapitole Lukášova evangelia. Ten si postavil sýpky, aby v nich uložil všechny své veliké zásoby obilí, a řekl si: „Má duše, máš zásoby na mnoho let; klidně žij, jez a pij…“ Ale Bůh mu řekl: “Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši.“ Víc není potřeba vysvětlovat.

Jak rozumíte další části perikopy: „Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“
Na tomto místě se dostáváme do skupiny výroků, které sem umístil evangelista Matouš pravděpodobně proto, že se nějak dotýkají plánování a dlouhodobých vizí. Jednotlivé výroky však mohly být původně vysloveny při různých příležitostech, a proto se nám může zdát, že jakoby ruší souvislý myšlenkový proud Ježíšova kázání. Z obsahového hlediska se můžeme pozastavit nad faktem, že oko není žádným světlem, nýbrž jen receptivním orgánem. Co je zde tedy řečeno? Jestliže člověk vnímá světlo pomocí oka, pak právě oko zprostředkuje jeho vnímání světa. Je proto důležité, na co se člověk v pohledu na svět zaměří, neboť právě to potom vstoupí do jeho srdce. Nacházíme zde polemiku s představou, podle níž má člověk Pána Boha v sobě. To není pravda. Člověk má v sobě jisté Boží určení, kterému se však může vzdálit, zpronevěřit či odcizit. Vidění světla okem zde tedy znamená zaměření na to, co je jasné, zjevné a nepochybné. V tomto smyslu i tento výrok zapadá do souvislosti kázání: člověk má hledat, co je pro něho dobré, a to dobré pozná podle toho, že to osvětlí celý jeho obzor.

Na perspektivě, s jakou vnímám svět, druhé lidi a své okolí vůbec, tedy velmi záleží. Kdo je škarohlíd, vidí všechno černě, takže jeho oko mu pak žádné světlo nepřináší.
Proto se zde říká: „Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“ Řeč je samozřejmě o celkové orientaci života.

24. verš se vrací k varování před otroctvím majetku: „Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ Kraličtí překladatelé zde použili slovo mamon. Je nějaký sémantický rozdíl mezi mamonem a majetkem?
Zatímco majetek je slovo neutrální a označuje hodnotu, s níž se dá velmi rozumně nakládat, je mamon takové bohatství, na které člověk absolutně spoléhá. Řecké mamonas, které se vyskytuje v originálním znění, je hebrejského nebo aramejského původu a souvisí se slovesem áman, které v pasivu znamená zhruba „být zakotven“. Mimochodem je to patrně tentýž kořen, od něhož je odvozeno slovo „amen“. Mamon je tedy něco, na co se člověk spoléhá, ale jelikož to není ten pravý základ, doplatí na to.

Zase jsme u pokladu, který je buď na zemi, nebo v nebi. Zatímco podle apoštola Pavla je kořenem všeho zlého milování peněz, zde Ježíš varuje před majetkem jako takovým, protože majetek může dát člověku falešný pocit bezpečí. A právě toho se zde dotýkáme.
Milování peněz – to je právě to mamonění, o kterém byla řeč. V Pavlově výroku i v naší perikopě je slovo „milovat“ užito vlastně jako metafora. Penězi přeci mohu disponovat, mohu s nimi počítat, nanejvýš si jich mohu jako těžce vydělaných vážit, ale nemohu je milovat. Milovat mohu druhého člověka nebo Pána Boha. Použití tohoto slova naznačuje, že je zde řeč o značně pokřiveném pohledu na peníze, od nichž musí mít člověk jistý věcný odstup. Z našeho textu může čtenář nebo posluchač nabýt dojmu, že Ježíš žil stylem bezdomovce: chodil se svými žáky od jednoho města k druhému, vyučoval a choval se podobně jako potulní filosofové té doby. Ve skutečnosti však měl naprosto zřetelnou představu o tom, jak by člověk měl s penězi zacházet. Tak např. si vážil žalmových výroků, podle nichž správně hospodařící člověk také dopředu počítá. I svůj potulný život měl celkem zorganizovaný. Dobře si uvědomoval, že je závislý na majetku jiných. V osmé kapitole Lukášova evangelia nacházíme zmínku o skupině zámožných žen, která mu sloužila, patrně i vařila a celou jeho misi také spolufinancovala. V této skupině nacházíme dokonce i manželky vysokých funkcionářů  římských satelitních států z oblasti Palestiny. Ježíš tedy nežil zcela nahodile, ale naopak působil podle určitého projektu. V této řeči však chtěl především ukázat, na čem člověku skutečně záleží. A protože byl prorok, choval se jako prorok. Proroci dost často svá slova podepírali nějakým obrazným jednáním. Jeremiáš třeba v době, kdy se blížilo obležení Jeruzaléma, běhal v chomoutu, aby lidem ukázal, co je čeká. Tak vzbudil u posluchačů zájem a dosáhl svého cíle. Ježíš vystupoval jako potulný kazatel, aby zdůraznil svou bezprostřední závislost na nebeském Otci.

Pane profesore, jaký máte vy recept na to, abyste se nezačal spoléhat na majetek?
Důležité je si uvědomovat, co mě opravdu nejvíc těší a co by mě naopak velmi ranilo. Kdyby mě podrazil někdo z blízkých, vezme mě to určitě víc, než kdybych ztratil peníze. Lidé si to mnohdy neuvědomují, ale je to tak. Obírá se tím celá jedna větev filosofie, které říkáme filosofie existence. Zde se ukazuje, jak si člověk (na rozdíl od zvířat) může svůj život plánovat. Důležité je, že ví o jeho konci. Starost vyvolaná vědomím časnosti života jej motivuje k odpovědnému životu. Pokud starost o každodenní věci zaplní celý jeho horizont, propadá animálnímu životu. Těmito otázkami se zabýval německý filozof Heidegger, který říká, že skutečná, oprávněná a nezbytná starost je  obírat se životem jako celkem. Tady to jde ještě dál, až k perspektivě  království Božího, zatímco to běžné denní starání je spíš takové to shánění, co kde mají lacino, co na sebe a tak dál. To je nutné, ale jen v určité míře. Je známo, že lidé, kteří stále shánějí nějaké slevy, na tom většinou stejně prodělají. Naopak vždycky se vyplatí dlouhodobější plánování života, díky němuž se člověk také naučí žít skromněji. To není moralismus, ale naprosto pragmatický návod k životnímu stylu.

Po staletí je hlavním úkolem člověka zabezpečit svůj život: sehnat obživu, zajistit oblečení a nějaké slušné bydlení. Ježíš zde však říká: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všecko potřebujete.“ A já se ptám docela prostě, zda to myslel vážně.
Chceme-li těmto slovům porozumět, musíme se podívat na celý tehdejší život, který se nakonec od toho našeho v těch nejdůležitějších záležitostech zase tolik nelišil. Je jasné, že abychom přežili, musíme pracovat. Stejně tak nikdo nepopírá, že nám tato práce zabere větší část našeho času. Bůh dobře ví, že to potřebujeme. Na co si však musíme dát pozor, je směr, kterým s lodí tohoto našeho životního nákladu vyplujeme. Správně se můžeme rozhodnout jen tehdy, když se ztišíme a konfrontujeme s tím, kdo je naším protějškem. Jestliže směřujeme tam, kam ukazuje Ježíšův termín „království Boží“, pomůže nám to rozhodovat se v těch zásadních věcech, které si stejně pečováním a sháněním nezajistíme.

Není to tedy spíš věc perspektivy, s jakou se na život dívám? Pak by zde byla klíčová otázka: „Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“
Ano, tyto věci jsou dány a my se jimi nemůžeme znepokojovat. Každý z nás třeba víme, jak je naše životní prostředí znečištěné, a že kdybychom žili v absolutně čistém prostředí, žijeme o několik let déle. Jenomže to nejsme schopni změnit, a proto bychom se tím neměli trápit, byť na změnách můžeme dlouhodobě pracovat. Trápit bychom se měli tam, kde jsme něco změnit mohli, ale propásli jsme to.

Když Ježíš mluví o starosti o oblečení, uvádí příklad květinek, o něž se Pán Bůh stará. Následuje ujištění: „On přece obleče i vás, vy malověrní.“ Zaujalo mě to slovo „malověrní“. Co znamená?
Tohle slovo se v řečtině nevyskytuje nikde jinde než zde. Zřejmě má tedy hebrejský nebo aramejský základ. Znamená skutečně nedostatek víry, tedy spolehlivého zakotvení. Víra v biblickém smyslu totiž neznamená souhlas s určitými věroučnými články, ale spolehnutí  na svědectví o Božím jednání jako dobré síle, která se přes odpor lidského odcizení prodírá k cíli dějin a lidských životů. Malověrný je ten, který si těžiště svého života hledá někde jinde.

Poslední verš naší perikopy zní: „Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.“ O co se tedy máme starat?
Ježíš své učení chápal  jako klíč k normálnímu životu. Poznáme to z toho, že biblická tradice zachovala různá obecná úsloví, které užíval. Zde jsou tyto praktické rady seřazeny do správné perspektivy. Díky ní si můžeme uvědomit, že každodenní starosti nejsou tím rozhodujícím v životě a my se je musíme učit s jistou velkorysostí přecházet. Naopak starat se máme o to, kam celým svým životem směřujeme. Nad tím máme přemýšlet dnem i nocí, to máme Bohu předkládat na modlitbách. Životní směřování, ta rozhodující naděje, ovlivňuje totiž úplně všechno, včetně konkrétní každodenní práce.

Petr Pokorný přednáší Nový zákon na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Text rozhovoru je upravený přepis pořadu Ranní slovo z 27.2.2011, který odvysílal Český rozhlas 3 Vltava. Vybráno z připravované knihy, která vyjde v nakladatelství Vyšehrad. Otázky kladl Petr Vaďura.

Václav Renč

rozhlasový pořadV uplynulém týdnu to bylo sto let, co se ve Vodochodech u Roudnice nad Labem narodil významný český básník, dramatik, literární a divadelní kritik, překladatel, autor loutkových her a poezie pro děti Václav Renč. Jeho život nebyl snadný. Za své kritické postoje vůci demokratickým poměrům v Československu, které dával najevo v období Druhé republiky, byl po válce vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů. V roce 1951 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou odsouzen na 25 let do vězení. Propušten byl až v roce 1962 a rehabilitován posmrtně v roce 1990. Pracoval jako dramaturg divadla, spisovatel a překladatel. Jeho díla jako dílo křesťanského autora však v době komunistické totality nesměla vycházet. Václav Renč zemřel v roce 1973. Dnes se nad jeho významem pro českou kulturu zamýšlí v rozhovoru s redaktorem Karmelitánského nakladatelství Pavlem Marešem Petr Vaďura.

Předvčírem, včera jako dnes,
v lesích se divné věci zdají,
a když z nich děti procítají,
pohádky jak ty sněhy tají.
A z pohádek tu zbyl ten les.

Tak končí jedna z nejkrásnějších knížek dětské poezie v české literatuře. Jejím autorem je Václav Renč. Kdo to vlastně byl?
Vstoupil do literatury spolu se Zahradníčkem a Halasem ve 30. letech. Je autorem mnoha básnickcýh sbírek a řady ceněných překladů významných světových autorů, jako byl Goethe, Rilke, Seneca, Shaw a jiní. Nejvýznamnější básnickou sbírkou – a také nejznámější – je Popelka Nazaretská, která vznikla během Renčova věznění.

Před dávno, pradávnými časy,
v království nevídané krásy,
kde panoval Král Hospodin,
vše světlem rašilo a květlo.
Na stromech zrálo sladké světlo.
Jen jeden strom tam vrhal stín.

Dva první lidé bohumilí,
v tom království tak šťastně žili
jako už nikdo nikdy víc.
Zrcadlem byli svému Králi…

Sbírka vznikla bez jakékoli opory v papíře, básník se ji musel naučit nazpaměť a spoluvězni ji v paměti vynesli ven z vězení. Václav Renč byl uvězněn na základě vykonstruovaného procesu spolu s dalšími katolickými intelektuály. Odráží se tato zkušenost žalářování v jeho díle tak jako třeba v díle Jana Zahradníčka?
Václav Renč v tom básnickém díle tuhletu zkušenost nereflektuje, ona je tam jakoby sublimovaná. Ta zkušenost tam přítomna není.

Čím je vlastně Renčova poezie jedinečná?
Renč měl vynikající schopnosti formální a byl básník opravdu nadaný hudebností. Toto bohatství dokázal přenést i do překladu Žalmů. Bedřich Fučík kdysi označil Renčovy básně za „jiskřivé , blýskavé, čtenářsky přístupné“.

Václav Renč zemřel v roce 1973. Stojí dnes ještě po tolika letech za to vydávat jeho knihy?
Snažíme se splatit jistý dluh, který máme jako Češi k Václavu Renčovi. Mezi našimi čtenáři je velmi oblíbený. Nejoblíbenější jsou Žalmy – překlad Žalmů, který vyšel pod názvem Hlas Páně tříští cedry. S úspěchem se setkala také jeho kniha Májové úvahy.

Poslední Renčova sbírka se jmenuje Přesýpací hodiny a je uzavřena touto básní:

Ne zrovna že by milovaly bouřku.
Ale to všechno po ní,
to stojí hříbkům za zrození.

Ne zrovna že bych vyhlížel svou smrt.
Ale to všechno před ní,
to stálo za to,
abych se s ní setkal.

Zpráva o letní biblické škole

Letní biblická škola Opárno 2011

Letní biblická škola Opárno 2011

Mezi mnoha prázdninovými akcemi pořádanými rozličnými českými církvemi a církevními sbory se objevuje i několik takových, které jsou určeny lidem bez ohledu na jejich církevní příslušnost. Jednou z nich byla i Letní biblická škola v přírodě, která proběhla během tohoto týdne v Opárně u Lovosic.

Čtrnáctého ročníku Letní biblické školy v přírodě se zúčastnilo přes 80 lidí. Hlavní téma pobytu bylo Mimo mainstream. Program nabízel témata, která nejsou tak často ani v církvích, ani mimo církev probírána.

První ze dvou řečníků – Jiří Beneš z Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze – probíral biblické texty pojednávající o starozákonním proroku Elíšovi. Druhý z řečníků byl docent Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Pavel Hošek. Ten se pokoušel odpovědět na různé otázky, např. Jak se stavět ke konfliktu stvoření a evoluce?, Jaké zaujímat stanovisko tváří v tvář zlu?, Co si počít s přísnými morálními požadavky Písma v sekulární společnosti? apod.

Jak se lišili účastníci Letní biblické školy od studentů, s nimiž se oba vyučující setkávají během roku na teologických fakultách?

Jiří Beneš: „Jednak svým složením – studenti na fakultě jsou obvykle mladá generace, kdežto tady moji posluchači jsou lidé z různých generací a z různých církví, a liší se jednak odvahou vstupovat do toho rozhovoru, protože se jich to dotýká. Studenti tuto odvahu příliš nemají. Ale na druhou stranu cítím, že u obou těch skupin, a to je naopak zase spojuje, jde o to oslovení vnitřní.“

Pavel Hošek: „Prázdninová atmosféra napomáhá určité odlehčenosti a neformálnosti. Nejsou žádné předem dané legitimní nebo nelegitimní otázky. Je to taková laboratoř, taková dílna hledání dobrých, přesvědčivých, poctivých a upřímných stanovisek a názorů k těm palčivým otázkám současné doby.“

Pořadatelem Letní biblické školy je o.s. Den. Jeho členové chtějí účastníkům nabídnout jednak kvalifikované biblické vyučování, ale také prostor k diskusím nad otázkami, kterým se církve buď vyhýbají, nebo na ně poskytují odpovědi zjednodušené či povrchní. Diskuse patří k programu školy. Proto sem také lidé jezdí. Několika účastníků jsem se zeptal, jak diskuse probíhaly a jaké byly jejich výsledky: „Vzhledem k tomu, že je tady několik církví, tak jsem počítal s tím, že diskuse proběhne ostře nebo že se nebude diskutovat, ale i v tomto rozdílném prostředí byla diskuse velice spontánní a svobodná. Každý měl co říct. A řekl to tak, že potom na něj navázali druzí a měl jsem z toho i já sám užitek.“

„Mně se líbí otevřenost i to, že jednotlivé názory, ať je řekne kdokoli, nejsou kritizovány, ale přijímány a jsou inspirací i pro ty přednášející.“

„Ak sa chcem obohatiť, tak sa musím rozprávať s tými, ktorí so mnou nesúhlasia, nie s tými, ktorí mi na všetko pritakajú.“

„Mne sa na tomto pobyte páči, že to je vlastne jedna celá velká diskusia, že okrem toho hlavného programu sa tu celý deň tvoria rôzne diskusné krúžky a diskutuje sa dlho do noci a človeka to určite veľmi obohatí.“

Škoda, že podobných rekreačně vzdělávacích pobytů není v českém církevním prostředí víc.

Diagnostický ústav Brno

Diagnostický ústav Brno Jaká je spojitost mezi dětmi s poruchami chování a církví? Žádná. S tímto faktem se nemínili smířit manželé Jana a Vladimír Drbalovi z Křesťanského sboru v Brně, a proto už před 17 lety začali pravidelně docházel za dětmi do Dětského diagnostického ústavu na ulici Hlinky 140. A právě zde jsem si s nimi dal sraz.

Proč jste vlastně začali do Dětského diagnostického ústavu chodit?

Jana Drbalová: Po roce 1989 jsme využili příležitost i v tomto ústavu říci dětem, že Pán Bůh je má rád, že v jejich životě může způsobit změnu a pomoci řešit jejich problémy.

Můžeme se podívat dovnitř, do ústavu?

Vladimír Drbal: Jistěže můžeme.

Jak často do Dětského diagnostického ústavu chodíte?

Jana Drbalová: V současné době jednou za čtrnáct dní. Střídáme se s pracovníkem, který má protidrogovou osvětu.

Na chodbě nás potkává zástupce ředitele pan Norbert Tomek. Jaké děti vlastně do diagnostického ústavu přicházejí?

Jsou to děti, u kterých je soudně nařízena buď ústavní výchova, nebo předběžné opatření. Tyto děti jsou u nás na diagnostickém pobytu, který je zpravidla osmitýdenní, a po tomto pobytu odcházejí do různých typů zařízení. Takže jsou to děti, které mají jednak poruchy chování, ale potom jsou to také takové ty typické sociální případy, kdy z důvodů sociálních neplní rodina funkci a musí jim být nalezena náhradní rodinná péče.

Teď se obracím znovu na pana Drbala. To jste si nevybrali úplně jednoduchou skupinu pro tu vaši misii.

Někdy to bývá tak, že děti které jsou z tzv. dobrých rodin, si neuvědomují ve svém životě něco, co třeba dělali špatně. A máme za to, že právě zde děti v tom ústavu, pokud se trošku nad sebou zamyslí, si uvědomí, že v jejich životě není všechno takové, jak by mělo být. Tak možná si i tím více uvědomí potřebu pomoci.

Paní Drbalová, setkali jste se s nějakým kladným ohlasem, máte třeba s někým z těch dětí ještě nějaký kontakt, víte o nich něco?

O těch dětech nevíme, protože při tom prvním setkání se neptáme konkrétně na jejich jména, ani na důvod, proč tady jsou. Ale dostávají od nás letáčky, aby případně, když budou samy chtít, navázaly kontakt přes tady ty adresy a dostaly se do společenství lidí, kteří je mohou vést dál.

Pane Tomku, jak byste zhodnotil takovouto iniciativu křesťanů, která není zas tak úplně běžná?

Já jsem sám osobně přesvědčen, že to poselství, s kterým oni přicházejí, je smysluplné a že to je věc, která těm dětem může v jejich životech pomoci už tím, že je tady zaseto takové to první semínko, s kterým oni se setkávají. A v průběhu života určitě budou mít dost příležitostí k tomu, aby mohly na tom, co slyšely tady u nás, stavět. A ta Boží láska, která se projevuje nepřetržitě, tak může pro ty děti mnoho v jejich životě znamenat. A poselství Ježíše Krista je natolik výmluvné, že si myslím že může život našich dětí ovlivnit v budoucnosti.

Věznice Kuřim

Rozhlasový pořad

Existují i dnes zločinci, kteří se díky křesťanům stali novými lidmi? Pro odpověď na tuto otázku jsem se vypravil na Moravu.

Nacházíme se v Kuřimi, 17 kilometrů od Brna. Do zdejší věznice chodí už 18 let pan Jiří Krejčí z Křesťanského sboru v Brně. Vcházíme tedy dovnitř.

Pane Krejčí, proč jste vlastně začal do kuřimské věznice jezdit?

Těch impulsů bylo několik. Jedním z nich – asi nejsilnějším – byla ta skutečnost, že po 89. roce znovu obnovila svoji činnost v naší zemi Armáda spásy a ta dala impuls k tomu, aby se taky začalo systematicky pracovat ve věznicích. Já jsem tu okolnost viděl jako velice příznivou, a když jsme byli osloveni jako sbor, zda bychom nechtěli spolupůsobit při té práci, tak jsem se přihlásil. Ten druhý aspekt byl ten, že můj bratr byl třikrát ve vězení a já jsem ten život ve věznici velice intenzivně vnímal. A vnímal jsem i to prostředí, ve kterém ti lidé jsou, a potřeby, které v tom zařízení mají.

(Pokračování textu…)

Tajemství jedné závěti

Když Brněnská tisková misie vydala leták nazvaný Podruhé narozené dítě, bylo mi jasné, že Tomáše Graumana musíme pozvat i do Tachova. Přišlo však 60. výročí vypravení vlaků s židovskými dětmi z Protektorátu Čechy a Morava do Velké Británie, které zorganizoval Nicolas Winton, a Tomáš Grauman, jedno ze zachráněných dětí, byl příliš vytížen. A tak se k nám dostal až v listopadu.
Tomáš svůj příběh vyprávěl pro veřejnost v sále Městského kulturního střediska, pro sbor Evangelické církve metodistické při nedělních bohoslužbách a pro deváté ročníky tachovských základních škol v pondělí v městském kině. Natočil jsem s ním i pořad pro Český rozhlas. Tomáš vyprávěl o své záchraně, o tom, jak uvěřil v Pána Ježíše, ale i o svém studiu na biblické škole a o svém misijním působení na Filipínách. I po návratu do Spojených států Graumanovi stále svědčili o Kristu a od roku 1993 pracují na misijním poli v České republice.
Když byl Tomáš u nás na večeři, ukázal nám kopii jednoho vzácného dokumentu, který se mu dostal do ruky teprve před několika lety. Jedná se o ručně psanou závěť jeho maminky. Byla psána v roce 1941, necelý rok před jejím transportem do Sobiboru, kde byla i s Tomášovým mladším bratrem Antonínem zavražděna v plynové komoře.
Paní Hochbergová v závěti psala, kdo má dostat kolik peněz, jak má být naloženo s jejím domem a také co se má stát s jejími syny. V té době byl Tomáš už druhým rokem v náhradní rodině ve Skotsku, kam jej odvezl Wintonův vlak. Maminka v závěti píše, že si přeje, aby její syn Tomáš vystudoval a stal se misionářem.
Jak je to možné? Rodina Hochbergova (Hochberg byl Tomášův nevlastní otec) konvertovala ze židovství ke křesťanství a byla v kontaktu s farářem Obdržálkem z Evangelické církve v Kloboukách u Brna. Paní Hochbergová zřejmě svého zachráněného Tomáše zasvětila jako prvorozeného syna z židovské rodiny Hospodinu. Pán Bůh její přání vzal vážně – a Tomáš se misionářem stal.
Ano, Bůh bere naše modlitby vážně, pokud je bereme vážně i my.
A já se musím ptát sama sebe: Jsem stejně jako paní Hochbergová ochoten se zříci svých dětí a zasvětit je Hospodinu? Záleží mi na tom, aby mu patřily a celý život sloužily? Nebo mi jde spíš o jejich vzdělání, blahobyt a klidný život? Závěť stará 68 let klade otázky, před kterými nechci uhýbat.

Petr Vaďura (Živé slovo 4/2009)

TOPlist