Krize v rodině

rozhovorKrize v rodině
(Rozhovor Petra Vaďury s Ivanou Koryčánkovou)

 Paní Koryčánková, vy jste prožila se svým synem sedm let velkého trápení. O co šlo?
S manželem máme jednoho syna Roberta, kterému je dnes víc než 30 let. Jsme úplně normální rodina, jakých je spousta. Náš syn byl velice temperamentní, šikovný a celkem i rozumný a hodný kluk. Sportoval – věnoval se hokeji, chvíli i tenisu. Hodně se zabýval hudbou, protože je po manželovi muzikální – hrál na flétnu a později na violoncello. Asi ve třinácti letech se s ním však najednou stala změna. Ze dne na den opustil všechno, co měl dřív rád. Přestal sportovat, přestal navštěvovat uměleckou školu. Objevilo se záškoláctví a naše vztahy s ním se prudce zhoršily, protože najednou neuznával žádné autority. Tato změna nastala někdy v roce 1992, což pro nás s manželem byla jinak doba radostná, neboť jsme upřímně vítali změny v naší zemi. Všechno se však tehdy měnilo a události u nás doma mě najednou uvrhly do chaosu. Měla jsem pocit, že už se nevyznám vůbec v ničem.

Řekl vám Robert něco o tom, co se s ním děje?
Robert patřil k první porevoluční generaci, kterou zasáhla „opilá vlna tsunami svobody“. Mnohé hodnoty z dřívějška náhle přestaly platit a dospívající děti začaly proklamovat postoj k životu ve stylu: „Můžeme si dělat, co chceme a jak chceme.“ Tehdy – na rozdíl od dnešní doby – nikdo z dospělých netušil, že tyhle děti ve škole kouří marihuanu. Žádná protidrogová centra ještě neexistovala a na školách nebyly žádné preventivní programy. Když jsme o tom mluvili s učiteli, byli většinou nevstřícní a nepřátelští. „Kde by se tady vzaly drogy?“ vysmívali se nám. „Přeháníte!“ Pamatuji si pouze na jednoho ředitele základní školy, který byl trochu ostražitý a začal se o tuto problematiku zajímat. Teprve když děti v jakémsi školním testu napsaly, jak to s jejich zkušenostmi s drogami je, společnosti se otevřely oči. Zjistilo se totiž, že zde drogy dávno jsou a jediný, kdo o nich nic neví, jsou dospělí. Děti nejenom kouřily marihuanu, ale velmi časté byly i útěky z domova. Bydlíme v Karlových Varech v ulici Na Vyhlídce a já jsem každý večer potkávala policii, která zde naháněla dvanácti, třináctileté děti, které utekly z domu. Byla to pro ně doslova móda.

 

Dělal to i váš Robert?
Dělal. Chodil za školu, toulal se po nocích, utíkal z domova. Několikrát k nám přivedl kamarády, kteří u nás vždy pár dní žili, takže jsme pak řešili i jejich problémy.

Mluvili jste spolu o těchto věcech?
On s námi moc mluvit nechtěl. Jednak nám měl za zlé, že ho nechceme pouštět ven, a potom se nám vysmíval kvůli naší víře. Říkal, že zatímco všechny ostatní děti můžou dělat, cokoli si vzpomenou, my na něho stále vyvíjíme tlak a vyžadujeme po něm určitou poslušnost. Proto se naše vztahy silně zhoršily. Stáli jsme třeba před volbou podepsat mu v žákovské knize omluvenku, přičemž jsme věděli, že byl za školou. V tom se osvědčil můj muž, který byl nesmírně pevný a nekompromisní, takže nikdy na nic takového nepřistoupil. Později jsme viděli rodiče, kteří dětem falešné omluvenky napsali a ony je pak vydíraly.

Patříte do Církve bratrské. Robert  s vámi do sboru nechodil?
Z nás se stali křesťané začátkem devadesátých let. Ze začátku s námi Robert do sboru chodil a celkem se mu tam i líbilo. Potom však chodit přestal a křesťanství se vysmíval.

Jak vypadal v té době váš život?
Přežívali jsme ze dne na den a doufali, že se to zlepší. Jenomže se to nelepšilo. Ta cesta trápení trvala sedm let. Po problémech ve škole přišly potíže s policií. A my jsme jen čekali, až dostane rozum nebo až se stane něco hrozného.

Jak to snášelo vaše manželství?
Prostě jsme žili dál svůj život a každý jsme v manželství zastával svou roli. Já jsem byla zoufalá a sevřená strachem. Když jsem v noci nemohla spát, pořád jsem přemítala nad tím, kam se podělo všechno pěkné. Celá léta jsme se o syna starali, dali jsme mu to nejlepší, jezdili jsme spolu na dovolené – a kde to všechno je? Robert o nic nestál a ani se s námi nebavil. Když se však na to dívám zpětně, nalézám i v této zlé době světlé záblesky. Tehdy jsem je však neviděla, protože se objevovaly vždy během nějakého konfliktu. Můj muž měl se synem velké spory, protože na něj naléhal, aby dodržoval základní pravidla soužití a odmítal přistoupit na jeho mnohé požadavky. Přesto se však několikrát stalo, že za ním Robert přiběhl se slovy: „Tati, já potřebuju pomoc. Tenhle kamarád si chce vzít život.“ Nebo: „Tati, já potřebuju pomoc, děje se to a to.“ Na mě v tu chvíli šla hrůza, protože mi stačily problémy s ním a on na nás ještě valí problémy svých kamarádů. Ale můj muž šel vždy za ním a krizové situace s ním řešil. Najednou, alespoň na chvíli, to zase byl táta a syn. Já jsem tenkrát fungovala jen tak, že jsem uvařila něco, co stejně nikdo nejedl, vyprala a žila svým trápením. Rodinu v té době držel a udržel můj muž. Proto když někdy vidím, jak lehkomyslně se lidé rozvádějí, napadá mě, co když někdy jejich děti budou potřebovat v pubertě pomoc? Jak to ponesou? Není lepší problémy v manželství vydržet, pokusit se je řešit nebo prostě jen počkat, až je člověk uvidí s větším odstupem? Vůbec si nedovedu představit, jak by všechno vypadalo, kdybych v té době manžela neměla.

Jak krize ve vaší rodině pokračovala?
Po marihuaně se objevilo gamblerství a nakonec se Robert dostal na několik měsíců i do vazební věznice. Poslali jsme mu tam Bibli a on nám později řekl, že při četbě příběhu o Benjamínovi hrozně plakal. Nějak ho to zasáhlo a něco si přitom uvědomil. Možná uviděl svou vlastní bídu a bídu kamarádů, kteří mu pomohli k problémům. Něco zkrátka prožil, ale co, to už nám neřekl.

Začal se pak jeho život měnit?
Ano. Dokonce s námi jel i na dovolenou. Začal pracovat a asi po dvou letech nám navrhl, že bude dělat s námi v naší rodinné firmě, což trvá dodnes. Postupně se navracel k normálnímu životu a v současnosti jsou naše vzájemné vztahy naprosto harmonické. Bydlíme spolu v jednom domě, vidíme se každý den a máme se rádi. Jeho kamarádi se mi líbí, protože jsou to příjemní kluci. Vrátil se k muzice, i když nehraje na violoncello, ale zpívá v hiphopové kapele Bratři v triku. Takže jsme jako rodina vydrželi a fungujeme normálně.

Hodnotili jste spolu někdy s odstupem toto krizové období?
Probírali jsme to, ale on na to prostě řekl: „Byl jsem mladej a blbej.“ Nedávno jsme se bavili i s jedním z těch kamarádů, s nimiž jsme měli velké trápení. Vůbec si na to nepamatuje.

Co jste si vy z tohoto krizového období vzala pro svůj život?
Především poznání sebe samé. Nejvíc mě překvapilo, jak jsem v těch strašných dobách, kdy jsem doslova umírala strachy, byla na Roberta naštvaná. Připadalo mi, že pořád stojím na jednom místě a nemohu se z toho nijak vymanit. Teprve když jsem k sobě začala být skutečně upřímná, uvědomila jsem si, že jsem mu vlastně neodpustila. Tohle jsem si musela přiznat, a i když to bylo těžké, rozhodla jsem se mu odpustit. Byl to v tu chvíli zcela vědomý akt odpuštění. Dál jsem sice na něj byla naštvaná, ale moje srdce už bylo od zloby osvobozené. To mi opravdu hodně pomohlo, protože díky tomu jsem se naučila dívat na vše z většího odstupu.

Nepropadala jste někdy pocitu marnosti?
V takových situacích člověk hlavně propadá zoufalství. Nejhorší je to v noci, kdy nemůžete spát a říkáte si: „Kam se podělo všechno pěkné? K čemu to vlastně bylo? Jaký smysl mělo to, co jsme do něj vložili?“ Teprve po dlouhých letech jsem viděla, že nic z toho nebylo zbytečné a že všechno dobré se jednou vrátí. Jen to často trvá hodně dlouho a užitek z toho má leckdy někdo jiný.

Kdyby za vámi přišla nějaká maminka s podobným problémem, co byste jí dnes řekla?
Aby v první řadě získala co nejvíc informací a obrátila se o pomoc k odborníkům. To však nestačí, protože člověk sám v takové krizi potřebuje být pořádně ukotven, aby se z toho nezhroutil. Mohou mu to dát přátelé nebo příbuzní, nicméně já jsem brala sílu od Boha. V těch nejhorších dobách jsme se hodně modlili a já věřím tomu, že žádná z těch modliteb se neztratila. Velmi nám také pomohlo svými modlitbami, radou, pomocí i povzbuzením společenství církve. Proto bych takové mamince poradila, aby se i ona obrátila na Hospodina. Důležité je to nevzdávat, přestože se situace dlouho nijak nelepší. V rodině je třeba navzdory všemu udržet alespoň trochu pohodu. Jde nejen o duševní zdraví, ale i o to, aby ani její ostatní členové nemalomyslněli. Z toho důvodu je potřebné pečovat o to, aby spolu drželi pohromadě a jejich vztahy byly alespoň trochu normální. Hlavní však je vydržet a žít.

Odvysíláno ve Výzvách přítomnosti Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu 30.5.2010

TOPlist