Co je v životě důležité

Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma? Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku. Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.

Tahle slova nás dnes mohou až provokovat. Možná však provokovala už Ježíšovy současníky, co myslíte?
Myslím, že ano. Smyslem našeho rozhovoru nad nimi však bude ukázat, že se nejedná o výroky provokativní, nýbrž skoro pragmatické, ovšem pouze v takové životní perspektivě, která je nám zde předestřena.

Jako nejzávažnější slovo celé perikopy mi připadá Ježíšův pokyn: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ Co znamená hledat Boží království?
Zajímavé je, že království Boží se nebuduje, ale hledá. Většina historických pokusů o jeho vybudování na této zemi dopadla špatně. Někde jsem přišel ke sbírce básní z padesátých let; v jedné z nich se veršuje o tom, jak vybudujeme na zemi říši stokrát lepší než tisíc království nebeských. Ve srovnání s realitou to působí jako špatný vtip. Království Boží se nebuduje, neboť se jedná o hodnotu či skutečnost již danou, připravenou. A přesto to není něco, na co jen čekáme, abychom to mohli pasivně přijmout. Pod slovy „hledání Božího království“ si představuji úsilí, které musíme vynaložit k nalezení toho, co má budoucnost. Vztah daru a aktivity bych přirovnal k nadání a jeho rozvinutí. O nadaném pianistovi se dá říci, že má dar od Boha, ale kdyby necvičil někdy až osm hodin denně, bude mu to k ničemu.

A co si máme představit pod slovy „království Boží“?
Protože jej Ježíš přirovnává k pokladu v poli, na jehož získání člověk obětuje všechen svůj majetek, lze usoudit, že se jedná o hodnotu převyšující všechno ostatní. Já bych je charakterizoval jako nejzazší cíl života, který vytváří rozhodující perspektivu našeho bytí.

Vysvětlete trochu tu metaforu „království“.
Metafora se vždycky něčím podobá a něčím naopak nepodobá tomu, k čemu je přirovnávána. Království Boží určitě neznamená nějakou mocenskou strukturu s vlastní armádou, policií, berním úřadem a podobně. Součastné se však státu podobá v jednom důležitém ohledu: je to společenství, jde v něm o vztahy mezi lidmi. A jelikož je použito slovo „království“, musíme počítat nejen se vzájemnými vztahy mezi poddanými, ale i se vztahem k panovníkovi, jímž je v tomto případě Bůh sám. Křesťané se kdysi nazývali „pokolení bez krále“, protože jejich panovník nevládne vnější mocí jako králové, které známe z dějin.

Na začátku perikopy je výzva: „Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou.“ Ježíš tento požadavek zdůvodňuje slovy: „Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“ Co je však špatného na tom, když lidé mají srdce u pozemských pokladů?
Majetek sám o sobě není špatný, špatné je jen to, že  lidé se na něj upínají srdcem. To je velmi neprozíravé, protože  pozemské poklady jsou pomíjivé. Je možno je ukrást, můžou se zkazit, je možno o ně jakkoli jinak přijít. Poklad je zde metaforou takového životního základu, na nějž je možno se opravdu spolehnout. Podle Ježíše není příliš jisté spoléhat se na pozemské poklady, což se nejlépe ukazuje především v dobách krizí, kdy se hroutí banky a bankrotují celé státy. Slovo „srdce“ v bibli neznamená cit, ale spíš rozhodování. Dnes by jeho synonymem nejspíš bylo sousloví „lidské já“. Ježíšův výrok tedy znamená, že člověk, který spojí své já s něčím sice cenným, avšak  pomíjejícím, plánuje svůj život velmi krátkozrace. Jako ten boháč v 12. kapitole Lukášova evangelia. Ten si postavil sýpky, aby v nich uložil všechny své veliké zásoby obilí, a řekl si: „Má duše, máš zásoby na mnoho let; klidně žij, jez a pij…“ Ale Bůh mu řekl: “Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvou duši.“ Víc není potřeba vysvětlovat.

Jak rozumíte další části perikopy: „Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo. Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“
Na tomto místě se dostáváme do skupiny výroků, které sem umístil evangelista Matouš pravděpodobně proto, že se nějak dotýkají plánování a dlouhodobých vizí. Jednotlivé výroky však mohly být původně vysloveny při různých příležitostech, a proto se nám může zdát, že jakoby ruší souvislý myšlenkový proud Ježíšova kázání. Z obsahového hlediska se můžeme pozastavit nad faktem, že oko není žádným světlem, nýbrž jen receptivním orgánem. Co je zde tedy řečeno? Jestliže člověk vnímá světlo pomocí oka, pak právě oko zprostředkuje jeho vnímání světa. Je proto důležité, na co se člověk v pohledu na svět zaměří, neboť právě to potom vstoupí do jeho srdce. Nacházíme zde polemiku s představou, podle níž má člověk Pána Boha v sobě. To není pravda. Člověk má v sobě jisté Boží určení, kterému se však může vzdálit, zpronevěřit či odcizit. Vidění světla okem zde tedy znamená zaměření na to, co je jasné, zjevné a nepochybné. V tomto smyslu i tento výrok zapadá do souvislosti kázání: člověk má hledat, co je pro něho dobré, a to dobré pozná podle toho, že to osvětlí celý jeho obzor.

Na perspektivě, s jakou vnímám svět, druhé lidi a své okolí vůbec, tedy velmi záleží. Kdo je škarohlíd, vidí všechno černě, takže jeho oko mu pak žádné světlo nepřináší.
Proto se zde říká: „Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“ Řeč je samozřejmě o celkové orientaci života.

24. verš se vrací k varování před otroctvím majetku: „Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ Kraličtí překladatelé zde použili slovo mamon. Je nějaký sémantický rozdíl mezi mamonem a majetkem?
Zatímco majetek je slovo neutrální a označuje hodnotu, s níž se dá velmi rozumně nakládat, je mamon takové bohatství, na které člověk absolutně spoléhá. Řecké mamonas, které se vyskytuje v originálním znění, je hebrejského nebo aramejského původu a souvisí se slovesem áman, které v pasivu znamená zhruba „být zakotven“. Mimochodem je to patrně tentýž kořen, od něhož je odvozeno slovo „amen“. Mamon je tedy něco, na co se člověk spoléhá, ale jelikož to není ten pravý základ, doplatí na to.

Zase jsme u pokladu, který je buď na zemi, nebo v nebi. Zatímco podle apoštola Pavla je kořenem všeho zlého milování peněz, zde Ježíš varuje před majetkem jako takovým, protože majetek může dát člověku falešný pocit bezpečí. A právě toho se zde dotýkáme.
Milování peněz – to je právě to mamonění, o kterém byla řeč. V Pavlově výroku i v naší perikopě je slovo „milovat“ užito vlastně jako metafora. Penězi přeci mohu disponovat, mohu s nimi počítat, nanejvýš si jich mohu jako těžce vydělaných vážit, ale nemohu je milovat. Milovat mohu druhého člověka nebo Pána Boha. Použití tohoto slova naznačuje, že je zde řeč o značně pokřiveném pohledu na peníze, od nichž musí mít člověk jistý věcný odstup. Z našeho textu může čtenář nebo posluchač nabýt dojmu, že Ježíš žil stylem bezdomovce: chodil se svými žáky od jednoho města k druhému, vyučoval a choval se podobně jako potulní filosofové té doby. Ve skutečnosti však měl naprosto zřetelnou představu o tom, jak by člověk měl s penězi zacházet. Tak např. si vážil žalmových výroků, podle nichž správně hospodařící člověk také dopředu počítá. I svůj potulný život měl celkem zorganizovaný. Dobře si uvědomoval, že je závislý na majetku jiných. V osmé kapitole Lukášova evangelia nacházíme zmínku o skupině zámožných žen, která mu sloužila, patrně i vařila a celou jeho misi také spolufinancovala. V této skupině nacházíme dokonce i manželky vysokých funkcionářů  římských satelitních států z oblasti Palestiny. Ježíš tedy nežil zcela nahodile, ale naopak působil podle určitého projektu. V této řeči však chtěl především ukázat, na čem člověku skutečně záleží. A protože byl prorok, choval se jako prorok. Proroci dost často svá slova podepírali nějakým obrazným jednáním. Jeremiáš třeba v době, kdy se blížilo obležení Jeruzaléma, běhal v chomoutu, aby lidem ukázal, co je čeká. Tak vzbudil u posluchačů zájem a dosáhl svého cíle. Ježíš vystupoval jako potulný kazatel, aby zdůraznil svou bezprostřední závislost na nebeském Otci.

Pane profesore, jaký máte vy recept na to, abyste se nezačal spoléhat na majetek?
Důležité je si uvědomovat, co mě opravdu nejvíc těší a co by mě naopak velmi ranilo. Kdyby mě podrazil někdo z blízkých, vezme mě to určitě víc, než kdybych ztratil peníze. Lidé si to mnohdy neuvědomují, ale je to tak. Obírá se tím celá jedna větev filosofie, které říkáme filosofie existence. Zde se ukazuje, jak si člověk (na rozdíl od zvířat) může svůj život plánovat. Důležité je, že ví o jeho konci. Starost vyvolaná vědomím časnosti života jej motivuje k odpovědnému životu. Pokud starost o každodenní věci zaplní celý jeho horizont, propadá animálnímu životu. Těmito otázkami se zabýval německý filozof Heidegger, který říká, že skutečná, oprávněná a nezbytná starost je  obírat se životem jako celkem. Tady to jde ještě dál, až k perspektivě  království Božího, zatímco to běžné denní starání je spíš takové to shánění, co kde mají lacino, co na sebe a tak dál. To je nutné, ale jen v určité míře. Je známo, že lidé, kteří stále shánějí nějaké slevy, na tom většinou stejně prodělají. Naopak vždycky se vyplatí dlouhodobější plánování života, díky němuž se člověk také naučí žít skromněji. To není moralismus, ale naprosto pragmatický návod k životnímu stylu.

Po staletí je hlavním úkolem člověka zabezpečit svůj život: sehnat obživu, zajistit oblečení a nějaké slušné bydlení. Ježíš zde však říká: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všecko potřebujete.“ A já se ptám docela prostě, zda to myslel vážně.
Chceme-li těmto slovům porozumět, musíme se podívat na celý tehdejší život, který se nakonec od toho našeho v těch nejdůležitějších záležitostech zase tolik nelišil. Je jasné, že abychom přežili, musíme pracovat. Stejně tak nikdo nepopírá, že nám tato práce zabere větší část našeho času. Bůh dobře ví, že to potřebujeme. Na co si však musíme dát pozor, je směr, kterým s lodí tohoto našeho životního nákladu vyplujeme. Správně se můžeme rozhodnout jen tehdy, když se ztišíme a konfrontujeme s tím, kdo je naším protějškem. Jestliže směřujeme tam, kam ukazuje Ježíšův termín „království Boží“, pomůže nám to rozhodovat se v těch zásadních věcech, které si stejně pečováním a sháněním nezajistíme.

Není to tedy spíš věc perspektivy, s jakou se na život dívám? Pak by zde byla klíčová otázka: „Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“
Ano, tyto věci jsou dány a my se jimi nemůžeme znepokojovat. Každý z nás třeba víme, jak je naše životní prostředí znečištěné, a že kdybychom žili v absolutně čistém prostředí, žijeme o několik let déle. Jenomže to nejsme schopni změnit, a proto bychom se tím neměli trápit, byť na změnách můžeme dlouhodobě pracovat. Trápit bychom se měli tam, kde jsme něco změnit mohli, ale propásli jsme to.

Když Ježíš mluví o starosti o oblečení, uvádí příklad květinek, o něž se Pán Bůh stará. Následuje ujištění: „On přece obleče i vás, vy malověrní.“ Zaujalo mě to slovo „malověrní“. Co znamená?
Tohle slovo se v řečtině nevyskytuje nikde jinde než zde. Zřejmě má tedy hebrejský nebo aramejský základ. Znamená skutečně nedostatek víry, tedy spolehlivého zakotvení. Víra v biblickém smyslu totiž neznamená souhlas s určitými věroučnými články, ale spolehnutí  na svědectví o Božím jednání jako dobré síle, která se přes odpor lidského odcizení prodírá k cíli dějin a lidských životů. Malověrný je ten, který si těžiště svého života hledá někde jinde.

Poslední verš naší perikopy zní: „Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. Každý den má dost na svém trápení.“ O co se tedy máme starat?
Ježíš své učení chápal  jako klíč k normálnímu životu. Poznáme to z toho, že biblická tradice zachovala různá obecná úsloví, které užíval. Zde jsou tyto praktické rady seřazeny do správné perspektivy. Díky ní si můžeme uvědomit, že každodenní starosti nejsou tím rozhodujícím v životě a my se je musíme učit s jistou velkorysostí přecházet. Naopak starat se máme o to, kam celým svým životem směřujeme. Nad tím máme přemýšlet dnem i nocí, to máme Bohu předkládat na modlitbách. Životní směřování, ta rozhodující naděje, ovlivňuje totiž úplně všechno, včetně konkrétní každodenní práce.

Petr Pokorný přednáší Nový zákon na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Text rozhovoru je upravený přepis pořadu Ranní slovo z 27.2.2011, který odvysílal Český rozhlas 3 Vltava. Vybráno z připravované knihy, která vyjde v nakladatelství Vyšehrad. Otázky kladl Petr Vaďura.

TOPlist