Pronásledování křesťanů ve světě

Ježíšovo utrpení na kříži jakoby předznamenalo utrpení tisíců jeho následovníků v dějinách. Není ale mučednictví pro víru minulostí? Jsou i dnes místa, kde jsou lidé vězněni, mučeni a zabíjeni pro své náboženské přesvědčení? Co s tím můžeme dělat?

Čas od času se u nás v církevních kruzích vzpomíná na doby pronásledování a nesvobody v době normalizace. Když však čteme svědectví o pronásledování křesťanů v Severní Koreji, zdají se být poměry v husákovském Československu velmi harmonické. V roce 1948 přijalo Valné shromáždění OSN Všeobecnou deklaraci lidských práv. V článku 18 se v ní píše:

“Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v  sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě,  vyučováním, prováděním ná­boženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů.”

Samotná Deklarace samozřejmě ještě nemohla nezajistit v žádné zemi náboženskou svobodu, nicméně se stala  ideovou základnou pro všechny ochránce lidských práv. Mezi ně se v roce 1977 řadí také “Křesťanská mezinárodní solidarita”,  jejíž vznik byl vyvolán pronásledováním křesťanů v tehdejším Sovětském svazu. Od roku 1992 působí tato organizace i v České republice a vedle Hlasu mučedníků je tak u nás druhou organizací zaměřenou na problematiku ná­boženské svobody. Pozvání k rozhovoru přijal výkonný ředitel Křesťanské mezinárodní solidarity v České republice František Kopečný.

Pane řediteli, proč vlastně Křesťanská mezinárodní solidarita vznikla právě před 30 lety, tedy v roce 1977?

V roce 1975 byl připraven jít už potřetí pro svou křesťanskou víru do vězení Georgi Vins, baptistický křesťan z bývalého Sovětského svazu. Reverend Hansjürg Stückelberger ze Švýcarska byl touto statečností velmi osloven a společně se svými přáteli uspořádal demonstrativní tiché pochody spojené s bohoslužbami, které se konaly v Curychu a Bernu dne 20. září 1975. Pod záštitou představitelů hlavních křesťanských církví vyjádřilo přes 15 000 věřících solidaritu se všemi pronásledovanými křesťany. Připojili se také rabíni z židovských komunit.

Důvodem společného vystoupení křesťanů bylo také úsilí o propuštění ruského pravoslavného kněze Gleba Jakunina. Po ukončení pochodu se sešlo několik vážených občanů města Curychu, aby prohovořili smysl celého činu. Zdálo se, že průvod vzbudil více zájmu, než se původně očekávalo. Účastníci pochodu začali přemýšlet o rozsáhlejší pomoci vězňům svědomí. V roce 1977 byla pak založena Křesťanská mezinárodní solidarita (CSI – z anglického názvu organizace Christian Solidarity International).

Jakou činnost vyvíjí vaše organizace v České republice?

Obecně má CSI tři principy pomoci. Za prvé je to podpora a pomoc pronásledovaným křesťanům, za druhé podpora obětí katastrof a v neposlední řadě také pomoc strádajícím dětem. V České republice se orientujeme především na informovanost veřejnosti prostřednictvím našeho Zpravodaje, který vydáváme šestkrát do roka v nákladu 6 500 kusů. Rozesíláme jej asi na 1600 adres, mezi nimiž jsou jak jednotlivci, tak organizace. Zpravodaj posíláme také poslancům a senátorům. Přispíváme tak k lepší informovanosti o náboženské svobodě a jejím porušování. Nabádáme čtenáře k tomu, aby pamatovali na své pronásledované a vězněné bratry a sestry ve světě.  Ve zpravodajích se zpravidla nacházejí také protestní dopisy, které je možné odeslat představitelům zemí, ve kterých dochází k porušování náboženské svobody.

Důležitým prostředkem informovanosti o pronásledovaných jsou také naše webové stránky www.csi-cr.cz, kde může návštěvník získat dobrý přehled o našich aktivitách. Na těchto stránkách mohou návštěvníci připojit svůj podpis k elektronické formě protestního dopisu s žádostmi o propuštění odsouzených pro víru.

CSI se řídí Mezinárodním plánem činnosti, který obsahuje projekty v rámci tří již zmíněných principů a oblastí pomoci CSI. Naše národní organizace se podle možností zapojuje zejména do těchto aktivit:

1. Podporujeme salesiánské misie ve státě Manipur v severovýchodní Indii u hranic s Barmou dnes Myanmarem. Jednou z důležitých činností zde je poskytování vzdělání těm nejmenším z chudých rodin, které by si to nemohli jinak dovolit.

2. Spolu s dalšími afilacemi přispíváme finančně na pomoc obětem genocidy a občanské války v Jižním Súdánu. Krvavá občanská válka zde probíhala v letech 1983-2005. Pracovníci CSI organizující pomoc v postižených oblastech Jižního Súdánu (Bahr El Ghazal) již od roku 1994 se v poslední době setkali i uprchlíky z Dárfúru, kde genocida probíhá doposud. Pomáhají zejména komunitám na hranici se severním Súdánem, které byly válkou zdecimovány. Staly se podobně jako v Dárfúru terčem nájezdů centrální vládou ozbrojených milicí. Milice si na sebe musely „vydělat“ samy, takže plenily, kradly, zabíjely a znásilňovaly a lidi odváděly do otroctví do Severním Súdánu. Zejména na tento aspekt občanské války s náboženskými a etnickými rysy se CSI zaměřovala. V současnosti se zaměřuje na dořešení tohoto problému, zatímco pokračuje humanitární pomoc zuboženým komunitám prostřednictvím potravinové a lékařské pomoci. Lidem, kteří se vracejí z otroctví a uprchlíkům CSI poskytuje tzv. balíčky pro přežití, čili humanitární soupravy, které mají zmírnit počáteční nouzi po návratu do své vlasti.

3. CSI otevřela diskusi k problematice „islamizace Evropy“, poněvadž v ní vidí vážné ohrožení náboženské svobody na našem kontinentě.

Které země ve světě jsou předmětem vašeho monitoringu v oblasti porušování náboženské svobody?

Sledujeme porušování náboženské svobody po celém světě, zvláštní pozornost věnujeme Súdánu a Indii, dále zemím, v nichž přežívají komunistické ideje, a to dokonce i ve své „stalinistické“ formě (Severní Korea). Zabýváme se i problémy křesťanů z muslimských zemích, neboť islám je v nich často prosazován tak radikálním a extrémním způsobem, že je to jednoznačně v rozporu s naším chápáním lidských práv a lidské důstojnosti. Jsou to země jako Saúdská Arábie, Írán, Pákistán, Súdán, ale také Irák a Afghánistán. Problematická je situace také v Nigérii, kde se islámské právo šaría prosazuje v některých federálních státech země. O náboženských nepokojích se dovídáme také z Indonésie.

Problémem jsou i další země, kde náboženská svoboda není respektována, jako například Eritrea nebo některé země bývalého Sovětského svazu, které úředními zásahy a povolováním jen některých náboženství porušují svobodu vyznávání.

Důležité je také upozornit na problém hinduistického radikalismu v Indii, který má mnohdy podobné znaky jako islámský extremismus.

Jsou ve světě ještě mučedníci víry?

Agentury sledující pronásledování křesťanů (Open Doors, Kathpress, Zenit, Vois of martyrs…) odhadují počet obětí za uplynulý rok kolem 175 tisíc lidí. Je to však jen vrchol ledovce. Ten představuje mírnější formy jako každodenní diskriminaci a sociální omezování až po masivní porušování lidských práv ve státech, kde jsou křesťané menšinou – dohromady je jich 200 až 250 milionů.

Podívejme se nejprve na režimy komunistické. Zkuste porovnat poměry v komunistických zemích s tím, co si mnozí pamatují z husákovského Československa.

Poměry v zemích s komunistickou ideologií jsou daleko horší. Amnesty International a Mezinárodní společnost pro lidská práva (International Society for Human Rights) odhadují, že např. v Severní Koreji je v současnosti vězněno asi 200 tisíc lidí. Je mezi nimi mnoho křesťanů. Mezi pěti největšími trestaneckými tábory jsou Kaechon, Hannan, Hoeryong, Hasong a Chonjijn. Pro ospravedlnění rozsudků používají soudci vykonstruované obžaloby. Tímto způsobem byl například čtyřiašedesátiletý křesťan za údajné „plánování převratu“ odsouzen k smrti. V pracovních táborech se křesťané nejen dostávají do styku s násilnickými kriminálníky, ale musejí zde snášet ty nejtěžší podmínky, od těžké práce pod hrozbou elektrošoků, konzumování zkaženého či přímo otráveného jídla až po jejich využívání jako pokusných králíků při experimentech s chemickými bojovými látkami.  Ani v nejlidnatější zemi světa Číně to stále nemají křesťané jednoduché. Režim sklízí plody desetiletí ateistické propagandy a do světa stále pronikají zprávy o dlouhodobém a opakovaném věznění věřících v pracovních táborech. Další komunistickou zemí je Vietnam. Zdejší někteří církevní vedoucí vyjádřili své zklamání, když ministerstvo zahraničí Spojených států odstranilo jejich zemi ze seznamu nejzávažnějších porušovatelů svobody náboženského vyznání na světě pro rok 2006. Domácí společenství reprezentující více než 200 000 křesťanů nedosáhla totiž registrace a zůstávají nelegální.

Jak je tomu s pronásledováním křesťanů v islámských zemích?

Situace je špatná v Saúdské Arábii, kde je křesťanství zakázáno, ale i v dalších zemích. Např. íránské orgány nenápadně pracující mimo pozornost mezinárodních sdělovacích prostředků pokračují v naplňování příslibu prezidenta Mahmúda Ahmadinežáda z listopadu 2005, že „zastaví křesťanství v této zemi“. Kampaň s cílem ukončení prudkého rozvoje hnutí domácích společenství zde byla zahájena v roce 2006, kdy se místní křesťanští vedoucí stali terčem několika sérií zatýkání. Vypalování kostelů, vraždění a pronásledování křesťanů probíhá v Indonesii, Nigérii, Iráku, Pákistánu a dalších islámských státech.

Jak je tomu s misií v islámských zemích?

Je prakticky nemožná. Většinou není možné stavět nové kostely a modlitebny. Stručně řečeno: náboženská svoboda platí jen pro muslimy. Příkladem jde nejbohatší islámská země – Saúdská Arábie.

Je možné pronásledovaným křesťanům nějak pomoci?

Odhlédneme-li od pomoci na úrovni vlád můžeme svými aktivitami pomoci také. My křesťané klademe na první místo modlitby za pronásledované bratry. Dále je to ale také psaní protestních lístků politikům stojícím v čele zemí, kde k porušování lidských práv dochází, ale také povzbuzování našich politiků k aktivitám na mezinárodním poli ve prospěch pronásledovaných. Pomoci lze i přímou podporou vězněných, především finančními dary.

Otázky kladl Petr Vaďura

Rozhovor byl odvysílán v pořadu Českého rozhlasu 1 Radiožurnálu Výzvy přítomnosti

TOPlist