Jan mladší Popel z Lobkovic

vstup do zámku

Horšovský Týn

Zámek v Horšovském Týně patří k nejkrásnějším renesančním stavbám v Čechách. V polovině 16. století si jej nechal postavit Jan mladší Popel z Lobkovic, jeden z nejbohatších šlechticů království českého. Zámek byl natolik reprezentativní, že dokonce ani pobělohorští majitelé Trautmansdorfové necítili potřebu nějak výrazně jej přestavovat. A to zde bydleli až do rolu 1945. Díky tomu se nám dochoval takřka v původní podobě dodnes.

Největší místností na zámku je Erbovní sál. Když jej Jan mladší Popel z Lobkovic stavěl, byl nejvýznamnějším šlechticem v zemi. A protože velmi často finančně vypomáhal samotnému králi, udělil mu Ferdinand I. také mnoho důležitých hodností a funkcí. Jan mladší Popel z Lobkovic tak byl hejtmanem německých lén, nejvyšším komorníkem, nejvyšším purkrabím a nejvyšším sudím království českého. Není proto divu, že chtěl mít sál určený pro přijímání velmožů z celého království náležitě vyzdobený. Alespoň část výzdoby se dochovala dodnes. Jan je zde zpodobněn ve středu kompozice obklopen erby předních šlechticů své doby. Nad ním už je pouze samotný král.

Ještě zajímavější však byla výzdoba místnosti, skrze kterou se do Erbovního sálu vchází. Do dnešní doby se dochovala bohužel jen ve fragmentech, nicméně i tak poznáme, jaká byla hlavní myšlenka výzdoby. Na jedné stěně se dochovalo torzo malby, která představovala Ježíšovo podobenství zapsané v 16. kapitole Lukášova evangelia. Je to známý příběh o Lazarovi a boháči. O boháči se v něm říká, že se nádherně strojil a denně skvěle hodoval, zatímco Lazar, který lehával u vrat jeho domu, byl hladový a plný vředeů. Oba muži zemřeli ve stejný den. A zatímco Lazara nesli andělé do ráje, bohatý muž se ocitl v pekle. Odtud volal na Abrahama slova, která nacházíme napsaná zde na stěně: „Pane, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého ve vodě a svlaží jazyk můj, neboť se mučím v tomto plameni.“ Dostává se mu však odpovědi: „Synu, rozpomeň se, žes bral dobré věci v životě svém, ale Lazar též zlé.“ V Bibli text pokračuje: „Nyní pak tento se těší, ale ty se mučíš. A nad to nade všecko mezi námi a vámi propast veliká utvrzena jest, aby ti, kdož chtí odsud k vám jíti, nemohli, ani od onud k nám přejíti.“ Boháč tedy prosí, aby Abraham poslal Lazara na zem varovat jeho pět bratrů, neboť jim hrozí, že dopadnou stejně špatně jako on. Dostává se mu však odpovědi, že varování před peklem všichni znají z Bible, a pokud je neberou vážně, nebrali by vážně ani to, když by k nim přišel někdo ze záhrobí.

Když jsem si prohlížel tyto malby poprvé, zatrnulo mi: jeden z nejbohatších mužů v království, největší hodnostář v zemi, králův věřitel, rádce a přítel si nechává na stěnu nejreprezentativnější části svého zámku vymalovat scénu, která jej měla varovat před sobectvím, okoralostí srdce a nedostatkem soucitu s chudými a trpícími. Bohatý muž z Ježíšova podobenství v pekle volal: „Pane, smiluj se nade mnou.“ Jenže protože on sám se za svého života nad chudým Lazarem nesmiloval, byl odmítnut. „Tak si dej pozor, ať nedopadneš stejně,“ říkala Janu z Lobkovic tato malba, kdykoli kolem ní ve skvostném rouchu procházel přijímat v Erbovním sále své hosty.

Kdo z nás, bohatých lidí západní civilizace, by si nechal takové memento namalovat na stěnu své haly či obývacícho pokoje? A kdo z nás vůbec bere vážně varování, že co kdo rozsévá, to bude taky sklízet? Obdivuji Jana mladšího Popela z Lobkovic, že on to vážně bral. Jenže to se psal rok tisící pětistý padesátý osmý.

Petr Vaďura (Živé slovo 1/2011)

Viz také Sváteční slovo rozhlasového redaktora Petra Vaďury na ČT

TOPlist