Budoucnost otevřená obětí

Přeneseno  na zasedání Ekologické sekce Křesťanské akademie v Emauzích  dne 13.  října 2001.

1. Ve vědeckých kruzích trvá  spor o tom, co bylo největším objevem 20.  Století. Byla to  teorie relativity nebo počítače? Nebo něco jiného?

Poučený  teolog má na tuto otázku jednoznačnou odpověď: Bylo to znovuobjevení  hříchu. Na ten se už v 18. století mezi osvícenci začalo  zapomínat. V 19. století. se pak na něj především mezi hojnými  vyznavači pokroku  zapomnělo docela. Lidé se opájeli vidinou  takového lidství, které se vyvine  postupně v božství. Obojí  splyne. Musily přijít dvě světové války s miliony  obětí,  ničivé experimenty nacismu a komunismu, aby se od „víry v pokrok“  odstoupilo. Kam? Do beznaděje, rezignace a zoufalství, anebo  do přesvědčení, že  bez Boha je dovoleno vše a že se tedy  lze prosazovat jakýmkoli způsobem a za  jakoukoli cenu.

A  přece prosté znovuobjevení hříchu – či vyjádřeno civilněji  – moci zla, zla  jako mocnosti, otevřelo novou perspektivu. To  prosté, nemoderní jednoslabičné  slovo „hřích“ umožňuje  dešifrovat dějinnou epochu, v níž jsme se zrodili a která  nás  – ovšem různou měrou – poznamenala. Jde o něco zcela jiného,  než když se  řekne „hřích“ a myslí se to teoreticko-dogmaticky.  Jde o syrovou skutečnost a  doléhavou praxi. Ovšem hřích byl v lidských dějinách přítomen vždy, ale  přece se něco  změnilo: Dozrál.

2. Samozřejmě je slovo hřích  v situaci dnešní sekularizované civilizace  termín téměř  nepoužitelný. Jak to říci civilně, nenábožensky a srozumitelně?  Asi  nejspíše sobectví.

Vím ovšem, že mezi  oběma výrazy je významový rozdíl. Hřích je víc než  sobectví.  Sobectví může být jen projev lidské soběstřednosti a náročivosti,  kdežto termín hřích má i vertikální dimenzi. Tou je především  naše osudová  spoutanost se zlem. Je to cosi, co jsme zavinili,  ale co nemůžeme sami odčinit.  Dejme si příklad: Někdo neumí  plavat. Nedbá na varování a skočí sám, z vlastní  vůle  do hluboké vody. Topí se v ní; ale sám, bez další pomoci,  se z ní  nedostane. Proč tam skákal? Chtěl prostě prosadit  svou, možná lépe: sebe, sám se  prosadit. Ale právě tím  se odsoudil k záhubě. Sobectví je hlavní projev hříchu,  ale  jeho nejvlastnější kořen leží ještě hlouběji, totiž v  tom, že jsem si své  já, svou svévoli, umístil na vrchol své  hodnotové stupnice. A nyní jsem touto  stupnicí ovládán. Nicméně  nás dnes zajímá především společenský rozměr hříchu,  a tak se soustředíme na jeho společenský projev, tedy sobectví.

3. Osobní sobectví je běžné a poměrně průhledné. Když někdo křičí: Já, já,  já, víme hned, s kým jsme  se setkali. Ale sobectví má řadu podob. Existuje  rodinné sobectví,  které má rodinné dopady. A regionální či oblastní sobectví,  sobectví města či osady, kmene či třídy, které má vždy  příslušné dopady a  následky. Ale existuje i globální, tedy  celosvětové a všelidské  sobectví s globálními  a planetárními důsledky.

A zde jsme u jádra věci:  Dříve převažovalo sobectví privátní nebo regionální.  Leckde  přežívá sobectví nacionální a rasové. Ale mezi myslícími  lidmi se tyto  podoby už natolik znemožnily, že je obtížné  zastávat je a hájit je racionálně.  Hřích či jeho hlavní  projev, sobectví, dozrál tím, že se začal projevovat globálně.

4. S trochou zjednodušení a nepřesnosti lze říci,  že žijeme nyní v epoše  globalizace. Nejde o to, k jakékoli  globalizaci přitakat nebo ji striktně  odmítat. Obojí je primitivismus.  Je třeba se ptát: Jaká globalizace? Globalizace moci  ekonomiky, průmyslové expanze a mezinárodního kapitálu přes  hlavy lidí a na jejich účet? Nebo globalizace svobody, lidských  – ale i dalších!  – práv, solidarity s bídou všeho druhu,  globalizace lidské péče o stvoření,  globalizace odpovědnosti?  O těchto otázkách je dnes celá literatura. Velmi  pronikavá  je analýza Lucase Vischera, na niž navázal ve svém referátu  prof.  Mezřický. Ukazuje se, že globalizace toho, čemu se říká  ekonomický růst, tedy globalizace „kvantitativní“,  brání, ba znemožňuje globalizaci  „kvalitativní“. Požadavek  stálého ekonomického a průmyslového růstu znamená  vposledku  jen stále rychlejší odřezávání větve, na které sedíme.  Chystáme sami  sobě globální katastrofu a úsilně před ní  zavíráme oči. Proto říká Vischer  správně: Podmínkou naděje  pro lidskou budoucnost naší planety je obrat.  Řekněme  zatím předběžnou zkratkou: Obrat od kvantit ke kvalitám, od  snahy mít  (co nejvíc) ke snaze být; tak to formuloval už před  lety Erich Fromm. Tedy obrat  od sobectví k altruismu, od soběstřednosti  k lásce, od lpění na vlastním pohodlí  k odpovědnosti za  celé stvoření. Možná přesněji: Obrat k nové hodnotové  stupnici,  na jejímž vrcholku už nebude já, ani individuální ani kolektivizované,  ba ani globalizované, tedy žádné mé či naše nároky, ale  potřeby mého bližního,  ať člověka nebo kteréhokoli tvora.

5. Myslit na druhého dříve než na sebe, podřizovat  své potřeby jeho potřebám,  stále znovu přemáhat osobivé  nároky vlastního já, vlastního nitra a vlastního  srdce, to  je cesta, na kterou nás volá Ježíš: Kdo by chtěl svůj život  zachovat,  ztratí jej (Mk 8,25; Lk 17,33). Takovému postoji a  počínání se odedávna říkalo  oběť. Pozor, oběť nikoli  jako obřad, ale jako postoj, kdy jsem celý prodchnut  obětavostí.  Řešením celosvětové krize dozrávajícího globalizovaného  sobectví  není jen odpovědnost, která střízlivě zvažuje  možnosti, ale z odpovědnosti  rostoucí obětavost, hotovost  k oběti. Například k dobrovolnému snižování životní  úrovně  v bohatých zemích, mezi které ovšem patříme, aby se najedli  ti, kdo  hladoví.

Dá se to shrnout jedním slovem: Klíčem  k budoucnosti je oběť. Bez ní  se všichni časem utopíme  v sobectví, vedoucím k smrti. Platí to pak doslova a do  písmene.  Každý život tvoří oběť. Kdyby se matka nevzdávala nároků  svého já pro  své dítě, nevychová je. To dítě jí zahyne.  Přes instinkty to tuší i zvířecí nebo  ptačí matka. Poslouchá  své instinkty a tak jde skrze ni život dál. Kdežto my  lidé  jsme tvorové rozbitých instinktů. Moudrý instinkt sebezáchovy  (i zachování  rodu atd.) v nás pervertoval a degeneroval do  bezbřehého sobectví.

6. Je-li tomu tak, vyvstává vážná  otázka: Jak je možné, že život jde ještě  vůbec dál? Je  to proto, že mezi námi jsou ti, kdo – možná jen skrytě – žijí  z  moci oběti. Co to znamená? Jsou hotovi dávat víc než sami  nárokují, jsou hotovi  unést víc, než na ně ve společnosti  připadá. Dělají víc než musí, a tak jimi  prostupuje životodárná  moc oběti do světa a do lidské společnosti.

Svět při  životě neudržují mocní vladaři, soběstřední boháči nebo  vychytralí  ideologové, nýbrž ti, kdo trpí a jsou ochotni  trpět. Ale odkud se v nich bere  tato síla? Odpovědět na tuto  otázku znamená překročit ze světa faktů do světa  víry.  Nemohu jinak než tu vyznat svou víru, že tato síla, tato hotovost  k oběti  není z nás ani jen z přírody, pokud přírodou rozumíme  to, co je dostupné  empirickému poznání a vnější evidenci.  I když tuto sílu můžeme zahlédnout i v  přírodě, třeba  u obětavých ptačích rodičů. Nebo ji můžeme ztotožňovat  s Přírodou  a všeobsahujícím Bytím. Jsem však přesvědčen,  že pravý původ této síly znají jen  ti, jimž byly shůry  otevřeny oči: Tato síla je z Boha. Bůh dává svému stvoření  sílu trpět pro druhé a tak rozhojňovat život.

Křesťansky  vyjádřeno: Ve všech trpících trpí a všecky trpící podpírá  a nese  ten první vítězný Boží trpitel – Kristus. To zjevuje  Golgota, to sděluje Nový  zákon. On vzal na sebe nejen naše  hříchy, nýbrž všecku bolest celého světa a  nese ji nyní  dál v milionech svých nejmenších bratří nebo, podle apoštolova  vyjádření, svých údů. S nimi tvoří jediné veliké duchovní  tělo, v němž je sám  hlavou. Odtud, z něho, tedy z hlavy,  proudí do všech, kteří jsou v něm, síla k  nesení utrpení,  moc oběti, jedním slovem láska. Ta se nikdy nerodí sama ze sebe,  nýbrž pochází z Boha, který sám je Láska, a tím z Krista.

V Ježíši Nazaretském, vyznávají všichni křesťané,  se nám zjevila tato  vesmírná Boží láska. V něm, umučeném  a přece věčně živém, přišla k slovu moc  oběti jedinečným  způsobem. Proto o něm apoštol vyznává, že On je vtělené  Boží  slovo.

On nese mocí oběti celý svět v každém  okamžiku znovu. Je mu přítomen ve všech  svých údech, ve  všech obětavých, nezištných, nesobeckých, pokorných a  trpělivých.  Skrze ně tu koná dál své dílo.

A toto dílo lásky,  tato moc oběti je klíčem k budoucnosti světa.  Jestliže  se k ní obrátíme zády, zahyneme ve svém sobectví. Neboť odplata  za  hřích je smrt. Ale podle původního znění v Řím 6,23  jde o odplatu Hříchu jako  mocnosti. Kdo se s touto mocností  spolčí, kdo se jí vydá do služby, dostane od  ní zaplaceno  – smrtí. Hřích je tu zosobněn, personifikován jako vladař,  který  odměňuje ty, kdo se mu poddali, a to smrtí.

7.  Samozřejmě je možno neblahou setbu sobectví mírnit. Pak je  to podobné,  jako když se přiřezává strom. Zůstává ale  nebezpečí, že z jeho kořenů vyrostou  nové výhonky. Vykořenit  sobectví nelze žádným vnějším opatřením, nýbrž jen mocí  oběti, tedy láskou, která se odevzdává bez ohledu na to,  co to vynese. Takže  nakonec budoucnost lidstva a celé  planety je úzce propojena s tím,  zdali lidstvo najde cestu  k obratu, přesněji k pokání, zdali  se opravdu  „obrátí“, tj. začne-li žít z moci oběti. Budoucnost se  nám otevře jen  tehdy, budeme-li hotovi přivolit k tomu, aby  nám život zítřka, život našich dětí  a vnuků, byl důležitější  nežli naše pohodlí a jeho „růst“.

Z toho vyplývá:  Myslit dnes jinak než globálně je ovšem anachronismus. Ale  také:  Myslit dále sobecky znamená podílet se na zítřejší kolektivní  sebevraždě  lidstva. Lidé si představují, že Boží soud  znamená, že jakýsi rozhněvaný bůh  srazí hříšné lidstvo  bleskem. To je ovšem mýtická představa. Je to docela jinak:  Bůh nás nemusí trestat a soudit. Vše si obstaráme sami. Stačí,  když se Bůh  odmlčí. Soudící Bůh je mlčící Bůh, takový  Bůh, který nás přenechává důsledkům  našich činů.

Nevíme,  zdali je ještě čas nebo je už pozdě. Zázrak nového omilostnění  a dar  nové lhůty však mohou čekat jen ti, kdo se odřekli  sobeckého včerejšku a  otevřeli moci Kristovy oběti.

(Původně vyšlo Teologické texty 2002/2)

Převzato z webových stránek:
http://www.teologicketexty.cz/index.php?s=clanek&kod=2005-04-08%2010:23:57&nadpis=Budoucnost-otevrena-obeti

Poznámka: Jednotlivé body pro větší přehlednost textu zvýraznil Milan Kola

TOPlist